ECLI:CZ:US:2008:1.US.323.05.1
sp. zn. I. ÚS 323/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky BENET GROUP, a.s., se sídlem Křesomyslova 23, 140 00 Praha 4, zastoupené JUDr. Pavlem Klimešem, advokátem se sídlem Dukelských hrdinů 14, 170 00 Praha 7, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 2. 2005, č. j. 1 Ko 95/2005-2547, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "KS") usnesením ze dne 5. 10. 2004, č.j. 40 K 11/2002-2401, zamítl návrh stěžovatelky, aby byl zproštěn funkce opatrovník, jenž byl ustanoven úpadci Druhé slévárně Blansko, a.s. (dále jen "úpadce"), usnesením KS ze dne 14. 6. 2002, č.j. 40 K 11/2002-169. KS poukázal na to, že stěžovatelka jako důvod pro zproštění funkce opatrovníka úpadci uvedla, že jí byly vráceny akcie v listinné podobě, které osvědčují, že stěžovatelka je jediným akcionářem úpadce. KS však konstatoval, že nebylo dosud pravomocně rozhodnuto o žalobě, kterou se stěžovatelka domáhá určení, kdo je jediným akcionářem úpadce. Řízení o této žalobě na určení je vedené před KS pod sp. zn. 33 Cm 194/2001. Situace se tedy od doby, kdy byl úpadci ustanoven opatrovník, nezměnila a KS proto návrhu nemohl vyhovět.
Vrchní soud v Praze (dále jen "VS") usnesením ze dne 22. 2. 2005, č. j. 1 Ko 95/2005-2547, citované usnesení KS potvrdil. Dovodil, že i nadále trvá situace, která vedla KS k ustanovení opatrovníka (Mgr. P. V.) úpadci dle §29 o.s.ř. Na této situaci nic nezměnilo ani tvrzení stěžovatelky, že v průběhu řízení získala důkazy, které dle ní prokazují, že je jedinou vlastnicí akcií úpadce. Tato skutečnost může mít dopad na řízení vedeném pod sp. zn. 33 Cm 194/2001, v němž soud rozhoduje o tom, kdo je vlastníkem akcií úpadce. Konkursní soud je proto v souzené věci toho názoru, že do pravomocného rozhodnutí o žalobě, jež je vedena pod sp. zn. 33 Cm 194/2001, není důvod zprostit úpadci ustanoveného opatrovníka funkce.
Usnesení Vrchního soudu v Praze napadla stěžovatelka ústavní stížností, v níž v podstatě uvedla argumentaci použitou v rámci odvolacího řízení.
Stěžovatelka poukázala zejména na to, že na základě "odborného vyjádření Kriminalistického ústavu v Praze ze dne 8. 10. 2002 bylo zjištěno, že akcie, které máme (Poznámka: roz. stěžovatelka) v držení jsou shodné s originálem". Z toho dovodila, že pouze navrhovatel, tedy společnost BENET Group, a.s. (stěžovatelka), je jediným řádným akcionářem DSB (Poznámka: roz. úpadce), a že tedy jménem DSB mají oprávnění jednat ty osoby, které byly tímto akcionářem do statutárního orgánu jmenovány. Stěžovatelka se proto domnívá, že závěr VS - který poukázal na skutečnost, že ve věci byla podána žaloba na určení, jež je vedena u KS pod sp. zn. 33 CM 194/2001, o níž nebylo doposud pravomocně rozhodnuto, a teprve pravomocné rozhodnutí o ní může být důvodem pro zproštění opatrovníka jeho funkce - je zjevně nesprávný.
Stěžovatelka usuzuje, že napadeným usnesením VS (i usnesením KS) došlo k zásahu do jejích vlastnických práv, a tedy i k porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť není schopna vykonávat akcionářská (a tedy i vlastnická) práva prostřednictvím stěžovatelkou zvolených orgánů, uplatňovat nárok na ukončení konkurzu na majetek úpadce a chránit vlastní majetek. Současně vyslovila přesvědčení, že došlo i k porušení čl. 36 Listiny, neboť v důsledku postupu obou soudů jí "je znemožňováno domáhání se práva u soudu".
Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud vydal nález, podle kterého se usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 2. 2005, č. j. 1 Ko 95/2002-2547, zrušuje.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatelka namítá, že postup obecných soudů porušuje její základní právo na spravedlivý proces a na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny a základní právo chráněné dle čl. 11 Listiny.
Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti), není vrcholem jejich soustavy (čl. 91 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. čl. 83 Ústavy ČR). Z ústavního principu nezávislosti soudů a soudců (čl. 81, 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením §132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H. Beck Praha, 1994, str. 41).
Taková situace však v souzené věci nenastala.
Ústavní soud v prvé řadě odkazuje na odůvodnění rozhodnutí obou soudů, z nichž zřetelně plyne, proč nelze v současné době rozhodnout o zproštění funkce opatrovníka úpadce. KS jasně uvádí, že "s ohledem na probíhající spory nelze ani vyloučit a ani potvrdit, že jím (Poznámka: roz. akcionářem úpadce stěžovatelka) je či není". Stejně tak VS konzistentně dovodil, proč až "do pravomocného rozhodnutí o žalobě, jež je vedena pod sp. zn. 33 Cm 194/2001, není důvod zprostit ustanoveného opatrovníka úpadci jeho funkce". S přihlédnutím k tomuto procesnímu stavu Ústavní soud usuzuje, že mezi zjištěním obecných soudů a právními závěry z něj vyvozenými nelze shledat ani extrémní rozpor a nejde ani o postup svévolný. Obecné soudy srozumitelně a jasně uvádějí důvody, které je k jejich závěru vedly. Jejich argumentace je logická, jasná, přesvědčivá a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelná. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že se v souzené věci jedná toliko o výklad běžného práva, který (až na výše uvedené výjimky) věcí Ústavního soudu není. Ústavní soud navíc uvádí, že z obsahu spisu (sp. zn. 33 Cm 194/2001) zjistil, že ve věci žaloby (Poznámka: podané stěžovatelkou) o určení, že z rozhodnutí jediného akcionáře nevznikly žádné právní účinky, a o určení vlastnictví akcií, nebylo doposud rozhodnuto.
Ústavní soud za této situace nemůže přisvědčit ani stěžovatelčině (nepodloženému) tvrzení, že došlo k zásadnímu zásahu do jejích vlastnických práv. Naopak VS jasně a zřetelně v odůvodnění napadeného usnesení prohlásil, že stěžovatelkou uváděné tvrzení o jí získaných důkazech, že je jedinou vlastnicí akcií úpadce, je skutečností, jež může mít dopad na řízení vedené pod sp. zn. 33 Cm 194/2001. Na posouzení této konkrétní souzené věci však uvedená tvrzení vliv mít nemohou.
Ústavní soud proto neshledal, že by napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny a její základní právo na vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu