ECLI:CZ:US:2008:1.US.393.08.1
sp. zn. I. ÚS 393/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. března 2008 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. B., zastoupeného Mgr. Robertem Cholenským, advokátem se sídlem Bolzanova 5, 618 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 44 Co 310/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 11. 2. 2008 se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedeného rozhodnutí obecného soudu, jímž bylo zastaveno odvolací řízení podle §224 odst. 1 ve spojení s §103 a §104 odst. 1 o. s. ř., tj. z důvodu nedostatku podmínky řízení. Shledaný nedostatek podmínky řízení měl podle odvolacího soudu spočívat ve skutečnosti, že stěžovatel původně umístěný v ústavu zdravotní péče byl dne 13. 4. 2007 propuštěn, čímž podle obecného soudu údajně odpadly procesní podmínky pro jeho rozhodování.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení svých ústavně zaručených základních práv garantovaných čl. 8, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1, 4 a 5, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tato tvrzení podepřel argumentací, podle které i sebekratší omezení osobní svobody musí podléhat přezkumu ze strany soudů bez ohledu na to, zda v okamžiku rozhodování již osobní svoboda jednotlivce omezena není.
Stěžovatel v ústavní stížnosti explicitně uvedl, že ústavní stížnost považuje za přípustnou, neboť nemá k dispozici efektivní opravný prostředek než právě ústavní stížnost. Stěžovatel by údajně mohl podat dovolání, které by však Nejvyšší soud mohl odmítnout z důvodů závisejících na jeho uvážení. Stěžovatel je pak i přesvědčen, že jeho stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy, neboť praxe soudů týkající se detence ve zdravotnických zařízeních je ryze formalistická, což dokládá statistikou rozhodovací činnosti soudů za rok 2006, z níž vyplývá, že z celkového počtu řízení pouze minimum v řádu jednotek vede k závěrům o nezákonnosti detence.
V podání ze dne 26. 2. 2008 pak stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud podle §83 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Ústavní soud, předtím než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), a to včetně podmínek ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, které vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zásadně podat pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel před jejím podáním všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje [srov. v §75 odst. 1 věta za středníkem a též v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu uvedené výjimky z této zásady].
Ústavní stížnost směřovala proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo zastaveno odvolací řízení pro nedostatek podmínek řízení. Podle ust. §229 odst. 4 o. s. ř. je opravným prostředkem proti takovému rozhodnutí žaloba pro zmatečnost (srov. i kol.: Občanský soudní řád, komentář - II. díl, C.H. Beck, 7. vyd. 2006, str. 1197 a násl.). Za těchto okolností Ústavní soud konstatoval, že posledním prostředkem k ochraně práva, jehož podání bylo v dispozici stěžovatele, byla žaloba pro zmatečnost. Jejím podáním a vyčerpáním je proto podmíněno podání přípustné ústavní stížnosti [§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud si je vědom judikatury obecných soudů, na níž stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal, a rovněž si je vědom požadavků vyplývajících z judikatury Evropského soudu pro lidská práva. To však nic nemění na tom, že před podáním ústavní stížnosti je stěžovatel povinen vyčerpat všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.
Ústavní soud neshledal ani důvody pro aplikaci výjimky z nepřípustnosti ústavní stížnosti podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Statistika předložená stěžovatelem k podpoře tvrzení, že ústavní stížnost přesahuje jeho vlastní zájmy, je s ohledem na obsah ústavní stížnosti zavádějící v tom, že neilustruje praxi obecných soudů, pokud jde o zastavování řízení v případě již netrvajícího omezení osobní svobody, nýbrž se týká již samotného meritorního posuzování zákonnosti či nezákonnosti detencí. V případě ústavní stížnosti stěžovatele však nejde o zpochybnění zákonnosti (ústavnosti) vlastního omezení osobní svobody, ale o tvrzenou neústavnost procesního rozhodnutí, kterým se obecný soud odmítl meritem věci zabývat. Jinak řečeno, předložená statistika ilustruje otázku, kterou by se Ústavní soud v případě připuštění ústavní stížnosti tak jako tak nezabýval a zabývat ani nemohl. Naopak, pokud jde o otázku posouzení procesních podmínek řízení, sám stěžovatel uvedl, že existují obecné soudy (Městský soud v Praze či Krajský soud v Ostravě), které i v situaci propuštění jednotlivce z detence řízení nezastavují a naopak považují za nutné i v takové situaci zákonnost omezení osobní svobody přezkoumávat.
Vzhledem k výše uvedenému soudci zpravodajovi nezbylo, než ústavní stížnost jako nepřípustný návrh odmítnout [§43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nebylo možno vyhovět ani návrhu stěžovatele na přiznání náhrady nákladů řízení, neboť nebyly splněny podmínky ust. §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné [§43 odst. 3 zákona].
V Brně dne 18. března 2008
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj