ECLI:CZ:US:2008:1.US.3291.07.1
sp. zn. I. ÚS 3291/07
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 15. ledna 2008 v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudkyně zpravodajka) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti M. A. A. R. T., zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 21, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 6 Tdo 403/2007 a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 12 To 17/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včasnou (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále "zákon o Ústavním soudu") ústavní stížností domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí, a tvrdil, že jejich vydáním bylo porušeno jeho právo na projednání věci v jeho přítomnosti (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále "Listina" a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále "Úmluva").
Stěžovatel namítl, že neměl reálnou možnost vyjádřit se před odvolacím soudem k tomu, co mu obžaloba klade za vinu a k důkazům, na nichž je založena. Stěžovatel se jednání účastnit chtěl, ale zabránila mu v tom objektivní překážka, neboť měl dlouhodobé vážné zdravotní problémy, kdy např. jedno veřejné zasedání bylo pro jeho hospitalizaci odročeno, což navíc dokládá, že soud ve stejných případech postupoval diametrálně odlišně. Ohledně přítomnosti obviněného u veřejného zasedání platí dle §238 tr. ř. přiměřeně ustanovení o hlavním líčení, a není-li stěžovatel ve vazbě či ve výkonu trestu (§263 odst. 4 tr. ř.), je třeba se řídit ustanoveními o přítomnosti obviněného u hlavního líčení (§202 odst. 2 tr. ř.). Stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 200/96, ze dne 21. 11. 1996.
Z příloh ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2004, sp. zn. 4 T 12/2003, uznán vinným pokusem spolupachatelství trestného činu podvodu (§8 odst. 1 a §9 odst. 2 k §250 odst. 1 a 4 tr. zák.), pomocí podstrčení padělaných poštovních poukázek do poštovní přepravy, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti a půl roku a trest vyhoštění. Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání, v němž zpochybňoval naplnění subjektivní stránky a věrohodnost důkazů.
Vrchní soud rozsudkem ze dne 11. 4. 2006, č. j. 12 To 17/2006-4882, odvolání stěžovatele vyhověl jen ve vztahu k uloženému trestu, kdy zmírnil zařazení stěžovatele do typu věznice. Jinak nebyl rozsudek nalézacího soudu změněn. Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, v němž namítal, že soud jednal v jeho nepřítomnosti, ačkoli se řádně omluvil a měl zájem se jednání účastnit. Odvolání podala i obžaloba.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 6 Tdo 403/2007, dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné (srov. www.nsoud.cz/rozhod.php).
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Námitkami obsaženými v ústavní stížnosti se zabýval dovolací soud, který je v odůvodnění svého usnesení (str. 4-6) náležitě vypořádal. Systematickým a logickým výkladem tr. řádu došel k závěru, že není-li obviněný ve vazbě či ve výkonu trestu odnětí svobody, není vyloučeno konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti (str. 4 odst. 2 cit. rozh.). Právní kvalifikace skutku není rozhodná (str. 4 nahoře). Vrchnímu soudu byla v den konání jednání (11. 4. 2006) zafaxována kopie potvrzení o pracovní neschopnosti stěžovatele (stěžovatel byl v pracovní nesch. od 6. do 12. 4. 2006). Bylo na stěžovateli, aby se věrohodně omluvil z účasti na jednání, o němž věděl ode dne 8. 3. 2006, kdy byl poučen o náležitostech řádné omluvy (str. 5 nahoře rozh. dovolacího soudu). Stěžovatel neměl důvod spoléhat, že soud jeho žádosti vyhoví (viz i dovolacím soudem cit. rozh. sp. zn. 6 Tdo 499/2002).
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy neporušily stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, neboť předmětem veřejného zasedání bylo odvolání stěžovatele obsahující již dříve uplatněné a vypořádané námitky a odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného dříve (srov. rozsudek vrchního soudu, str. 3, odst. 1 a 2). V tomto aspektu se věc odlišuje od zjištění učiněných ve věci sp. zn. I. ÚS 513/03 a odlišná byla i věc sp. zn. IV. ÚS 200/96, na níž odkázal stěžovatel, neboť zde se jednalo rozsudek vydaný v řízení proti uprchlému.
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích porušení stěžovatelova práva na projednání věci v jeho přítomnosti. Proto senát Ústavního soudu ČR ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu