ECLI:CZ:US:2008:1.US.3140.07.1
sp. zn. I. ÚS 3140/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti A. S., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Bártou, advokátem v Plzni, Nám. T.G.Masaryka 25, Plzeň, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 29.9.2006, sp.zn. 7 C 210/95, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23.2.2007, sp.zn. 11 Co 33/2007 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.9.2007, sp.zn. 28 Cdo 3033/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností brojí stěžovatel proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím. Svoji stížnost opírá zejména o následující důvody.
Stěžovatel podal v roce 1995 žalobu, jíž se domáhal vůči Západočeskému konzumnímu družstvu Plzeň vydání pozemků v žalobě specifikovaných. Okresní soud Plzeň-jih rozsudkem ze dne 29.9.2006, sp.zn. 7 C 210/95, žalobu zamítl (pozn.: ve stížnosti je omylem uvedena sp. zn. 7 C 210/2005). K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni rozsudek okresního soudu rozsudkem ze dne 23.2.2007, sp.zn. 11 Co 33/2007, potvrdil. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 11.9.2007, sp.zn. 28 Cdo 3033/2007, odmítl, neboť neshledal jeho přípustnost.
Podle stěžovatele bylo rozsudkem Krajského soudu v Plzni zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V řízení, které započalo v roce 1995, nebyly nikdy vzneseny pochybnosti o tom, že je stěžovatel oprávněnou osobou.
Stěžovatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nárok v posuzovaném případě svědčil manželce zůstavitele ing. S. - neboť byla jedinou zákonnou i závětní dědičkou podle §3 odst. 4 písmena a) a c) zákona č. 87/1991 Sb. - a že toto právo nemohlo přejít na stěžovatele, neboť taxativní ustanovení zákona nelze u závětních dědiců rozšiřovat na další osoby tam neuvedené. Stěžovatel poukazuje na závěť K. S., jehož vůlí podle něj bylo, aby veškerý majetek získal právě stěžovatel a "manželce jej odkázal jen pro případ, že by zemřela dříve než on". Výklad, který soud v daném případě použil, prý zužuje okruh oprávněných osob v rozporu se zákonným ustanovením a se smyslem zákona. Z výkladu normy nelze vyvodit, že dědicem ze závěti musí být nutně přímý dědic ze závěti po osobě, jejíž věc přešla do vlastnictví státu. Ze samotné závěti je patrno, že zůstavitel se stěžovatelem, jako s přímým dědicem ze závěti, i když alternativně, ale zcela evidentně počítal.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 7 C 210/95 vedený u Okresního soudu Plzeň-jih. Zjistil, že dne 29.6.1995 podal stěžovatel spolu s P. S. podle §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. návrh na zahájení řízení o vydání věci a uzavření dohody proti Západočeskému konzumnímu družstvu Plzeň-jih. Požadovali, aby soud stanovil odpůrci povinnost uzavřít s navrhovateli dohodu o vydání nemovitostí v obci a k.ú. Stod v návrhu specifikovaných. Usnesením ze dne 7.1.1999, čj. 7 C 210/95-36, soud připustil vystoupení z řízení P. S. Rozsudkem ze dne 5.4.2004, čj. 7 C 210/95-126, Okresní soud Plzeň-jih žalobu zamítl. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 29.11.2004, čj. 11 Co 562/2004-140, rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 19.5.2005, čj. 7 C 210/95-178, Okresní soud Plzeň-jih žalobu opět zamítl. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni rozsudek soudu I. stupně rozsudkem ze dne 27.9.2005, čj. 11 Co 745/2005-191, znovu zrušil, věc vrátil soudu k dalšímu řízení a zároveň nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný samosoudce. Rozhodnutí o změně soudce odůvodnil krajský soud tím, že v řízení před soudem I. stupně došlo opakovaně k takovým procesním vadám, které již byly důvodem zrušení předchozího rozhodnutí ve věci. Soud I. stupně nerespektoval ani názor odvolacího soudu vyjádřený ve zrušovacím usnesení. Řízení trvá již 10 roků a jsou splněny podmínky §221 odst. 2 o.s.ř.
Napadeným rozsudkem ze dne 29.9.2006, čj. 7 C 210/95-226, okresní soud žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že stěžovatel není oprávněnou osobou. Podle judikatury dědicem ze závěti - osobou oprávněnou podle §3 odst. 4 písm. a) a b) zákona č. 87/1991 Sb. nemůže být nikdo jiný než osoba, v jejíž prospěch pořídil závěť zůstavitel (závětní dědic), jehož věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 zákona a který zemřel před uplynutím lhůty, v níž mohl nárok na vydání věci uplatnit. Definice oprávněné osoby pamatuje jen na dědice ze závěti, kteří jsou dědici po prvotně oprávněné osobě (§3 odst. 1 zákona), jejíž věc přešla do vlastnictví státu, nepamatuje již na dědice dědiců po takové osobě. Původní vlastník ing. K. S. předemřel svou manželku R. S., kterou závětí učinil univerzální dědičkou veškerého svého majetku. R. S. pak učinila závěť ve prospěch stěžovatele, který se stal na základě této závěti univerzálním dědicem po R. S. Z uvedeného je zřejmé, že stěžovatel nenabyl dědictví ze závěti po prvotně oprávněné osobě, kterou byl ing. K. S., jemuž majetek po otci nebyl po 25. únoru 1948 vydán, ačkoliv je nepochybné, že k odnětí majetku došlo v době nesvobody na základě perzekuce. Stěžovatel, který nabyl celé dědictví až po manželce Ing. K. S., tj. dědičce po Ing. K. S., tedy nesplňuje definici oprávněné osoby ve smyslu ust. §3 odst. 4 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb. Z toho důvodu se již soud nezabýval dalšími zákonnými podmínkami vydání věci a žalobu zamítl.
Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem ze dne 23.2.2007, čj. 11 Co 33/2007-243, rozsudek soudu I. stupně potvrdil a ztotožnil se se závěry okresního soudu.
Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 11.9.2007, čj. 28 Cdo 3033/2007-258, stěžovatelovo dovolání odmítl. Přípustnost dovolání posuzoval z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, neboť v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu otázka oprávněné osoby již byla vyřešena a oba nižší soudy rozhodovaly v souladu s hmotným právem i s ustálenou judikaturou. Jedinou přímou dědičkou po Ing. K. S. (zemřelém v r. 1984), jenž byl osobou, která na věc uvedenou v §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. měla nárok, byla R. S., manželka Ing. K. S. R. S. tak byla jedinou oprávněnou osobou podle §3 odst. 4 cit. zákona. Zemřela však ještě před tím, než mohla své právo uplatnit (v roce 1989) a toto oprávnění již nemohlo přejít na stěžovatele (jejího synovce), neboť ten nebyl přímým závětním dědicem Ing. K. S. a ani nebyl v žádném příbuzenském poměru k této osobě. Ze závěti Ing. K. S. je zcela zřejmé, že zůstavitel odkázal svůj majetek manželce R. S. Pouze pro případ, že by jeho manželka nebyla naživu v době jeho úmrtí, odkázal veškerý svůj majetek dovolateli. Protože však R. S. v době jeho smrti naživu byla, nabyla celé dědictví ona, nikoliv stěžovatel. Stěžovatel tak nespadá pod žádnou zákonem vymezenou definici osoby oprávněné.
III.
K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší soud. Ten uvedl, že právní názory, které jsou obsaženy v napadeném usnesení, odpovídají výkladu standardnímu. Stěžovatel pak ani nezpochybnil závěr, že napadené usnesení odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Stěžovatel nezpochybnil ani hodnocení Nejvyššího soudu a nenapadl dosavadní judikaturu. K návrhu se vyjádřil i Krajský soud v Plzni, který však jen odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Ústavní soud nevzal tato vyjádření za základ svého zjištění a rozhodnutí, neboť nic nového - co by nevyplynulo již z napadených rozhodnutí - nepřinášejí.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva vlastnit majetek, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že svým podáním směřuje především proti výkladu podústavního práva, jak jej provedly obecné soudy. Ústavněprávní argumentaci stěžovatel zcela opominul. V ústavní stížnosti jen opakuje námitky, které již uplatňoval v odvolacím řízení a staví tak v podstatě Ústavní soud do role další soudní instance. Takové postavení však Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. To, že se závěry obecných soudů stěžovatel nesouhlasí, nemůže samo o sobě zakládat porušení tvrzených ústavních práv či svobod. Pokud by totiž měla být porušením Listiny každá situace, kdy se strana ve sporu neztotožní se skutkovým či právním posouzením případu, pak by se Ústavní soud stal součástí soustavy obecných soudů, kterou z hlediska ústavního není a ani být nemůže (srov. čl. 83 Ústavy).
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích ani svévoli ani extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, k nimž obecné soudy dospěly. Stěžovatel sice uvádí, že žádným výkladem §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. nelze dojít k závěru, že dědicem ze závěti ve smyslu tohoto ustanovení musí nutně být přímý dědic ze závěti po osobě, jejíž věc přešla do vlastnictví státu. Tento názor je však v příkrém rozporu se zákonem a s konstantní judikaturou a stěžovatel neuvádí žádný argument (tím méně ústavněprávní) proč by tato judikatura měla být změněna. Napadená rozhodnutí jsou logická, srozumitelná, přesvědčivá a jsou tedy i z hlediska ústavněprávního plně přijatelná.
Toliko pro úplnost uvádí Ústavní soud následující.
Ze spisu Okresního soudu Plzeň-jih vyplývá, že K. S. zemřel v roce 1984 a zanechal závěť, ve které uvedl: "odkazuji veškerý svůj majetek své manželce R. S. V případě, že má manželka nebude v době mého úmrtí naživu, odkazuji veškerý svůj majetek A. S.". Vyjádřil tedy jednoznačně svou vůli, aby veškerý jeho majetek získala manželka R. S. Teprve pro případ, že by zemřela dříve než on, měl být dědicem stěžovatel. To se však nestalo, neboť R. S. zemřela až v roce 1989 a byla tedy po K. S. dědicem jediným.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně porušena nebyla.
Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2008
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu