ECLI:CZ:US:2008:1.US.35.05.1
sp. zn. I. ÚS 35/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Shk. A.-T. H. B. A., zastoupeného Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Štěpánská 630/57, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2004 sp. zn. 44 To 716/2004 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 9. 2004 sp. zn. 1 Nt 203/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení ústavně zaručených práv, zakotvených v čl. 8 odst. 1, 2 a 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2004 sp. zn. 44 To 716/2004 usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 9. 2004 sp. zn. 1 Nt 203/2004. Uvedeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 byl stěžovatel z důvodů uvedených v §67 písm. a), b) a c) vzat do vazby a stížnost proti tomuto usnesení byla Městským soudem v Praze jako nedůvodná zamítnuta.
Stěžovatel v obsáhlém odůvodnění ústavní stížnosti v podstatě protestuje proti veškerým okolnostem, týkajícím se jeho vzetí do vazby a zpochybňuje důvody, pro které na něj vazba byla uvalena. Tak zejména úvodem napadá okolnosti svého zadržení, které považuje za nezákonné, a to především proto, že prý nebyl vydán předchozí souhlas státního zástupce a dále protestuje proti provedení domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor. Z odůvodnění usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č.j. 1 Nt 203/2004 (kterým byl stěžovatel vzat do vazby) je podle jeho názoru zřejmé, že soud shledal podmínky vazby zejména na základě výpovědi svědkyň-poškozených M. B. a L. B. Z nich vyplynulo, že v době, kdy jim ještě nebylo 15 let, je kontaktovala spoluobviněná Ž. T., která jejich věk znala, s nabídkou výdělku, a to souloží s mužem jménem H. K souloži pak mělo dojít v bytě pod Vyšehradem; je vyvozováno, že tímto mužem by měl být obviněný stěžovatel, netvrdí se prý však, že by byl sám věk poškozených svědkyň znal.
Stěžovatel dále uvedl, že žádným jeho jednáním nelze dovodit, že by skutečně hodlal vycestovat a tak se skrývat na neznámém místě. Ještě před rozhodováním o svém vzetí do vazby prý učinil slib, ve kterém prohlásil, že bude-li šetření probíhat na svobodě, bude se zdržovat v místě svého bydliště, což je jeho byt na adrese v Praze 2. K tomuto bydlišti je vázán jednak dlouhodobostí svého pobytu, jednak tím, že byt je v jeho osobním vlastnictví a až do doby zadržení se zde vždy zdržoval. Při nákupu bytu zaplatil značnou částku peněz a nehodlá svým skrýváním se a útěkem znemožnit si přístup ke svému majetku. Je pravda, že často pracovně cestuje, vždy se však vrací do České republiky, protože provozování obchodní společnosti znamená pro něho zdroj obživy. Jeho zadržením je provoz společnosti paralyzován, obchodní společnost se vlivem negativních informací sdělovacích prostředků (s uvedením plného jména stěžovatele i jeho příbuzenským vztahem ke Quatarské královské rodině) ocitla v existenčních těžkostech. Na zadržení a veřejnou skandalizaci stěžovatele (jehož plné jméno a další osobní údaje poskytly sdělovacím prostředkům orgány činné v trestním řízení) tak doplatí druhý společník ve společnosti, který bude ztrátou ve společnosti zasažen nevinně. Stěžovatel též uvedl, že je majitelem zvláštního diplomatického pasu, což bylo ověřováno na Ministerstvu zahraničních věcí (v odboru diplomatického protokolu), kde však bylo zjištěno, že není registrován jako člen personálu Velvyslanectví státu Quatar a nepožívá tudíž diplomatických výsad a imunit podle Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích. S těmito závěry stěžovatel také nesouhlasí a odvolává se na mezinárodní obyčejové právo.
Stěžovatel dále poukázal na další důvod vzetí do vazby. Tím měla být obava soudu z ovlivňování spoluobviněných a poškozených; podle materiálů, nalezených při domovní prohlídce, totiž stěžovatel poškozené zná, disponuje minimálně telefonickým kontaktem na ně a je prý dána důvodná obava, že by před konáním takových rozhodných úkonů, jakými jsou výslechy poškozených a případně rekonstrukce či konfrontace před soudem, tyto ovlivňoval ve svůj prospěch, zvláště jsou-li to osoby nízkého věku a snadno ovlivnitelné. To se má týkat i spoluobviněných, zvláště Ž. T., která je čerstvě na mateřské dovolené. Stěžovatel poukazuje na to, že spoluobviněné byly již vyslechnuty v přípravném řízení, ač to dle tvrzení soudu "validitu obavy nemůže snížit". Faktem prý je, že v případě údajně poškozených svědkyň se žádný z případných tvrzených kontaktů neuskutečnil v místě jejich bydliště, školy či zaměstnání. Stěžovateli "nikdy nebylo tvrzeno", že má k dispozici kontakty, spočívající v adresách poškozených svědkyň nebo v jiných takových údajích, které by mu umožnily je osobně kontaktovat. Všechny telefonní kontakty, které měl ve svém bytě, mu byly při domovní prohlídce odebrány. Při domovní prohlídce a i při osobní prohlídce mu byly odebrány i dva mobilní telefony, ve kterých mohl mít event. kontakty uloženy. "V takovém případě je nutnost ponechání obviněného ve vazbě z důvodů možnosti kontaktů způsobena nikoliv okolnostmi na jeho straně, ale nedbalým postupem policejního orgánu, který poskytuje všem stranám řízení adresy a telefonní kontakty vyslýchaných svědkyň a údajně poškozených a tím sám způsobuje nutnost ponechání obviněného ve vazbě." V okamžiku vzetí stěžovatele do vazby však tato skutečnost neexistovala. Ačkoliv jsou tyto osoby nízkého věku a údajně snadno ovlivnitelné, prokázaly svým jednáním a svou schopností svědčit před policejním orgánem dostatečnou vyspělost tak, aby tuto obavu samy vyvrátily. Ze spisového materiálu shromážděného v přípravném řízení však podle stěžovatele nevyplývá, že by se byl pokoušel jakkoliv svědkyně nebo spoluobviněné za účelem jejich jakéhokoliv ovlivnění kontaktovat.
Stěžovatel brojil i proti použití vazebního důvodu spočívajícího v tom, že bude v trestné činnosti pokračovat. Šlo prý totiž pouze o domněnku soudu, která není nijak skutkově odůvodněna.
Stěžovatel konečně poukazuje na to, že rozhodnutí soudu o jeho vzetí do vazby se opírá zejména o výsledky domovní prohlídky, provedené dne 14. 9. 2004 v jeho bytě. S touto domovní prohlídkou byly spojeny i dvě prohlídky jiných prostor - pozemků a jeho osobní prohlídka. Je přesvědčen, že všechny tyto prohlídky byly protizákonné a proběhly protiústavním způsobem, zejména bez jeho předchozího výslechu jako obviněného podle §84 tr. ř.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zásadně odkázal na odůvodnění svého napadeného usnesení. Obvodní soud pro Prahu 2 ve svém vyjádření uvedl, že napadeným usnesením základní práva či svobody stěžovatele neporušil.
II.
Ústavní soud k dalšímu vývoji v dané věci předesílá, že stěžovatel byl nedlouho po podání ústavní stížnosti nepravomocně odsouzen (v květnu 2005), přičemž v mezidobí byly činěny ze strany ministerstva spravedlnosti pokusy vydat stěžovatele k trestnímu stíhání do Kataru. K tomu posléze došlo v srpnu 2005, když Nejvyšší soud propustil stěžovatele z vazby, přerušil jeho trestní stíhání v České republice a vydal jej katarským úřadům.
III.
Další - zásadní - okolností, kterou musel Ústavní soud vzít v úvahu, bylo to, že stěžovatel ve významné části ústavní stížnosti protestoval proti provedení domovní prohlídky, resp. dalších prohlídek (srov. shora), z čehož rovněž vyvozoval údajnou nezákonnost a protiústavnost samotné vazby. O výsledky domovní prohlídky se totiž rozhodnutí soudu a vzetí stěžovatele do vazby do značné míry opírá.
V této věci však stěžovatel následně podal samostatnou ústavní stížnost, která byla u Ústavního soudu vedena pod sp. zn. II. ÚS 577/04 a dne 14. 3. 2007 byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Jelikož I. senát Ústavního soudu neshledal žádného důvodu, aby se od zjištění a závěrů, uvedených v tomto usnesení jakkoliv odchýlil, a poněvadž problematika v daných věcech souvisí, resp. navazuje na sebe, je namístě zopakovat, co již Ústavní soud k údajné neústavnosti domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor uvedl.
Ústavní soud zejména připomněl, že postup policejních orgánů v přípravném řízení neustále podléhá dozoru státního zastupitelství a posléze - při vlastním rozhodování o meritu věci v těchto souvislostech - i soudnímu přezkumu co do jeho zákonnosti. S námitkou stěžovatele zpochybňující tvrzení orgánů činných v trestním řízení, že všechny prohlídky představovaly neodkladné úkony ve smyslu §160 odst. 4 trestního řádu, se orgány činné v trestním řízení podle Ústavního soudu dostatečně vypořádaly; zdůraznily, že konkrétní údaje o trestné činnosti stěžovatele byly získány až z výslechů dvou stěžejních svědkyň a domovní prohlídka nemohla být navíc provedena, dokud se nacházel v zahraničí. Vzhledem k těmto skutečnostem se jeví den 13. 9. 2004 jako relativně první možný termín vydání příkazu k domovní prohlídce. Následujícího dne byla tato prohlídka provedena, a to až po zadržení stěžovatele, přesněji řečeno až poté, kdy bylo stěžovateli umožněno zatelefonovat svému sekretáři a svému právnímu zástupci. Těmito telefonáty mohl stěžovatel teoreticky iniciovat odklizení problematických materiálů ze svého bytu; hrozba takové potenciality byla zvýšena tím, že stěžovatel nebyl vlastníkem předmětného bytu, od nějž mohlo mít klíče neurčité množství osob. Následnou domovní prohlídku a taktéž prohlídky jiných prostor a pozemků bylo proto podle názoru Ústavního soudu třeba považovat za neodkladné úkony ve smyslu §160 odst. 4 trestního řádu. Se zpochybněním neodkladnosti jednotlivých prohlídek úzce souvisí i stěžovatelem namítaná otázka neprovedeného předchozího výslechu, jehož v souladu s §84 trestního řádu není třeba, jestliže věc nesnese odkladu a nelze-li výslech provést okamžitě. Obě podmínky musí být přitom splněny kumulativně a musí být současně podloženy i skutkovými okolnostmi případu. Ve stěžovatelově případě však předchozí výslech nemohl být proveden, protože by tím mohl být ohrožen průběh vyšetřování. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem (vyrozumění právního zástupce stěžovatele, neurčitý počet držitelů klíčů od stěžovatelova bytu) bylo třeba provést napadené prohlídky jako neodkladný úkon, a to z důvodu zamezení možnému zničení důkazního materiálu, jenž měl být provedenými prohlídkami získán. Předchozí výslech stěžovatele byl proto v dané situaci z povahy věci vyloučen. Oba zákonné předpoklady provedení domovní prohlídky bez předchozího výslechu stěžovatele tak byly podle mínění Ústavního soudu naplněny.
Stěžovatel dále k uvedené věci (vedené sub. II. ÚS 577/04) namítal, že příkazy k provedení prohlídek nebyly řádně odůvodněny. Ani tuto námitku však nepovažoval Ústavní soud za důvodnou. Před zahájením domovní prohlídky disponovaly orgány činné v trestním řízení dostatečným množstvím informací, jež nasvědčovaly tomu, že se v předmětném bytě mohla odehrávat trestná činnost, přičemž bylo možné předpokládat, že trestná činnost stěžovatele může být zaznamenána na některém nosiči informací. Odůvodnění napadených příkazů k provedení prohlídek považoval Ústavní soud za dostatečné a ústavně konformní. Příkazy k prohlídkám dále dle stěžovatele postrádaly přesné označení orgánu, který byl oprávněn je provést. Obdobně stěžovatel namítal, že ani jeden z protokolů o prohlídce jiných prostor a pozemků neobsahuje údaj o osobě, u níž byla prohlídka provedena, pouze údaj o neprovedení výslechu této osoby pro neodkladnost. V takovém postupu orgánů činných v trestním řízení je podle závěrů Ústavního soudu, vyslovených v citovaném usnesení, třeba spatřovat jisté pochybení; současně je ovšem nutno konstatovat, že ne každé pochybení orgánů činných v trestním řízení je samo o sobě způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod. Intenzita zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele výše uvedenými pochybeními nebyla podle názoru Ústavního soudu natolik silná, aby mohla kvalifikovaně způsobit protiústavnost napadených prohlídek, neboť ve všech napadených příkazech k prohlídkám byla bez jakýchkoli pochybností označena osoba, u níž se má prohlídka provést.
Ústavní soud v uvedené věci neakceptoval ani námitku stěžovatele ohledně (prý) nedostatečného záznamu v protokolu o postupu při zajištění věcí během domovní prohlídky, ani ohledně nezákonného provedení osobní prohlídky; ta u stěžovatele nebyla - podle Ústavního soudu - nikdy provedena, neboť kromě nevhodné formulace v protokolu jejímu provedení nic nenasvědčuje. Ústavní soud z pohledu této skupiny námitek žádná pochybení orgánů činných v trestním řízení neshledal. Poslední námitka stěžovatele směřovala ke skutečnosti, že dotčené prohlídky proběhly bez účasti tlumočníka. Je však zřejmé, že orgány činné v trestním řízení si byly vědomy skutečnosti, že stěžovatel neovládá český jazyk; proto mu bylo umožněno telefonicky přivolat svého sekretáře-tlumočníka a taktéž vyrozumět svého právního zástupce. V realizaci těchto oprávnění nebylo stěžovateli nijak bráněno. S ohledem na to bylo možné konstatovat, že stěžovatelovo právo na použití mateřského jazyka v trestním řízení bylo v předmětné věci zachováno.
Tolik tedy stručně shrnuté hlavní závěry Ústavního soudu ve věci ústavní stížnosti proti příkazu k domovní prohlídce a proti provedení domovní prohlídky vedené sub. II. ÚS 577/04. To stěžovatel obsáhle zpochybňuje i v návaznosti na své vzetí do vazby; zde však, jak již bylo vysloveno výše, se I. senát Ústavního soudu naprosto ztotožňuje se závěry II. senátu Ústavního soudu, které ten v uvedené věci vyslovil.
IV.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, ve které stěžovatel protestuje proti samotným usnesením obecných soudů, jež jej vzaly do vazby, Ústavní soud neshledal, že by se tyto soudy svým postupem a svými právními závěry dopustily porušení stěžovatelových základních práv či svobod.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a není zpravidla oprávněn bez dalšího zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci; procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny. Vycházeje z odůvodnění napadených rozhodnutí a z argumentace předestřené stěžovatelem, posoudil Ústavní soud předmětnou věc ve světle výše popsaného ústavního rámce a naznačených ústavních kautel všechny části výroků a odůvodnění napadených rozhodnutí; porušení ústavních práv či svobod, jichž se stěžovatel dovolává, však neshledal. Napadená usnesení soudů obou stupňů mají zákonný podklad (čl. 2 odst. 3 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny), byla vydána příslušným státním orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a nejsou co do svých odůvodnění ani projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Jejich odůvodnění splňují požadavky vyplývající z ustanovení §134 odst. 2 trestního řádu. Mezi skutkovými zjištěními obecných soudů a právními závěry, jež z nich vyvodily, neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.
V.
Námitkám stěžovatele, zůstávajícím v zásadě pouze v oblasti polemiky s podrobně popsanými důvody, pro které byl vzat do vazby, nelze tedy přiznat relevanci. Nezbývá tedy, než konstatovat, resp. zčásti zopakovat názory Ústavního soudu, opírající se o jeho již ustálenou a známou judikaturu.
1) V obecné rovině je na prvém místě nutno poukázat na skutečnost, že při rozhodování o vazbě nelze vyčkávat až do okamžiku, kdy je jisté, že obžalovaný uprchne nebo se bude skrývat nebo bude opakovat trestnou činnost, pro kterou je stíhán, nebo že dokoná trestný čin, o nějž se pokusil. Je postačující, aby ve vazebních rozhodnutích byla prokázána a řádně vysvětlena existence konkrétních skutečností odůvodňujících obavu, že si obviněný, bude-li ponechán na svobodě, bude počínat způsobem předpokládaným v §67 písm. a), b) nebo c) trestního řádu. Výklad "konkrétních skutečností" je především věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace dané věci musí svědomitě posoudit, zda vzetí do vazby je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak. Pro výklad tohoto znaku nemohou být dána neměnná kritéria; je zapotřebí vyvodit je vždy z povahy a okolností jednotlivého případu. V dané věci vycházely obecné soudy při svých úvahách z obsáhle vedeného šetření, z něhož vyplynula zjištění, umožňující závěr o existenci konkrétních skutečností zakládajících důvodnou obavu, že by stěžovatel mohl v dané fázi trestního řízení jednat způsobem předpokládaným v §67 písm. a), b) i c) trestního řádu.
Z hlediska konkrétního zkoumaného případu, posuzovaného v souladu se shora uvedenými obecnými zásadami a s judikaturou, dospěl tedy Ústavní soud k závěru, že k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele nedošlo. Ústavní soud zejména neshledal, že by bylo možné zpochybnit existenci zákonných důvodů, pro které byla na stěžovatele uvalena vazba. S ohledem na charakter trestné činnosti, které se měl dopustit, byla zcela namístě obava, že může hrozit zmaření, nebo podstatné ztížení dosažení účelu trestního řízení. Obecné soudy postupovaly v souladu s platným trestním řádem, se základními zásadami českého trestního řízení a neporušily ani principy, plynoucí z předpisů nejvyšší právní síly. Jelikož Ústavní soud není soudem nadřízeným soudům obecným a nevykonává nad nimi obecný dohled či dozor, je třeba znovu připomenout, že jsou to především tyto soudy, které, se znalostí konkrétní trestní věci, stádia, ve kterém se nachází a na základě všech okolností a souvislostí případu musí posoudit, zda vazební důvody existují či trvají. Kromě výjimečných situací není Ústavní soud oprávněn do hodnocení těchto skutkových okolností zasahovat.
2) Ve vztahu ke konkrétním námitkám stěžovatele lze konstatovat, že z odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze mj. vyplývá, že stěžovatel byl včas po svém zadržení předán spolu s návrhem na vzetí do vazby soudci příslušného soudu, který jej v zákonem stanovené lhůtě vyslechl a rozhodl o jeho vazbě. Proti stěžovateli-obviněnému bylo předtím, než byl vzat do vazby, zahájeno trestní stíhání pro trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák., trestný čin ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. b) tr. zák. a trestný čin kuplířství podle §240 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. spáchaný ve formě účastenství podle §10 odst. 1 písm. b. tr. zák., kterých se měl dopustit tím, že v blíže nezjištěnou dobu v roce 2003, v jím užívaném bytě v Praze 2, za úplatu ve výši 2.000,- Kč souložil s tehdy nezletilými poškozenými M. B. a J. Ch., které po předchozí vzájemné dohodě, že mu za účelem pohlavního styku s ním bude zprostředkovávat 14-tileté nebo 15-tileté dívky za úplatu ve výši 1.000,- Kč za každou dívku, přivedla Ž. T., která znala věk poškozené B. a poškozené Ch., a která jim předtím za pohlavní styk s obviněným přislíbila finanční odměnu od něj ve výši 2.000,-Kč pro každou z nich. Obviněný stěžovatel sice popřel, že by s stíhaného jednání dopustil, ovšem jeho výpověď nerozptýlila důvodné podezření, že uvedenou trestnou činnost spáchal. Stěžovatel sám připustil, že spoluobviněná Ž. T. byla v jeho bytě, a předtím se s ní seznámil na Václavském náměstí a vyměnili si telefonní čísla. Důvodnosti jeho trestního stíhání podporuje i nález fotografií mladých dívek při domovní prohlídce v jeho bytě; o důvodnosti jeho trestního stíhání svědčí především výpovědi spoluobviněné a svědkyň-poškozených. Spoluobviněná Ž. T. uvedla, že s obviněným se seznámila prostřednictvím jakési L., která ji nabídla možnost výdělku za sex s obviněným. Toho pak obviněná za účelem získání peněz za pohlavní styk několikrát navštívila a tento ji měl poté také požádat, aby mu přivedla mladá hezká děvčata, která ještě navštěvují základní školu a slíbil jí, že za každou dívku dostane 1.000,-Kč a nějaké dárky. Obviněná pak měla skutečně oslovit několik kamarádek, zda si nechtějí přivydělat peníze za sex s osobou arabské národnosti a stěžovateli pak měla přivést D. K., které v té době již bylo 18 let a M. B. a J. Ch.; spoluobviněná ve své výpovědi uvedla, že obě posledně jmenované měly s obviněným pohlavní styk. Dále prohlásila, že stěžovatel vyžadoval stále nová a nová děvčata a ona mu je vodila (ve věku 14 až 18 let). Tato výpověď spoluobviněné je podporována i výpověďmi svědkyň, jakož i výsledky domovní prohlídky, při níž bylo nalezeno větší množství fotografií dívek, jakož i poznámek s ženskými jmény. Základní podmínka vazby dle §68 tr. ř. byla tedy podle soudu splněna, neboť dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání byl spáchán, má všechny znaky shora uvedených trestných činů a jsou zřejmé důvody podezření, že tyto trestné činy spáchal obviněný.
3) K námitce stěžovatele, že nebyl vydán předchozí souhlas státního zástupce s jeho zadržením, je možné podle městského soudu pouze uvést, že tento předchozí souhlas, jak vyplývá ze spisu, dán byl. Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že nebylo zjištěno, že by byl věk svědkyň znal, stížnostní soud poznamenává, že dosud provedené důkazy nasvědčují tomu, že mu jejich věk znám byl. K námitce, že je zadržován protiprávně, neboť trvá na tom, že ve smyslu ust. §10 odst. 1 tr. ř. je vyňat z působnosti trestního zákona podle mezinárodního práva, soud uvedl, že pokud má obviněný jakýsi zvláštní diplomatický pas, pak sama o sobě tato skutečnost podle zákona ani podle mezinárodního práva nezakládá jeho imunitu ve smyslu §10 tr. ř. Z pravomoci orgánů, činných v trestním řízení jsou podle mezinárodního práva vyňaty zejména hlavy cizích států pokud se zdržují na našem území se souhlasem našich orgánů, předsedové a členové cizích vlád, šéfové diplomatických misí, členové diplomatického personálu a členové rodin shora uvedených, kteří tvoří součást jejich domácností a nejsou občany ČR. Obviněný má být, jak sám uvedl, nepřímým bratrancem krále Kataru, netvoří součást jeho domácnosti a tato okolnost proto nezakládá důvod jeho vynětí z pravomoci orgánů činných v trestním řízení na základě mezinárodního práva; ostatně stěžovatel ani nekonkretizoval, z jakého důvodu by měl být z pravomoci orgánů činných v trestním řízení vyňat.
VI.
K jednotlivým vazebním důvodům pak městský soud zejména konstatoval, že soud prvního stupně správně poukázal na všechny konkrétní skutečnosti, které u stěžovatele zakládají důvod vazby dle §67 písm. a) tr. ř. Ten je důvodně podezřelý ze spáchání dvou zvlášť závažných úmyslných trestních činů, jejichž objektem je mravní a tělesný vývoj osob mladších 15 let a jejich ochrana před útoky na jejich pohlavní nedotknutelnost a ochrana občanského soužití z hlediska mravnosti a svobodného rozhodování člověka; je dáno důvodné podezření, že tyto zájmy společnosti byly jednáním stěžovatele vážně narušeny. Horní hranice stanovená u těchto trestných činů činí 8 let a stěžovateli s ohledem na povahu a rozsah stíhaného jednání hrozí v rámci této trestní sazby uložení přísného nepodmíněného trestu odnětí svobody. Současně je podle soudu třeba vzít v úvahu, že stěžovatel je státním občanem Kataru a disponuje značnými finančními prostředky, které mu mohou umožnit kdykoliv vycestovat a žít v nadstandardu kdekoliv jinde. Je též třeba uvážit, že má rodinné zázemí v Kataru, kde, jak uvedl, podniká v realitách a proto často cestuje. V České republice pobývá na základě uděleného víza k pobytu, má zde osobního sekretáře a se zřetelem na jeho značné finanční možnosti nelze mít za to, že by jej vlastnictví bytu (resp. bytu ve vlastnictví jeho firmy) a účast ve dvou obchodních společnostech natolik vázaly, že by nehrozila obava z jednání uvedeného v §67 písm. a) tr. ř. Tvrzení stěžovatele, že v České republice nadále hodlá žít a podnikat, pak naráží na to, že zde mu reálně hrozí uložení citelného trestu odnětí svobody. Jestliže často cestuje a podniká v Kataru, pak všechny okolnosti (spolu s hrozbou vysokého trestu) vedou k obavě, že vycestuje a bude se skrývat. Městský soud se proto ztotožnil se závěrem soudu prvého stupně, že u stěžovatele je dán důvod vazby podle §67 písm. a) tr. ř.
Soud prvního stupně podle Městského soudu v Praze též nepochybil, jestliže u stěžovatele shledal důvod vazby de §67 písm. b) tr.ř. Nastala totiž taková objektivní konstelace, která tento vazební důvod plně odůvodňuje. Obvodní soud správně poukázal na to, že svědkyně mohou být s ohledem na jejich nižší věk snáze ovlivnitelné; k tomu je možné dodat i to, že již projevily ovlivnitelnost penězi, jestliže za úplatu měly svolit s pohlavním stykem. Svědkyně L. B., J. Ch. a M. B. byly sice již vyslechnuty, ovšem to neznamená, že by obava z koluzního jednání u obviněného stěžovatele pominula; jednak nebyly vyslechnuty všechny poškozené jmenované v usnesení o zahájení trestního stíhání, jednak z výpovědi dosud slyšených svědkyň a z úředních záznamů, zejména z vysvětlení podaném J. K., vyplývají konkrétní jména dalších děvčat, která měla mít s obviněným za úplatu pohlavní styk a která za tím účelem byla pro něj získávána. I tyto dívky bude nepochybně třeba vyslechnout, přičemž jejich výpovědi mohou mít podstatný význam pro výsledek celého trestního řízení, včetně rozhodnutí o výši trestu. Tyto skutečnosti proto - včetně stadia vyšetřování, které bylo v dané době v podstatě na počátku - tvoří uvedenou objektivní konstelaci, jež vedla u stěžovatele k obavě z jednání uvedeného v §67 písm. b) tr. ř. K jeho námitkám, že tento důvod vazby nebyl obvodním soudem řádně odůvodněn, lze uvést, že poněkud stručné odůvodnění soudu prvého stupně bylo rozvinuto a doplněno v rámci stížnostního řízení usnesením městského soudu. K předchozí námitce stěžovatele, že kontakty na svědkyně již nemá a že je v takovém případě jeho ponechání ve vazbě z důvodu možnosti kontaktu na poškozené způsobeno nedbalým postupem policejního orgánu, městský soud uvedl, že není zřejmé, jaký postup policie je tím míněn; pokud z dosud opatřeného spisového materiálu vyplývají kontakty na svědkyně, pak jde o zcela legální postup a námitky v tomto směru proto nejsou na místě. Městský soud proto shodně s obvodním soudem dospěl k závěru, že u obviněného je dán i důvod vazby podle §67 písm. b) tr. ř.
K důvodu vazby dle §67 písm. c) tr. ř. městský soud uvedl, že i tento důvod byl shledán u stěžovatele opodstatněně, neboť dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že stěžovatel stíhaným trestním jednáním po delší dobu opakovaně uspokojoval své sexuální tužby orientované na mladší dívky a proto tyto okolnosti vedou k obavě, že trestnou činnost bude opakovat.
Ze všech shora uvedených důvodů se proto Městský soud v Praze ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, které shledal správnými a vzhledem k tomu stížnost obviněného jako nedůvodnou podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
VII.
Se závěry obecných soudů se lze - s odkazem na výše uvedené obecné principy a s přihlédnutím k veškerým relevantním okolnostem zkoumaného případu - ztotožnit i z hlediska ústavněprávního. Ústavní soud ve věci neshledal žádné skutečně podstatné vady, zasahující do ústavní roviny. Tu je třeba připomenout, že Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani postupů orgánů veřejné moci. Není úkolem Ústavního soudu být jakousi další instancí v systému všeobecných soudů, perfekcionisticky přezkoumávající veškerá možná či tvrzená pochybení v postupu či rozhodnutích těchto soudů v oblasti podústavního práva. Jeho povinností je reagovat pouze na zásahy orgánů veřejné moci, svým charakterem nejzávažnější, jejichž intenzita je natolik vysoká, že vyvolává porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod konkrétního stěžovatele. K takové situaci však podle přesvědčení Ústavního soudu v souzené věci zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2008
Ivany Janů v.r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu