ECLI:CZ:US:2008:1.US.3220.07.1
sp. zn. I. ÚS 3220/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. ledna 2008 v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti P. M., zastoupené JUDr. Pavlem Kratochvílou, advokátem se sídlem Žižkova 791, 697 01 Kyjov, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 30 Cdo 268/2007, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 38 Co 270/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 18. 12. 2007 a doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 12. 2007 napadla stěžovatelka rozhodnutí obecných soudů blíže specifikovaná v záhlaví tohoto usnesení.
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 7 C 515/2004, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, kterou se po svých rodičích domáhala zaplacení částky 140.000 Kč s příslušenstvím. Žalovaná částka měla podle stěžovatelky představovat bezdůvodné obohacení, které vzniklo stěžovatelčinou investicí do nemovitosti ve vlastnictví jejích rodičů, jež stěžovatelce přislíbili bydlení v nemovitosti, avšak podle tvrzení stěžovatelky jí posléze v užívání nemovitosti bránili. Nalézací a odvolací soud dospěly na základě provedených důkazů k závěru, že žalovaní stěžovatelce nebrání v užívání nemovitosti a že to byla naopak stěžovatelka, která se o své vlastní vůli z nemovitosti odstěhovala. Obecné soudy proto uzavřely, že jednáním žalovaných nedošlo k odvolání příslibu užívání nemovitosti, který nadále trvá, a tudíž za dané situace nemůže investice do nemovitosti představovat bezdůvodné obohacení.
Nejvyšší soud ČR pak napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky, neboť neshledal jeho přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., když se navíc podané dovolání opíralo převážně o důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., tj. zpochybňovalo skutková zjištění a z nich vyvozené závěry.
Jak stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, skutkové okolnosti zjištěné obecnými soudy naopak svědčily o tom, že žalovaní svým jednáním projevili vůli odvolat příslib bydlení v jejich nemovitosti, která byla zhodnocena investicí stěžovatelky. Tvrzení, že stěžovatelce není nikterak bráněno v užívání nemovitosti, se stěžovatelce jeví jako zcela nesprávné.
Stěžovatelka se proto domnívá, že obecné soudy nehodnotily řádně důkazy, čímž porušily její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Současně s tím obecné soudy měly porušit též čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť neposkytly ochranu vlastnickému právu stěžovatelky. S ohledem na to stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Po konfrontaci stěžovatelčiných tvrzení a námitek obsažených v ústavní stížnosti s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv běžné zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů v tom rozsahu, jak jej již učinily obecné soudy v odvolacím či dovolacím řízení, a z hledisek běžné zákonnosti.
V daném případě Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě zopakovala námitky týkající se hodnocení důkazů učiněné již v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již vyjádřil, za jakých podmínek je oprávněn přezkoumávat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy a přistoupit k přehodnocení důkazů. Je to pouze za situace extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů obecné soudy učinily, a přijatým právním závěrem obecných soudů.
Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, z jakých důkazů obecné soudy vycházely, jakým způsobem je hodnotily a jaký právní závěr ze zjištěných skutkových okolností vyvodily. Tyto strukturní prvky argumentace obecných soudů nezavdávají jakékoliv pochybnosti v tom směru, že by mezi nimi existoval takový extrémní nesoulad, který by svědčil o porušení práva na spravedlivý proces a legitimoval zásah ze strany Ústavního soudu.
Ústavní soud považuje naopak skutkové a právní závěry obecných soudů za logické. Pokud již v řízení o rozvodu manželství stěžovatelky bylo zjištěno (rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 21. 11. 2002, č. j. 7 C 1392/2002-13, citovaný v napadeném rozsudku Krajského soudu v Brně), že stěžovatelka se z domu svých rodičů odstěhovala dobrovolně ještě za trvání svého manželství, a to v souvislosti s navázáním vztahu se svým přítelem, stěží lze nyní dospět k závěru, že byla nucena nemovitost svých rodičů opustit na jejich nátlak. Tuto skutečnost měl nalézací soud ostatně prokázánu i ze svědeckých výpovědí svědků vyslechnutých v tomto řízení. Pokud stěžovatelka nemovitost neužívá několik let, jak zdůraznila i v ústavní stížnosti, jedná se zjevně o její rozhodnutí, které nemůže mít vliv na závěr o odvolání příslibu ze strany žalovaných, jak dovozuje stěžovatelka
S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud nezjistil, že by napadená rozhodnutí porušovala ústavně zaručená základní práva, jak v ústavní stížnosti tvrdila stěžovatelka, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu