ECLI:CZ:US:2008:1.US.3150.07.1
sp. zn. I. ÚS 3150/07
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 29. ledna 2008 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného Mgr. Františkem Klímou, advokátem se sídlem Nám. Přemysla Otakara II. 123/36, České Budějovice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2007 č. j. 9 Cmo 107/2006-347, a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 10. 2005, č. j. 13 Cm 453/1999-268, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou elektronicky dne 11. 12. 2007 a doplněnou doručením jejího originálu dne 12. 12. 2007, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V záhlaví citovaným rozsudkem Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek krajského soudu, kterým uložil žalovaným - stěžovateli, L. K. a Z. P. povinnost zaplatit obchodní společnosti AB-CREDIT, a. s. společně a nerozdílně částku 562.177,- Kč, dále povinnost uhradit náklady řízení ve výši 30.912,- Kč a státem zálohované svědečné a znalečné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť obecné soudy nijak nezohlednily závěry plynoucí ze znaleckých posudků JUDr. P. B., které měly potvrdit nepravost stěžovatelova podpisu na ručitelském prohlášení, a naopak se ztotožnily s opačnými závěry znaleckého posudku JUDr. V., aniž by byl zpracován revizní znalecký posudek. Stěžovatel rovněž nesouhlasí se závěry obecných soudů ohledně posouzení otázky platnosti ručitelského závazku s ohledem na další okolnosti věci. Stěžovatel se tak domnívá, že hodnocení důkazů provedených obecnými soudy je v extrémním nesouladu s jejich obsahem a proto navrhuje, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Dotazem na pracovnici Krajského soudu v Českých Budějovicích Ústavní soud zjistil, že proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2007, č. j. 9 Cmo 107/2006-347, podal stěžovatel společně s L. K. a Z. P. souběžně s ústavní stížností dovolání k Nejvyššímu soudu, o kterém dosud nebylo dovolacím soudem rozhodnuto.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně zaručených základních práv a svobod, který je ovšem vůči ostatním prostředkům, které slouží jednotlivci k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity.
V ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jeden z atributů ústavní stížnosti, tedy, že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to ovšem neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Z věty za středníkem tedy vyplývá, že v tomto případě, pokud jednotlivec mimořádný opravný prostředek neuplatnil, nelze ústavní stížnost za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Uplatnil-li však stěžovatel mimořádný opravný prostředek a tento byl odmítnut na základě úvahy Nejvyššího soudu, že nebyl přípustný, je podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu stěžovateli zachována lhůta k podaní ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, a to 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Jinými slovy, pokud stěžovatel napadá dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž o přípustnosti tohoto dovolání rozhoduje sám dovolací soud, nelze posléze podanou ústavní stížnost i proti rozhodnutí odvolacího soudu, resp. soudu nalézacího odmítnout z důvodu její opožděnosti. Přitom však platí, že v této fázi není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat přípustnost stěžovatelkou podaného dovolání, neboť by tím nepřípustně zasahoval do pravomocí Nejvyššího soudu posoudit podané dovolání jak z hlediska přípustnosti, tak eventuálně z hlediska důvodnosti.
Bylo by zásahem do pravomoci Nejvyššího soudu a porušením principu dělby moci, pokud by Ústavní soud rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti není v praxi důvod, protože i za situace, že dovolací soud posoudí dovolání jako nepřípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež rozhodnutí o dovolání předcházela, odmítnout pro opožděnost. To vše platí ovšem za předpokladu, že dovolání bylo podáno formálně řádně a nebyla-li jeho přípustnost dle příslušných ustanovení o. s. ř. (§236 a násl.) výslovně vyloučena. Za splnění formálních náležitostí dovolání je odpovědný stěžovatel a Ústavní soud se jimi v této fázi řízení nemůže zabývat, neboť by zasahoval do judikatorní činnosti Nejvyššího soudu.
Protože, jak je uvedeno výše, podal stěžovatel vedle ústavní stížnosti i dovolání, je zřejmé, že on sám svým postupem dal najevo, že se domnívá, že tvrzený zásah do jeho práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by jeho stížnost byla Ústavním soudem věcně posouzena před tím, než o podaném dovolání rozhodne Nejvyšší soud, mohlo by ze strany Ústavního soudu dojít k nepřípustnému zásahu do rozhodování obecných soudů. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti nikterak nepoškozuje stěžovatele, neboť pokud by jeho dovolání bylo odmítnuto či zamítnuto, je stěžovateli stále zachována lhůta k podání nové ústavní stížnosti, v níž by měl být zohledněn i průběh a výsledek dovolacího řízení.
Ústavní soud rovněž připomíná, že skutkově totožný případ stěžovatelů L. K. a Z. P. (v daném řízení před obecnými soudy společně se stěžovatelem žalovaní) posuzoval v řízení ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 3133/07 a od závěrů v tomto rozhodnutí prezentovaných neshledal důvod se odchýlit.
Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2008
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj