ECLI:CZ:US:2008:1.US.43.06.1
sp. zn. I. ÚS 43/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vojena Güttlera v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele J. D., zastoupeného JUDr. Evou Šámalovou, advokátkou, Velká Hradební 2/484, Ústí nad Labem proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2005 sp. zn. 6 To 471/2005 ve věci usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. září 2005 sp. zn. 0 Nt 507/2003, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Městského státního zastupitelství v Praze jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu 3. února 2006 se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze (dále též "stížnostní soud") ze dne 8. listopadu 2005 sp. zn. 6 To 471/2005, jímž byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále též "soud I. stupně" ze dne 14. září 2005 sp. zn. 0 Nt 507/2003), kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na obnovu řízení. V původním řízení byl stěžovatel rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. listopadu 2000, sp. zn. 31 T 175/99, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2001, sp. zn. 6 To 93/2001, uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §9 odst. 2 a §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody na tři roky, podmíněně odloženého na zkušební dobu tří let s vyslovením dohledu. V návrhu na povolení obnovy stěžovatel uplatnil nový důkaz, znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví ortopedie, z něhož má vyplývat, že stěžovatel činnost, za niž byl odsouzen, nemohl vzhledem k léčbě zlomeniny klíční kosti v inkriminované době provádět.
Stěžovatel v postupu obou soudů spatřoval porušení svého práva na spravedlivý proces podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 a čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Podle něj má být v řízení o povolení obnovy přezkoumána existence nových skutečností nebo důkazů, které jsou způsobilé odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí. Pro povolení obnovy řízení podle stěžovatele stačí pouhá pravděpodobnost takové změny, přičemž soudu v obnovovacím řízení přísluší hodnocení důkazů toliko z hlediska jejich novosti a významnosti. V rozporu s tím se obecné soudy podle stěžovatele omezily na paušální argumentaci, že stěžovatel je z trestné činnosti usvědčován a znalecký posudek není způsobilý zvrátit správnost zjištěného skutkového děje. O jaké důkazy se jedná a proč je znalecký posudek není způsobilý zpochybnit, však soudy neuvedly, přitom provedly pouze důkaz výslechem stěžovatele, výslechem znalce a čtením odsuzujícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, jiné důkazy provedeny nebyly, zejména nebyl předložený znalecký posudek konfrontován s důkazy provedenými v původním řízení. Přitom stížnostní soud v odůvodnění svého kasačního rozhodnutí ze dne 9. března 2005 sp. zn. 6 To 111/2005, kterým zrušil předchozí zamítavé rozhodnutí soudu I. stupně, mimo jiné uložil tomuto soudu vypořádat se v novém rozhodnutí s obsahem výpovědi obžalovaného Jana Sedláčka, soud I. stupně však tento pokyn, v rozporu s §149 odst. 6 trestního řádu, nesplnil. Ačkoli stěžovatel toto pochybení namítl v podané stížnosti, stížnostní soud zcela změnil svůj předchozí vyslovený názor na věc a námitku odmítl jako nedůvodnou. Rozhodování stížnostního soudu označil stěžovatel jako libovůli v rozhodování a jako nepředvídatelné rozhodování.
Vzhledem ke skutečnosti, že ministr spravedlnosti podal proti rozhodnutím napadeným ústavní stížností stížnost k Nejvyššímu soudu pro porušení zákona (stížnost ve prospěch stěžovatele), Ústavní soud vyčkal rozhodnutí Nejvyššího soudu, aniž by shledal potřebu vydávat o tom k návrhu stěžovatele formální usnesení o přerušení řízení. Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 4 Tz 111/2006 ze dne 25. září 2007 stížnost ministra spravedlnosti pro nedůvodnost zamítl. Stěžovatel proti tomuto usnesení ústavní stížnost (dosud) nepodal.
Ústavní soud si následně k posouzení věci vyžádal spisy Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 31 T 175/99 a sp. zn. 0 Nt 507/2003 a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je nucen znovu zdůraznit, že není pravidelnou přezkumnou instancí v systému obecného soudnictví. Právě naopak, není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, jak vyplývá z čl. 81, čl. 90 a čl. 91 Ústavy. Pokud soudy postupují v souladu s hlavou pátou Listiny, Ústavní soud na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).
V předestřené věci Ústavní soud neshledal nic, co by poukazovalo na to, že obecné soudy rozhodly postupem, jež není v souladu s procesním předpisem, nebo na to, že nerespektovaly základní lidská práva a svobody stěžovatele. Z protokolů o veřejném zasedání ve spisu 0 Nt 507/2003 Ústavní soud shledal, že věc byla projednávána v přítomnosti stěžovatele a jeho právní zástupkyně a stěžovatel měl možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Ve veřejném zasedání konaném dne 14. září 2005, které bezprostředně předcházelo vyhlášení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4, byla předsedkyní senátu přednesena zpráva o stavu věci, tj. o dosavadním průběhu řízení, dále bylo v souladu s pokynem stížnostního soudu doplněno dokazování obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 zn. 31 T 175/99, konkrétně přečtením rozsudku na č. l. 254 -264 a usnesení na č. l. 305 - 309. Stěžovatel k tomu neměl připomínek, žádné návrhy na doplnění dokazování nevznesl. Se všemi námitkami stěžovatele, shodně uplatněnými v ústavní stížnosti i ve stížnosti proti napadenému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4, se přesvědčivě vypořádal v napadeném usnesení stížnostní soud.
Ústavní stížnost tak pouze vyjadřuje stěžovatelův nesouhlas s rozhodnutím obecného soudu a nevyplývá z ní nic, co by případ posunovalo do roviny ústavněprávní. Na závěrech stížnostního soudu nehodlá Ústavní soud nic měnit, jelikož není jeho úkolem přehodnocovat skutková a právní zjištění obecných soudů, pokud jsou racionálně a přesvědčivě zdůvodněna.
Pokud jde o důkazní námitky, Ústavní soud připomíná, že stěžovatel předložil dva roky po svém odsouzení, sedm let po jednání, které mu bylo kladeno za vinu, znalecký posudek z oboru zdravotnictví, v němž znalec pouze na základě spisové dokumentace a svých obecných odborných poznatků dospěl k hypotetickému závěru, že by vzhledem ke zdravotnímu stavu byla pro stěžovatele činnost, za niž byl odsouzen, bolestivá a krajně nepříjemná, jinými slovy nepravděpodobná. Znalec však také uvedl, že ji nelze zcela vyloučit. Poukaz na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 95/99 není proto vůbec případný, neboť v dané věci šlo o indikovanou změnu výpovědi tzv. "korunního" svědka, která byla v původním řízení jediným usvědčujícím důkazem. Odlišnost nyní řešené věci, kdy stěžovatel byl shledán vinným na základě jiných důkazů, je tak zcela zřejmá, vedle toho v původním řízení nedal stěžovatel souhlas k vyžádání zpráv o svém zdravotním stavu v inkriminované době. Za této situace není dán prostor k tomu, aby Ústavní soud přehodnocoval skutková zjištění nalézacího a stížnostního soudu. Hodnotit obecným soudem již zhodnocené důkazy by mohl jen za předpokladu existence extrémního nesouladu mezi jeho závěry a skutečnostmi, z nichž soud při hodnocení vycházel. Takovou diskrepanci v daném případě neshledal.
Ústavní soud konstatuje, že k zásahu do stěžovatelova základního práva na spravedlivý proces dle čl. 38 odst. 2 Listiny zjevně nedošlo. Z těchto důvodů Ústavní soud stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2008
Ivana Janů v. r.
předsedkyně senátu