ECLI:CZ:US:2008:1.US.320.06.1
sp. zn. I. ÚS 320/06
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 29. října 2008 sp. zn. I. ÚS 320/06 ve věci ústavní stížnosti L. K. a L. C. proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2006 sp. zn. 28 Cdo 3068/2005, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2005 sp. zn. 30 Co 48/2005 a proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 21. 9. 2004 sp. zn. 5 C 274/2001, kterými bylo rozhodováno v restituční věci o vydání chaty žalovanou L. C. žalobkyni L. K.
Výrok
I. Ústavní stížnosti stěžovatelky L. K. se vyhovuje.
II. Výroky II. a III. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2006 sp. zn. 28 Cdo 3068/2005, výroky II., III. a IV. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2005 sp. zn. 30 Co 48/2005 a výrok II. rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 21. 9. 2004 sp. zn. 5 C 274/2001 se zrušují.
III. Ústavní stížnost stěžovatelky L. C. se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností sp. zn. IV. ÚS 349/06 se stěžovatelka L. K., v restitučním řízení před obecnými soudy v postavení strany žalující, domáhala zrušení stejných rozsudků jako navrhla stěžovatelka L. C., v řízení před obecnými soudy žalovaná, ústavní stížností sp. zn. I. ÚS 320/06. Plénum Ústavního soudu proto usnesením ze dne 11. 7. 2006 sp. zn. IV. ÚS 349/06 rozhodlo o spojení uvedených ústavních stížností ke společnému řízení s tím, že obě tyto ústavní stížnosti budou nadále vedeny pod sp. zn. I. ÚS 320/06.
II.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2005 sp. zn. 30 Co 48/2005 byl změněn zamítavý rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 21. 9. 2004 sp. zn. 5 C 274/2001 tak, že žalovaná L. C. je povinna žalobkyni vydat ideální polovinu chaty ev. č. 4931, stojící na v rozsudku blíže specifikovaném území v obci Dolní Mokropsy. V zamítavém výroku ohledně další ideální poloviny této nemovitosti byl uvedený rozsudek potvrzen. Nejvyšší soud poté rozsudkem ze dne 23. 3. 2006 sp. zn. 28 Cdo 3068/2005 dovolání L. C. proti rozsudku odvolacího soudu zamítl, zatímco dovolání L. K. odmítl.
III.
Krajský soud uvedl, že se soud prvního stupně správně zabýval tím, zda právní předchůdce žalované nemovitost získal od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění. Povinnost věc vydat dle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, mají i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena.
V daném případě byl dle kupní smlouvy z 1. 2. 1961 nabyvatelem předmětné nemovitosti Ing. J. K. Předmětná nemovitost byla nabyta v době trvání manželství Ing. J. K. s L. Ko. Z toho je podle odvolacího soudu nutno dovodit, že se nemovitost ve smyslu ustanovení §22 tehdy platného zákona č. 265/1949 Sb., o právu rodinném, stala součástí jejich zákonného majetkového společenství. Ze zmíněného ustanovení plyne, že se totiž součástí zákonného majetkového společenství stávalo vše, co nabyl kterýkoliv z manželů v době trvání manželství vyjma toho, co bylo nabyto dědictvím či darem, a toho, co sloužilo pouze osobním potřebám jednoho z manželů nebo výkonu jeho povolání. Majetková společenství mezi manžely pak zanikala dnem 1. 4. 1964 a tímto dnem vznikalo bezpodílové spoluvlastnictví ke všemu, co podle zákona č. 40/1964 Sb. (občanského zákoníku) patřilo do jejich bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Znamená to, že se i předmětná nemovitost - podle odvolacího soudu - stala součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů K. Po smrti L. Ko. ideální polovinu předmětné nemovitosti, která připadla do dědictví, nabyl dědictvím Ing. J. K., jak bylo zjištěno z rozhodnutí Státního notářství pro Prahu 6 ze dne 28. 9. 1990 č. j. 6 D 1032/90-11. Ze skutečnosti, že polovinu předmětných nemovitostí nabyl Ing. J. K. děděním, tedy ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. na něj nebyla "převedena", nutno prý dovodit, že jeho právní nástupkyni - žalované nelze uložit povinnost tuto polovinu nemovitosti dle §20 odst. 2 ve spojení s §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. žalobkyni vydat. Změna vlastnického práva v důsledku dědění není tedy převodem věci ve smyslu §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ale je přechodem vlastnického práva smrtí zůstavitele. Soud v dané souvislosti odkázal např. na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 1994 sp. zn. 4 Cdo 318/1996 a na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 644/2000 ze dne 19. 4. 2001 (N 65/22 SbNU 79).
Proto je podle odvolacího soudu zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud jde o vydání jedné ideální poloviny předmětných nemovitostí, rozhodnutím věcně správným, byť soud prvního stupně zamítavé rozhodnutí opřel o nesprávný závěr, že žalobkyně neprokázala, že by nemovitost byla nabyta právním předchůdcem žalované za podmínek ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Krajský soud pokračoval a zabýval se další ideální polovinou nemovitosti. Tu okresní soud dovodil, že při jejím nabytí od státu nedošlo k porušení právního předpisu ani k protiprávnímu zvýhodnění osoby nabyvatele. Žádný závazný cenový předpis totiž neexistoval.
Podle krajského soudu však soud prvního stupně zcela opominul, že v daném případě - při aplikaci a výkladu ustanovení §20 odst. 1 a §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. ohledně této právní věci - je třeba vycházet z toho, že dispozice s předmětnou nemovitostí spadala pod režim ustanovení tehdy platného vládního nařízení č. 81/1958 Sb., o správě národního majetku. Podle §22 odst. 1 tohoto nařízení majetek, který nabývá stát mimo jiné propadnutím v trestním řízení soudním nebo správním, mají v prozatímní správě okresní národní výbory; majetek vedou v evidenci, zabezpečují a realizují výkonné orgány okresních národních výborů. Podrobnosti, zejména o povinnostech okresních národních výborů vyplývajících z prozatímní správy, stanoví Ministerstvo financí v dohodě se zúčastněnými ústředními úřady. V ustanovení §25 vládního nařízení bylo Ministerstvo financí zmocněno k vydání předpisů potřebných k provedení tohoto nařízení. Takovým předpisem byla v době převodu nemovitosti platná směrnice Ministerstva financí č. 314-72500/60-2 pro zabezpečení, prozatímní správu a realizaci některého majetku, který zajišťoval nebo který nabýval stát, jež byla uveřejněna ve Sbírce instrukcí pro orgány národních výborů, ročník 1960 v částce 23-24 pod pořadovým číslem 85. Tato směrnice, která nabyla účinnosti 1. 1. 1961, se vztahovala dle článku 1 odst. 1 i na majetek, který nabýval stát výrokem soudu o propadnutí jmění. Při převodu předmětné nemovitosti na Ing. J. K. byl porušen jednak článek 30 této směrnice, který Ing. K., tehdy jako důstojníka na Ministerstvu vnitra, vylučoval z možnosti užívání a nákupu věcí z takového majetku, jednak i článek 29 v souvislosti s článkem 22 směrnice, neboť nemovitost byla Ing. K. prodána za cenu, která odpovídala přibližně jedné polovině ceny stanovené podle článku 22 směrnice.
Krajský soud doplnil, že pohled judikatury na to, zda i takové interní normativní směrnice, upravující nabývání věcí od státu, vydané k tomu příslušným orgánem státní správy, které nebyly ve Sbírce zákonů oznámeny, jsou či nejsou platnými předpisy ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., nebyl po dobu několika let sjednocený. Závěr, že se platnými předpisy ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. rozumí i takové interní normativní směrnice, byl zastáván například v rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 2 Cdon 1222/96 (toto rozhodnutí se týká konkrétně v dané věci posuzované směrnice Ministerstva financí z 13. 12. 1960 č. 314-72500/60-2) nebo ve věci sp. zn. 28 Cdo 164/2000. Naopak závěr, že skutková podstata nabytí věci v rozporu s tehdy platnými předpisy postihuje pouze ty případy, kdy nabytí věci od státu fyzickou osobou se stalo za porušení tehdy platných právních předpisů, tedy právních norem publikovaných, resp. alespoň oznámených ve Sbírce zákonů, byl Nejvyšším soudem zastáván např. v rozsudku ve věci sp. zn. 23 Cdo 1220/98. Ústavní soud ve věci sp. zn. II. ÚS 561/99 ze dne 5. 11. 2002 (N 138/28 SbNU 201) uvedl, že ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. obsahuje dvě skutkové podstaty. Jedná se v prvé řadě o nabytí věci v rozporu s tehdy platnými předpisy, jež postihuje ty případy, kdy nabytí věci od státu fyzickou osobou se stalo za porušení tehdy platných předpisů, tedy právních norem publikovaných, resp. alespoň oznámených ve Sbírce zákonů. Dále jde o protiprávní zvýhodnění osob nabyvatelů, k němuž docházelo tehdy, jestliže nabyvatelé byli při nabytí věci od státu zvýhodněni a ke zvýhodnění došlo v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, eventuálně i tehdy, kdy při prodeji nebyla dodržena pravidla objektivního výběru mezi uchazeči o prodávanou věc "stanovená i interním předpisem ve Sbírce zákonů", popřípadě dříve v Úředním listě nepublikovaným či neoznámeným, jestliže cílem postupu stanoveného takovým interním předpisem byl výběr zájemce o koupi, na něhož pak byla věc převedena ve smyslu tehdy platného právního předpisu obecně závazného. Rozhodující je to, zda nedodržení pravidel objektivního výběru směřovalo k nemístné preferenci jednoho ze zájemců, či vedlo dokonce k vyřazení ostatních občanů z možnosti zajímat se o koupi věci.
Podle odvolacího soudu je vždy třeba pečlivě zkoumat, zda byly naplněny podmínky v době nabytí věci od státu platných interních směrnic Ministerstva financí, a zvláště bedlivě je nutno postupovat v případech, kdy je známo, že nabyvatelé nemovitostí byli úzce spjati s tehdejším režimem. Porušení takových směrnic, vedoucí pak k eliminaci dalších potenciálních uchazečů, může podle okolností případu představovat neoprávněné zvýhodnění nabyvatele.
V daném případě odvolací soud zjistil, že předmětná nemovitost byla bezprostředně po podání žádosti prodána vysokému důstojníkovi Ministerstva vnitra - který však byl dle uvedené směrnice vyloučen z možnosti takový majetek nabývat - a to za cenu o polovinu nižší, než jaká měla být stanovena. To lze považovat za naplnění skutkové podstaty neoprávněného zvýhodnění nabyvatele bez ohledu na to, že z realizačního spisu se nepodává, zda byli i další zájemci o koupi nemovitosti.
Krajský soud tedy uzavřel, že bylo prokázáno splnění podmínek uložení povinnosti ideální polovinu předmětné nemovitosti vydat ve smyslu ustanovení §20 odst. 1 ve spojení s §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé ohledně jedné ideální poloviny předmětné nemovitosti změnil (§220 odst. 1 o. s. ř.) tak, že žalované uložil povinnost tuto ideální polovinu nemovitosti žalobkyni vydat, a to ve lhůtě tří měsíců od nabytí právní moci rozsudku.
IV.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. 3. 2006 sp. zn. 28 Cdo 3068/2005 dovolání L. C. proti rozsudku odvolacího soudu zamítl, zatímco dovolání L. K. odmítl.
K podstatě věci uvedl, že šlo o případ, kdy u povinné osoby (Ing. J. K., právního předchůdce žalované L. C.) skutečně došlo k nabytí jedné ideální poloviny nemovitosti, o níž je v tomto řízení spor, děděním po zůstavitelce L. Ko., jak to bylo doloženo rozhodnutím bývalého Státního notářství pro Prahu 6 z 28. 9. 1990 č. j. D 1032/90-11; toto nabytí již nemělo povahu nabytí věci od státu (jak to má na zřeteli ustanovení §4 odst. 2 a §20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.). Pokud se pak žalovaná L. C. stala právní nástupkyní povinné osoby Ing. J. K. děděním po něm, šlo tu o nabytí osobou blízkou uvedené povinné osobě, ale nikoli převodem poloviny chaty v obci Dolní Mokropsy na tuto blízkou osobu, nýbrž o nabytí věci děděním blízké osoby po osobě povinné. U dovolání dovolatelky L. K. nebyly tedy shledány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, protože v tomto případě nešlo v rozhodnutí odvolacího soudu, napadeném dovoláním, o řešení právní otázky rozhodované rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, ani o řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem a ani o řešení právní otázky, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. Proto bylo dovolání L. K. odmítnuto.
Nejvyšší soud dále uvedl, že dovolání L. C. bylo shledáno dovoláním přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, protože bylo podáno proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé; vzhledem k okolnostem shora již uvedeným (včetně právních závěrů z uveřejněné judikatury) nebylo však možné toto dovolání pokládat za důvodné, a to ani z toho hlediska, že by rozhodnutí odvolacího soudu, dovoláním napadené, vycházelo ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování a ani z toho hlediska, že by toto rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na nesprávném právním posouzení věci. Nešlo totiž o rozhodnutí odvolacího soudu, které by vzalo za zjištěné něco, co ve spise vůbec není, a také tu nešlo ze strany odvolacího soudu o posouzení věci podle nesprávného právního předpisu anebo o vyložení si použitého právního předpisu nesprávně. Nebylo pochybením odvolacího soudu, jestliže při úvaze o tom, zda tu nedošlo k protiprávnímu zvýhodnění ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., bylo přihlíženo i k právnímu předpisu, který nebyl předpisem obecně závazným, ale ukládal určité povinnosti státním orgánům při uzavírání právních úkonů s fyzickými osobami (srov. k tomu obdobně např. již rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1969 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů, vydávané dříve Nejvyšším soudem). Proto dovolací soud neshledal důvody zrušení dovoláním L. C. napadeného výroku rozsudku odvolacího soudu jako rozhodnutí nesprávného a přikročil k zamítnutí dovolání dovolatelky L. C. podle ustanovení §243b odst. 2 o. s. ř. jako dovolání nedůvodného.
V.
Stěžovatelka L. K. ve své ústavní stížnosti uvedla, že výklad přijatý odvolacím soudem, který konstatoval, že generál K. koupil chatu v době manželství, a tedy se podle §22 zákona č. 265/1949 Sb. stala součástí zákonného společenství manželů (a následně součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů), a že tudíž generál J. K. zdědil ideální 1/2 chaty po smrti své manželky, jednak popírá skutečnost, že nemovitost nabyl kupní smlouvou právě generál K., jednak jde proti smyslu restitučního zákona. Pokud odvolací soud v této souvislosti odkazuje na judikaturu k otázce postavení povinné osoby, na niž vlastnictví přešlo děděním, a nikoli na niž bylo převedeno, tato rozhodnutí nemohou podle mínění stěžovatelky na danou věc dopadat. Jestliže generál K. nabyl chatu do majetkového společenství manželů, které bylo transformováno do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, pak platí, že (generál K.) byl v souladu se standardním právním výkladem institutu bezpodílového spoluvlastnictví vlastníkem celé věci, a nikoli její ideální poloviny. Soud si v této souvislosti ve svém rozhodnutí odporuje, jestliže konstatuje, že generál K. byl nabyvatelem předmětné nemovitosti (celé), avšak své úvahy uzavírá tím, že ideální polovinu nabyl vlastně až po smrti své manželky děděním.
Stěžovatelka klade otázku, zda měl snad zákonodárce v úmyslu poskytnout ochranu nabyvatelům v takovýchto případech. Jeho záměrem prý bezesporu bylo poskytnout ochranu těm z blízkých osob, kterým "kdyby byla povinnost vlastněné nemovitosti vydat, byla by jim v rámci nápravy křivdy jedné způsobena druhá". Tak tomu ale v dané věci očividně není. Poskytnout ochranu vlastnictví generála K., resp. jeho právní nástupkyni, s tím, že polovina nemovitosti na něho byla převedena a polovina na něho přešla, naprosto neguje smysl ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Stěžovatelka je totiž názoru, že smyslem tohoto ustanovení je nejen umožnit nápravu křivd rozšířením okruhu osob povinných, ale tomuto rozšířenému okruhu osob povinných zároveň uštědřit morální políček (i majetkový) za jejich spřažení s tehdejším režimem. Jestliže by i Ústavní soud dospěl k názoru, že "přechodem" vlastnictví ideální poloviny chaty na generála K. bylo toto očištěno od způsobených nespravedlností a nyní je čisté, popřel by smysl restitučních zákonů. Napadená rozhodnutí považuje stěžovatelka v této zásadní otázce za nepřípustně formalisticky aplikující zákonnou normu. Má rovněž za to, že pokud zákon č. 87/1991 Sb. a výkladová praxe soudů stanovily, že povinnou osobou není ta osoba, na niž vlastnictví k předmětné věci "přešlo", je zřejmé, že toto pravidlo slouží k tomu, aby důsledky nápravy křivd vyvolaných jednáním jedněch nebyly přeneseny na jiné, kteří se na způsobené křivdě nijak nepodíleli. V dané věci však to byl právě generál K., z jehož popudu přešla předmětná chata do jeho vlastnictví, a způsob, jakým odvolací soud věc posoudil, jde proti principům, na nichž je náprava majetkových křivd podle zákona č. 87/1991 Sb. postavena, a účelům, jimž je určena. Je prý zcela absurdní, pokud odvolací soud zvolil ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. právě k ochraně vlastnictví generála K., resp. jeho právní nástupkyně, neboť to byl právě on, kdo se o převod vlastnictví k předmětné nemovitosti zasadil.
Stěžovatelka L. K. prohlásila, že napadenými rozsudky bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36, 39 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhla, aby byla tato rozhodnutí ve výrocích uvedených v enunciátu tohoto nálezu zrušena.
VI.
Stěžovatelka L. C. ve své ústavní stížnosti kritizovala závěr soudů, že Ing. J. K. nabyl předmětnou nemovitost od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy a že byl protiprávně zvýhodněn; to prý opírají soudy výhradně o Směrnici pro zabezpečení, prozatímní správu a realizaci některého majetku, který zajišťuje nebo kterého nabývá stát, vydanou Ministerstvem financí dne 13. 12. 1960 pod č. 314-72500/60-2 ve Sbírce instrukcí pro orgány národních výborů, ročník 1960, částka 23-24, poř. č. 85, účinnou od 1. 1. 1961, která nebyla ani oznámena ve Sbírce zákonů. To znamená, že oba soudy spatřují porušení tehdy platných předpisů v porušení směrnice, neoznámené ve Sbírce zákonů, která navíc nabyla účinnosti měsíc před uzavřením předmětné kupní smlouvy. Vzhledem k tomu, že citovaná směrnice nabyla účinnosti dne 1. 1. 1961 a kupní smlouva byla uzavřena dne 1. 2. 1961, nelze automaticky předpokládat, že s ní byli v době uzavření kupní smlouvy příslušní zaměstnanci národního výboru seznámeni a že tedy záměrně jednali v rozporu s ní, navíc s úmyslem protiprávně zvýhodnit Ing. J. K. Oprávněný je spíše závěr, dle kterého nebyla předmětná směrnice Ministerstva financí v době uzavření kupní smlouvy zaměstnancům národních výborů známá a tito postupovali při prodeji nemovitosti tehdy obvyklým způsobem - tj. prodali nemovitost, o kterou neměl stát zájem, jedinému uchazeči, který o ni během jednoho roku, kdy ji stát vlastnil, projevil zájem, a to za cenu stanovenou znalcem pro potřeby trestního řízení.
Závěr, dle kterého byl Ing. J. K. při nabytí předmětné nemovitosti protiprávně zvýhodněn, je podle stěžovatelky opřen výhradně o přesvědčení shora uvedených soudů, dle kterého, byl-li Ing. J. K. důstojníkem Ministerstva vnitra, musel být zvýhodněn, a to i přesto, že takové zvýhodnění nebylo jinak zjištěno. Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze však vyplývá, že Ing. J. K. byl jediným zájemcem o předmětnou nemovitost. Přes absenci důkazů o existenci i jiných uchazečů o nemovitost v realizačním spisu (které si byl Krajský soud v Praze vědom) soud odůvodnil tento svůj závěr o protiprávním zvýhodnění Ing. J. K. jeho sociálním postavením, které je samo o sobě dle názoru tohoto soudu dostatečným důkazem o jeho protiprávním zvýhodnění.
Stěžovatelka L. C. prohlásila, že napadenými rozhodnutími byla porušena její základní práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Navrhla, aby byl napadený rozsudek Krajského soudu v Praze v rozsahu výroku I. a na něj navazujících výroků III. a IV. zrušen. Dále navrhla, aby byl zrušen napadený rozsudek Nejvyššího soudu v rozsahu výroku I. a na něj navazujícího výroku III.
VII.
Ve vyjádření k ústavní stížnosti stěžovatelky L. C. uvedl účastník řízení Nejvyšší soud poté, co stručně zopakoval podstatu své argumentace, obsažené v napadeném rozsudku, že považuje ústavní stížnost za neopodstatněnou. Prohlásil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání podle §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. K ústavní stížnosti L. K. se Nejvyšší soud ve stanovené lhůtě nevyjádřil. Jelikož byl ve výzvě Ústavního soudu výslovně poučen i o tom, že pokud se ve lhůtě 20 dnů nevyjádří, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání, bude mít Ústavní soud za to, že s upuštěním souhlasí, lze tento souhlas - ve vztahu ke stěžovatelce K. - presumovat.
Krajský soud v Praze ve svém vyjádření k oběma ústavním stížnostem, a to jak ke stížnosti L. C., tak ke stížnosti L. K., v zásadě odkázal na svoji shora již uvedenou argumentaci obsaženou v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a uvedl, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání. Obdobně i Okresní soud Praha-západ odkázal na obsah spisového materiálu a na odůvodnění napadených rozsudků a uvedl, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání.
Jelikož tato vyjádření obecných soudů - jak je ze shora uvedeného zřejmé - nepřinesla nic nového, co by již neobsahovaly napadené rozsudky a s čím by obě stěžovatelky nebyly seznámeny, nebyla jim tato vyjádření zasílána k možné replice. Oběma stěžovatelkám, které ve vztahu k ústavní stížnosti protistrany vždy zaujímají postavení vedlejší účastnice řízení před Ústavním soudem, však byly tyto ústavní stížnosti zaslány k vyjádření; tedy L. C. stížnost L. K. a L. K. stížnost L. C.
Vedlejší účastnice řízení L. C. ve vyjádření k ústavní stížnosti L. K. uvedla, že stěžovatelka ústavní stížnost odůvodňuje mj. tím, že nabyl-li Ing. K. nemovitost za trvání manželství do zákonného majetkového společenství, transformovaného do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, pak byl vlastníkem celé věci, nikoliv ideální poloviny. Tento právní názor stěžovatelky je podle vedlejší účastnice správný pouze po dobu trvání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Poté, co bezpodílové spoluvlastnictví manželů zanikne, jsou podíly obou manželů zásadně rovnodílné. Úmrtím jednoho z manželů pak bezpodílové spoluvlastnictví manželů zaniká a pozůstalý manžel se stává, ke dni úmrtí druhého z manželů, spoluvlastníkem jedné ideální poloviny věcí s tím, že druhá polovina věcí připadne do dědictví a lze ji nabýt výhradně děděním. Z tohoto důvodu je prý správný právní názor Krajského soudu v Praze, dle kterého nabyl Ing. J. K. polovinu předmětné nemovitosti děděním, tj. přechodem vlastnického práva, nikoli převodem, a proto není možné vedlejší účastnici uložit, aby tuto ideální polovinu vydala. Vedlejší účastnice dodala, že není rozhodující, který z manželů zakoupil věc za trvání manželství ze společných prostředků. Rozhodující však je, zda se tato věc stala součástí zákonného majetkového společenství, transformovaného do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, či nikoliv. V daném případě s odkazem na §22 tehdy platného zákona č. 265/1949 Sb., o právu rodinném, pak jmění, jehož nabude kterýkoliv z manželů v době trvání manželství - vyjma toho, co nabude děděním, darem či slouží jeho osobním potřebám nebo výkonu povolání - tvoří jeho získaný majetek. Získané majetky obou manželů jsou majetkem jim společným, zákonným společenstvím majetkovým. S ohledem na toto navrhla vedlejší účastnice L. C., aby byla předmětná ústavní stížnost L. K. zamítnuta.
Vedlejší účastnice řízení L. K. ve vyjádření k ústavní stížnosti L. C. uvedla, že práva stěžovatelky L. C. dotčena nebyla, naopak v řízeních došlo k porušení práv jejích. V této souvislosti odkázala na obsah své ústavní stížnosti; dodala, s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, že výklad, který Krajský soud v Praze zaujal v otázce přechodu/převodu majetku do vlastnictví gen. K., tedy závěr, že 1/2 předmětné chaty na gen. K. přešla dědictvím po jeho zemřelé manželce - ačkoliv právě on tuto chatu koupil - porušuje její základní práva, a to z důvodů již shora v ústavní stížnosti vyložených. Stěžovatelka C. prý napadá předmětná rozhodnutí obecných soudů a tvrdí, že nelze automaticky předpokládat, že zaměstnanci národního výboru (kteří při převodu chaty do vlastnictví gen. K. postupovali v rozporu se směrnicí upravující převod majetku, který zajišťuje nebo nabývá stát) tak činili s úmyslem protiprávně zvýhodnit gen. K.; zde K. konstatovala, že podstatné je, že k porušení směrnice došlo, a tedy již tím došlo i k naplnění restitučního titulu. Vedle tohoto porušení je však zřejmé, že gen. K. byl při převodu nemovitosti do svého vlastnictví zvýhodněn. Stěžovatelka L. C. tvrdí, že závěr o zvýhodnění nabyvatele učinil odvolací soud bez dalšího pouze s odkazem na sociální postavení gen. K. Vedlejší účastnice L. K. k tomu uvedla, že již samotné sociální postavení osoby ve vysoké vojenské funkci v době vojenských čistek a politických procesů je neopominutelnou skutečností, která je obecně známa. Vedle toho prý stěžovatelka L. C. také pomíjí, že v řízení mj. vyšlo najevo, že gen. K. byl schopen opatřovat různé výhody, např. mohl zajistit účast vojáků při opravě chaty či jejich vynětí z povinnosti vojenské služby apod.
Rovněž stěžovatelky L. C. a L. K. ve svých vyjádřeních výslovně souhlasily s upuštěním od ústního jednání podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud dospěl k závěru, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, a proto se souhlasem účastníků od něho upustil (§44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.).
VIII.
Ústavní stížnost stěžovatelky L. K. shledal Ústavní soud důvodnou.
Z obecného hlediska je úvodem namístě připomenout, že Ústavní soud ve své konstantní judikatuře již mnohokrát prokázal, že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti. Zdůraznil přitom mj., že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.) nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 19/98 ze dne 3. 2. 1999 (N 19/13 SbNU 131; 38/1999 Sb.)]. Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze opomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém jsou vždy přítomny i principy uznávané demokratickými právními státy. Ústavní soud rovněž několikrát uvedl, že z pohledu ústavněprávního je nutno stanovit podmínky, za splnění kterých nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky zejména v následujících okolnostech: Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě [např. nález sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 (N 9/17 SbNU 73)].
Konkrétně to pro daný případ znamená, že právní názor dovozující, že jestliže generál K. koupil předmětnou nemovitost v době manželství, která se tím stala součástí zákonného společenství manželů (a následně součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů), a jestliže potom po smrti své manželky zdědil polovinu i této nemovitosti, takže nelze jeho právní nástupkyni - žalované v dané restituční věci - uložit danou polovinu nemovitosti stěžovatelce K. vydat, je v této souzené věci extrémní interpretací práva, popírající smysl a účel restitučních zákonů. Pokud obecné soudy dospěly - ve vztahu k oprávněnosti restituce - k závěru, který Ústavní soud považuje za správný, totiž že v dané věci došlo v období totalitního režimu ke křivdě, která je napravitelná jen navrácením nemovitosti oprávněné osobě, pak není možné za použití shora uvedeného příliš formálního výkladu uvedené právo ve své podstatě vlastně popřít či zvolit postup, jehož důsledky hrozí křivdou další, pokračující.
Co se týče odkazu na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 644/2000 (viz výše), nelze nevidět, že ten se týkal skutkově odlišné situace. V zásadě totiž obecné soudy v nyní souzené věci pouze odkázaly na judikaturu, prý odpovídající dané věci, bez ohledu na to, že její paušální aplikace - nerozlišující zvláštnosti konkrétních případů - je ústavně neakceptovatelná, nota bene v restituční kauze. Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti sice mohou být - jako v dané věci - značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité. Obecné soudy rozhodující v daném případě se však podle názoru Ústavního soudu s veškerými specifiky charakterizujícími daný případ naznačeným způsobem nevypořádaly, ač se některé námitky nabízejí, popř. na ně sama stěžovatelka poukazovala.
Ústavní soud zde tedy souhlasí s názorem, že pokud odvolací soud odkazuje na judikaturu k otázce postavení povinné osoby, na niž vlastnictví přešlo děděním (a nikoli na niž bylo převedeno), nemohou příslušná rozhodnutí na danou věc dopadat. To proto, že bylo nepochybně zjištěno, že nemovitost nabyl kupní smlouvou neoprávněným zvýhodněním právě předchůdce povinné osoby generál K. Poskytnutí ochrany jeho vlastnictví, respektive pak jeho právní nástupkyni tím, že ač polovina nemovitosti na něho byla (protiprávně, a tak v režimu restitučního zákona napravitelně) převedena a druhá polovina na něj toliko "přešla", a je tedy v restitučním řízení nevydatelná, by naprosto popřelo nejen účel restitučního zákona č. 87/1991 Sb., ale i elementární smysl pro spravedlnost. Svoji relevanci má i další námitka, že jestliže generál K. nabyl chatu do zákonného majetkového společenství manželů (které bylo transformováno do bezpodílového spoluvlastnictví manželů), pak platí, že tento muž byl tehdy v souladu se standardním právním výkladem institutu bezpodílového spoluvlastnictví vlastníkem celé věci, a nikoli její ideální poloviny; ani to však obecné soudy nevzaly v úvahu.
S tím souvisí námitka L. C., obsažená především v jejím vyjádření k ústavní stížnosti L. K., totiž že poté, co bezpodílové spoluvlastnictví manželů zaniklo (tedy po smrti manželky gen. K.), jsou podíly obou manželů zásadně rovnodílné; z toho důvodu je prý správný právní názor Krajského soudu v Praze, dle kterého, nabyl-li Ing. K. polovinu předmětné nemovitosti děděním, tj. přechodem vlastnického práva, není možné L. C. uložit, aby byla ideální polovina vydána. Tu je však třeba ve shora uvedených souvislostech doplnit, že právo nelze v daném případě vykládat jen úzce a formalisticky civilněprávně, v zásadě bez ohledu na restituční předpisy; vždy je třeba vzít v úvahu výsledek, jaký by byl takovým rozsudkem vytvořen a zejména účel restitučních předpisů, jenž může výklad občanskoprávních předpisů, ve vztahu ke specifikům konkrétního případu, v zájmu spravedlnosti do jisté míry i modifikovat. Dovozovat v dané situaci - za pomoci soudy použité interpretace - natolik dalekosáhlé důsledky, které nakonec vedou k zamítnutí žádosti vydat polovinu předmětné nemovitosti oprávněné osobě, není podle mínění Ústavního soudu nic jiného než již zmíněné, více či méně sofistikované odůvodňování zjevné nespravedlnosti.
Ústavní soud dále připomíná, že porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod může být i situace, kdy v hodnocení skutkových zjištění absentuje určitá část skutečností, která vyšla v řízení najevo, eventuálně - nebo tím spíše - pokud byla účastníkem řízení namítána, nicméně obecný soud ji právně nezhodnotil v celém souhrnu posuzovaných skutečností, aniž by např. dostatečným způsobem odůvodnil jejich irelevantnost. Pokud obecný soud postupuje takto, dopouští se mj. i libovůle, zakázané v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. K námitkám shora uvedeným, které se - ve vztahu ke specifikům restitucí - samy nabízejí, však žádný z obecných soudů podrobnější stanovisko nezaujal.
Ústavní soud konečně dodává, že restitučními zákony se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd a stát a jeho orgány jsou povinny postupovat podle restitučního zákona v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma má být alespoň částečně kompenzována. Ke splnění účelu a cíle restitucí je zejména nutné, aby obecné soudy interpretovaly restituční zákony ve vztahu k oprávněným osobám vstřícně, v duchu snahy o zmírnění některých majetkových křivd, v jejichž důsledku k přechodu majetku došlo. Případné legislativní nedůslednosti různého druhu, jakož i nepředvídatelnost v postupu různých státních orgánů nelze zásadně vykládat v neprospěch oprávněných osob, ale ve vztahu ke konkrétní věci, s ohledem na platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky.
Ze všech těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení základního práva stěžovatelky L. K. na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Proto Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatelky L. K. vyhověl podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jak je dostatečně zřejmé z výroku i z odůvodnění tohoto nálezu.
IX.
Pokud jde o ústavní stížnost stěžovatelky L. C., dospěl Ústavní soud k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
Zde se Ústavní soud naopak ztotožnil s argumentací obecných soudů včetně Nejvyššího soudu. Nezbývá tedy než znovu opakovat, že v daném případě bylo třeba vycházet z toho, že dispozice s předmětnou nemovitostí spadala pod režim ustanovení tehdy platného vládního nařízení č. 81/1958 Sb., o správě národního majetku. V ustanovení §25 vládního nařízení bylo Ministerstvo financí zmocněno k vydání předpisů potřebných k provedení tohoto nařízení. Takovým předpisem byla v době převodu nemovitosti platná směrnice Ministerstva financí č. 314-72500/60-2 pro zabezpečení, prozatímní správu a realizaci některého majetku, který zajišťoval nebo kterého nabýval stát, jež byla uveřejněna ve Sbírce instrukcí pro orgány národních výborů, ročník 1960 v částce 23-24 pod pořadovým číslem 85. Tato směrnice, která nabyla účinnosti 1. 1. 1961, se vztahovala dle článku 1 odst. 1 i na majetek, který nabýval stát výrokem soudu o propadnutí jmění. Při převodu předmětné nemovitosti na Ing. J. K. byl porušen článek 30 této směrnice, který ing. K., tehdy jako důstojníka Ministerstva vnitra, vylučoval z možnosti užívání a nákupu věcí z takového majetku; dále byl porušen i článek 29 v souvislosti s článkem 22 směrnice, neboť nemovitost byla Ing. K. prodána za cenu, která odpovídala přibližně jedné polovině ceny stanovené podle článku 22 směrnice. V daném případě tedy odvolací soud zjistil, že předmětná nemovitost byla bezprostředně po podání žádosti prodána vysokému důstojníkovi Ministerstva vnitra, generálu K., který však byl dle uvedené směrnice vyloučen z možnosti takový majetek nabývat; to dokonce za cenu o polovinu nižší, než jaká měla být stanovena. To lze považovat za naplnění skutkové podstaty neoprávněného zvýhodnění nabyvatele bez ohledu na to, že se z realizačního spisu nepodává, zda existovali i další zájemci o koupi nemovitosti.
Ústavní soud souhlasí i s názorem, že je vždy třeba pečlivě zkoumat skutečnost, zda v době nabytí věci od státu byly naplněny podmínky i platných interních směrnic Ministerstva financí, a že zvláště bedlivě je nutno postupovat v případech, kdy je známo, že nabyvatelé nemovitostí byli úzce spjati s tehdejším režimem. Porušení takových směrnic, vedoucí pak k eliminaci dalších potenciálních uchazečů, může podle okolností jednotlivých případů skutečně znamenat neoprávněné zvýhodnění nabyvatele.
Neobstojí ani námitka stěžovatelky, že pokud citovaná směrnice nabyla účinnosti dne 1. 1. 1961 a kupní smlouva byla uzavřena dne 1. 2. 1961, nelze automaticky předpokládat, že s ní byli v době uzavření kupní smlouvy příslušní zaměstnanci národního výboru seznámeni. Seznámeni s ní být mohli a měli; ostatně podrobné dokazování v tomto směru by v dnešní době bylo nesmyslné a zřejmě by i hraničilo s nemožností.
Podle mínění Ústavního soudu je rovněž správný závěr, že nebylo pochybením odvolacího soudu, jestliže při úvaze o tom, zda tu nedošlo k protiprávnímu zvýhodnění ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., bylo přihlíženo i k právnímu předpisu, který nebyl předpisem obecně závazným, ale ukládal určité povinnosti státním orgánům při uzavírání právních úkonů s fyzickými osobami; to vzdor tomu, že pohled judikatury na to, zda i takové interní normativní směrnice, upravující nabývání věcí od státu, vydané k tomu příslušným orgánem státní správy, které nebyly ve Sbírce zákonů oznámeny, jsou či nejsou platnými předpisy ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., nebyl po dobu několika let zcela sjednocený. Rozhodující totiž skutečně musí být - ve vztahu k restitučním případům - jen to, zda nedodržení pravidel objektivního výběru směřovalo k nemístné preferenci jednoho ze zájemců či zda mohlo vést k faktickému vyřazení ostatních občanů z možnosti zajímat se o koupi věci. Je ostatně notoricky známo, že totalitní komunistický režim dodržoval i své vlastní právní předpisy v podstatě jen tehdy, jestliže se to jeho mocenským záměrům hodilo.
Za tohoto stavu Ústavní soud uzavírá, že základní práva, jichž se stěžovatelka L. C. dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušena nebyla.
X.
Ústavní soud tedy vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelky L. K., a to konkrétně tak, že zrušil ve výroku II. rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 21. 9. 2004 sp. zn. 5 C 274/2001, výroky II., III. a IV. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2005 sp. zn. 30 Co 48/2005 a výroky II. a III. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2006 sp. zn. 28 Cdo 3068/2005.
Výrok I. rozsudku Okresního soudu Praha-západ byl totiž již správně - ve vztahu k jedné polovině nemovitosti - změněn rozsudkem odvolacího soudu, na kterém nyní bude, aby situaci napravil ve smyslu shora uvedené argumentace Ústavního soudu i ve vztahu k další polovině nemovitosti.
Pokud jde o ústavní stížnost L. C., byla odmítnuta celá jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.