ECLI:CZ:US:2008:1.US.337.06.1
sp. zn. I. ÚS 337/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Telefónica O2 Czech Republic, a. s., se sídlem Praha 4, Za Brumlovkou 266/2, zastoupeného JUDr. Pavlem Dejlem, LLM, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Jungmannova 24, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2006, čj. 6 Afs 13/2004 - 101, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2003, čj. 11 Ca 67/2003 - 68, rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 31. 12. 2002, čj. FŘ - 10466/13/02, a dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 9 ze dne 21. 1. 2002, čj. 9702/02/009510/4977, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 2. 6. 2006, původní stěžovatel Eurotel Praha, spol. s r. o., podal návrh na zrušení shora označených rozhodnutí pro porušení práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V průběhu řízení před Ústavním soudem se právním nástupcem původního stěžovatele stala společnost ČESKÝ TELECOM, a. s., a následně byl název právního nástupce původního stěžovatele změněn na Telefónica O2 Czech republic, a. s., se sídlem Praha 4, Za Brumlovkou 266/2. Proto bylo dále v řízení pokračováno s uvedeným právním nástupcem stěžovatele.
Ve věci právně i skutkově zcela shodné téhož stěžovatele rozhodoval Městský soud v Praze řadou rozsudků, které přezkoumal Nejvyšší správní soud a které byly i předmětem řízení před Ústavním soudem, který rozhodl usneseními ze dne 26. 7. 2007 sp. zn. II. ÚS 321/05, ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. IV. ÚS 318/06, ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. IV. ÚS 320/06 a ze dne 5. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 319/06.
S ohledem na skutečnost, že ve všech uvedených věcech je v řízení před Ústavním soudem zcela shodný okruh účastníků řízení a stěžovatel byl navíc zastoupen týmž advokátem, odkazuje I. senát Ústavního soudu, v plném rozsahu, na výše uvedená usnesení ostatních senátů Ústavního soudu: Nepovažuje tudíž ani za nutné, ani za vhodné, opakovaně uvádět tytéž důvody odmítnutí ústavní stížnosti, stěžovateli dobře známé se shora označených předcházejících usnesení. Z nich totiž zcela jednoznačně vyplývá, z jakých důvodů nebylo možno stěžovateli vyhovět.
Závěrem Ústavní soud dodává, že v námitkách stěžovatele, týkajících se nicotnosti dodatečného platebního výměru, ani v námitkách ohledně neprovedení stěžovatelem navržených důkazů a uložení daňové povinnosti nad rámec daňových předpisů, Ústavní soud neshledal nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny. Ústavnímu soudu proto nezbývá než konstatovat, že napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva ani svobody stěžovatele, tvrzená v jeho ústavní stížnosti.
První senát Ústavního soudu tak dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu