ECLI:CZ:US:2008:1.US.469.07.1
sp. zn. I. ÚS 469/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů, soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti Ing. V. Š. a D. Š., zast. JUDr. Alešem Gotmanovem, advokátem, sídlem Korunní 774/87, Praha 3, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21.11.2006, č.j. 31 Co 475/2006-311, a proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 28.6.2006, č.j. 6 C 157/2004-275, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, a R. Š., zast. Mgr. Milošem Znojemským, advokátem, sídlem Velké náměstí 29, Hradec Králové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelé v podané ústavní stížnosti napadli v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud"), jimiž bylo na základě žaloby vedlejší účastnice zřízeno věcné břemeno zatěžující pozemek v jejich vlastnictví, které spočívá v právu chůze a jízdy užitkovými motorovými vozidly za účelem otevírání a uzavírání přívodu vody, opravy a údržby vodovodní a kanalizační přípojky a odečtu stavu vodoměru ve prospěch vlastníka domu č.p. XXX (pozn. obě nemovitosti jsou lokalizovány v kat. úz. Příbram). Po stručném popisu vývoje sporu v další části konstatovali, že věcné břemeno bylo zřízeno podle §151o odst. 3 obč. zákoníku, přičemž s aplikací tohoto ustanovení nesouhlasí. Zejména namítají, že toto ustanovení řeší toliko situaci, kdy stavba vlastníka se nachází na jiném pozemku, než přes který má být ke stavbě zajištěn přístup, a tento jiný pozemek (na kterém se stavba nachází) přiléhá k pozemku, přes který má být přístup ke stavbě zajištěn. Proto bylo toto ustanovení aplikováno na základě analogie, což způsobilo nepřípustný zásah do jejich hmotněprávní sféry. V další části konstatují, že stavba ve vlastnictví vedlejší účastnice byla zřízena bez jejich souhlasu, tudíž mělo být použito ustanovení §135c obč. zákoníku. Stěžovatelé též namítají nedostatek pravomoci obecných soudů, protože - podle jejich názoru - věc náleží do pravomoci příslušného stavebního úřadu. Konečně stěžovatelé brojí i proti obsahu zřízeného věcného břemene, když podle nich nelze pod právo cesty zahrnovat i další práva, tj. právo jízdy, proto takto vymezený obsah věcného břemene překračuje obsah předvídaný v §151o odst. 3 obč. zákoníku. Na základě těchto skutečností stěžovatelé tvrdí, že oběma rozsudky bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), protože obecné soudy odmítly poskytnout ochranu jejich vlastnického práva, nepřípustně do jejich vlastnického práva zasáhly, čímž porušily čl. 11 odst. 4 Listiny. Pokud soudy rozhodly o něčem, co nepřísluší do jejich pravomoci, tak podle stěžovatelů porušily čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"). Z uvedených důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadené rozsudky zrušil; také navrhli, aby Ústavní soud odložil jejich vykonatelnost.
Relevantní znění příslušných článků Ústavy a Listiny, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující:
Čl. 2 odst. 3 Ústavy:
Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.
Čl. 11 odst. 4 Listiny:
4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
II.
Podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejší účastnice.
Krajský soud konstatoval, že podstatou podané ústavní stížnosti je polemika s výkladem a aplikací §151o odst. 3 obč. zákoníku; v tomto směru odkázal na závěry obsažené v jeho rozsudku. Přitom zdůraznil, že ustanovení §151o odst. 3 obč. zákoníku bylo aplikováno přímo, nikoliv analogicky, stavba byla shledána z občanskoprávního hlediska jako povolená, čímž je vyloučeno použití §135c obč. zákoníku. Vymezení obsahu věcného břemena odpovídá ustanovení §151o odst. 3 obč. zákoníku, použitou formulací došlo naopak ke zúžené možnosti dané zákonem. Připomenul, že spor o zřízení věcného břemene je sporem, který spadá do pravomoci soudu a uzavřel, že k porušení ústavních práv stěžovatelky nedošlo, a proto navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Okresní soud jen lapidárně sdělil, že z odůvodnění jeho rozsudku je patrné, že byly splněny všechny zákonné podmínky pro zřízené věcného břemena, a zdůraznil, že z procesního hlediska nedošlo k porušení práv stěžovatelů. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neformuloval.
Vedlejší účastnice je přesvědčena o nedůvodnosti ústavní stížnosti. Upozornila, že byla nucena domoci se zřízení věcného břemene soudní cestou z důvodu jednání stěžovatelů, kteří bezdůvodně po desetiletích pokojného užívání vodovodní a kanalizační přípojky jí znemožnili obsluhu uzávěrů vodovodní přípojky, proto ztratila po dobu více jak 7 měsíců přívod vody do svého domu. Stěžovatelé odmítali respektovat vydané předběžné opatření a v protiprávním jednání neustali ani po uložení první pokuty v rámci soudního výkonu rozhodnutí, až pod pohrůžkou ukládání dalších pokut umožnili obnovit přívod vody. Poukázala i na skutečnost, že soud I. stupně zkoumal možnost odběru vody z jiného zdroje a vybudování jiných přípojek. Konstatovala, že soudy rozhodly v dané věci v souladu s ustálenou judikaturou, že byly dány důvody pro zřízení věcného břemene a odmítla stanovisko stěžovatelů, že k projednání věci nejsou příslušné důvody. V samostatné části vyjádření poukázala na skutečnost, že stěžovatelé nevyužili práva podat proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, přičemž v řízení o její ústavní stížnosti (vedené pod sp.zn. II.ÚS 360/06) Ústavní soud sdělil, že bylo možné podat dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu a není možné zaměňovat úlohu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Tento závěr je plně aplikovatelný i na danou ústavní stížnost. V závěru vyjádření vedlejší účastnice navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnosti odmítl.
Protože vyjádření obecných soudů a vyjádření vedlejší účastnice (byť poměrně rozsáhlé) neobsahují žádné nové skutečnosti než by, které vyplývají z předložených podkladů a ze spisu okresního soudu, nebylo nutné je zasílat stěžovatelům k případné replice.
Ze spisu okresního soudu sp.zn. 6 C 157/2004 Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastnice, jako žalobkyně, se žalobním návrhem (upraveným v průběhu řízení) vůči stěžovatelům, v postavení žalovaných, domáhala zřízení věcného břemene zatěžujícího pozemek parc. č. X v kat. úz. Příbram a spočívajícího v právu chůze a jízdy užitkovými motorovými vozidly přes tento pozemek, a to za účelem otevírání a uzavírání přívodu vody, opravy a údržby vodovodní přípojky a kanalizační přípojky a odečtu fakturačního vodoměru pro dům č. p. XXX na pozemku XY v kat. úz. Příbram. Žalobkyně uvedla, že je na základě rozsudku okresního soudu jedinou a výlučnou vlastnicí domu č.p. XXX, že na pozemku patřícího k předmětu společného jmění žalovaných vybudoval její předchůdce vodovodní a kanalizační přípojku, se souhlasem tehdejšího vlastníka. Na přelomu roku 2003 a 2004 uzavřela žalobkyně prostřednictvím souseda přívod vody na hlavním uzávěru umístěném ve vodovodní šachtě na pozemku parc. č. X, po provedené opravě hodlala tento přívod otevřít, byla však z pozemku prvním žalovaným vykázána a otevření vodovodního uzávěru jí bylo znemožněno, následně první žalovaný neumožnil přístup ani provozovateli vodovodního řadu. K žalobě přiložila, kromě jiných listin, i písemný souhlas vlastníka pozemku a provedením přípojky vodovodu a odpadové kanalizace pod podmínkou, že práce budou ukončeny v roce 1974 a pozemek bude uveden do původního stavu. Žalobě předcházelo vydání předběžného opatření (usnesení ze dne 18.6.2004, č.j. 13 Nc 1001/2004-31, ve znění opravného usnesení) ukládajícího žalovaným povinnost umožnit žalobkyni přístup na jejich pozemek, s odůvodněním, že žalobkyně nemá jiný zdroj pitné vody a žalovaní jí neumožnili přístup k uzávěru, aby mohla přívod vody otevřít. V průběhu řízení bylo zjištěno, že tehdejší vlastník objednal dne 18.8.1977 dodávku stavebně montážních prací pro vodovodní a kanalizační přípojku a stavby mu byly předány 30.8.1977 a na č.l.160 soudního spisu je založena jeho žádost adresovaná tehdejšímu MěNV v Příbrami - odboru výstavby a vod. hospodářství o povolení odběru vody přípojkou z městské vodovodní sítě. Po obsáhlém dokazování, přičemž v průběhu řízení byl vyhotoven geometrický plán a znalecký posudek o ceně práva odpovídajícího věcnému břemenu, rozhodl okresní soud o zřízení věcného břemene spočívající v právu chůze a jízdy užitkovými motorovými vozidly v rozsahu stanoveném geometrickým plánem, žalobkyni uložil povinnost zaplatit náhradu za zřízení věcného břemene a žalovaným uložil povinnost nahradit náklady řízení, neboť dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Soud vzal za prokázané vlastnické poměry účastníků řízení k dotčeným nemovitostem, jakož i k vodovodní přípojce a ke kanalizační přípojce. Připomenul, že v roce 1974 dal první žalovaný souhlas tehdejšímu vlastníkovi s výstavbou přípojky vodovodu a odpadové kanalizace se zmíněnou podmínkou. Vztahy mezi vlastníkem domu a žalovanými byly dobré až do roku 1998, kdy bylo zahájeno správní řízení ohledně staveb, v roce 2003 pak žalovaní neumožnili vodárenské společnosti provést odečet stavu vodoměrů, jakož i otevření kohoutu pro přítok vody. Na základě těchto skutečností dospěl k závěru, že dům č.p. XXX je od r. 1977 propojen vodovodní a kanalizační přípojkou do vodovodního a kanalizačního řadu, přípojky jsou stavbami a dle §3 odst. 3 zák. č. 274/2001 Sb. je jejich vlastnicí žalobkyně. Protože však nemá k nim přístup, neboť jsou umístěny v pozemku parc. č. X, jehož není vlastníkem, je důvodné zřídit věcné břemeno spočívající v právu cesty. Žalovaní napadli prvoinstanční rozsudek odvoláním, v němž formulovali řadu námitek (označení osoby oprávněné z věcného břemene v rozporu se žalobním návrhem, nesprávnost aplikace §151o odst. 3 obč. zákoníku, neoprávněnost stavby, protože s výstavbou dal souhlas pouze jeden z bezpodílových spoluvlastníků a navíc časově omezený, nesprávnost náhrady za omezení vlastnického práva). Krajský soud z hlediska skutkového vyšel z důkazů provedených soudem I. stupně a doplnil dokazování rozhodnutím (v té době nepravomocným) Městského úřadu v Příbrami, stavebního úřadu, ze dne 13.10.2006, č.j. SÚ/2730/2003/Cha, kterým bylo zastaveno řízení o odstranění stavby kanalizační a vodovodní přípojky. Stavební úřad vyjádřil snahu zjistit skutečný a úplný stav věci v odstupu více jak dvaceti let a uvedl, že v podmínkách odlišné praxe před a po účinnosti stavebního zákona v řešení případů kanalizačních a vodovodních přípojek byl vtažen do sporu, v němž majitel pozemku parc. č. X, ač dal písemný souhlas k provedení přípojek po svém pozemku zavazující souseda k realizaci v roce 1974, po více jak dvaceti letech považuje stavbu za stavbu bez stavebního povolení. Konstatoval, že v této fázi řízení je patrná absence nezpochybnitelných poznatků o podmínkách realizace páteřních sítí, teoretické i praktické možnosti napojení na ně, možnosti reálného řešení přípojek a jejich napojení na páteřní sítě. Teoretickou možnost připojení obou stran sporu na páteřní sítě zařadil stavební úřad do r. 1977 (vzhledem k datu jejich kolaudace - 23.11.1976), praktické připojení bylo umožněno s využitím výkopů i před vlastní kolaudací. Stavební úřad formuloval závěr, že nejde o nepovolenou stavbu, která byla podle všech znaků realizována se souhlasem majitele pozemku a zahájena před účinností stavebního zákona, a to na základě těchto argumentů: souhlasu majitele pozemku parc. č. X k položení přípojek, po více jak dvacet let akceptované přítomnosti přípojek bez projevu nesouhlasu s jejich existencí, ujednání realizace části přípojek mezi původním majitelem pozemků a tehdejší Okresní vodohospodářskou správou ve 3. čtvrtletí roku 1974, hospodářských smluv o provedení kanalizační a vodovodní přípojky z roku 1974, žádosti o připojení k vodovodní a kanalizační síti z roku 1975. Krajský soud, stejně jako okresní soud, vycházel z možnosti zřízení věcného břemene rozhodnutím soudu za podmínek zakotvených v §151o odst. 3 obč. zákoníku, jejímž smyslem je řešení konfliktu vlastnického práva vlastníka stavba s vlastnickým právem vlastníka pozemku. Za nespornou skutečnost považoval existenci vlastnického práva žalobkyně k vodovodní a kanalizační přípojce, stejně jako fakt, že jde o samostatnou stavbu. Tato stavba se nachází pod povrchem pozemku parc. č. X a nelze k ní zajistit přístup jiným způsobem. Dospěl ke stejnému závěru, že sporná přípojka je z občanskoprávního hlediska stavbou povolenou, že absence souhlasu druhého z bezpodílových spoluvlastníků vyvolala pouze relativní neplatnost úkonu (v důsledku přechodného ustanovení §507a) a že stavba přípojky proběhla v rozporu se stavebními předpisy, což nebrání zřízení věcného břemene. Krajský soud reagoval i na námitku žalovaných ohledně výše náhrady, jakož i na námitku zaměřenou na vymezení okruhu oprávněných osob, a dále zdůraznil, že použitou formulací došlo k vymezení práva chůze a jízdy pouze pro určité případy. Z těchto důvodů krajský soud prvoinstanční rozsudek potvrdil, pouze ho změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky.
III.
Po seznámení s předloženými podklady Ústavní soud dospěl ke zjištění, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovateli namítaných porušení jejich základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení základních práv stěžovatelů nebylo zjištěno.
Stěžovatelé se mýlí, že soudy rozhodly o něčem, co nepřísluší do jejich pravomoci. Nucené omezení vlastnického práva na úrovni jednoduchého práva připouští ustanovení §151o odst. 1 obč. zákoníku, když mezi právními skutečnostmi vedoucími ke vzniku věcných břemen zařazuje rozhodnutí příslušného orgánu. Na ně pak navazují jednotlivé právní konstrukce, které svěřují oprávnění rozhodnout o zřízení věcného břemene konkrétnímu orgánu. Patří mezi ně i oprávnění soudu zřídit tzv. nezbytnou cestu - §151o odst. 3 obč. zákoníku: "Není-li vlastník stavby současně vlastníkem přilehlého pozemku a přístup vlastníka ke stavbě nelze zajistit jinak, může soud na návrh vlastníka stavby zřídit věcné břemeno ve prospěch vlastníka stavby spočívající v právu cesty přes přilehlý pozemek." Zjištěné skutkové okolnosti odůvodňují závěr o přípustnosti aplikace citovaného ustanovení.
K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud dodává, že k porušení tohoto práva dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovatelům bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno takové právo stěžovatelů. Obecné soudy se s jejich návrhy i námitkami vůči žalobě velmi zevrubně zabývaly, vypořádaly se náležitým způsobem s jejich tvrzeními i s navrženými důkazy. Argumentačně přesvědčivým způsobem obecné soudy zdůvodnily adekvátní stanovisko ve věci aplikace ustanovení §151o odst. 3 obč. zákoníku, včetně povinnosti poskytnout za omezení vlastnického práva náhradu, která není výslovně v tomto ustanovení zmíněna, avšak lze ji dovodit přímo z čl. 11 odst. 4 Listiny (viz i nález Ústavního soudu Pl. ÚS 41/97). Z tohoto důvodu nemohlo ani dojít k porušení čl. 11 odst. 4 Listiny, neboť jsou tak naplněny všechny tři podmínky nuceného omezení vlastnického práva (pozn.: veřejný zájem je třeba spatřovat v nezbytnosti vytvořit právní možnost pro nezbytný přístup ke stavbě). Jediné pochybení (bez vlivu na posouzení merita věci) krajského soudu spatřuje Ústavní soud v opakovaném zaměňování stavby "nepovolené" a stavby "neoprávněné" - viz i nález Ústavního soudu ve věci sp.zn. I.ÚS 483/01.
Skutková zjištění vyplývající ze spisu okresního soudu dokládají, že mezi účastníky vznikl zcela zbytečný spor, jehož motivy nejsou zřetelné. Od poloviny 70. let se mezi vlastníky sousedících nemovitostí vytvořily právní vztahy odvíjející se nejprve od výslovného souhlasu jednoho stěžovatele, posléze od chování obou stěžovatelů umožňující umístění stavby vodovodní a kanalizační přípojky a její užívání. Taková situace představuje běžné a obvyklé uspořádání vztahů mezi vlastníky nemovitostí, která umožňuje jejich efektivnější sociálně ekonomické využívání. Řada právních předpisů kalkuluje s rozumným uspořádáním vztahů mezi vlastníky a spojuje s nimi adekvátní právní následky. Např. v oblasti nakládání s vodami tak činil i zák. č. 138/1973 Sb., o vodách (vodní zákon), s účinností od 1.4.1975, který v §37 odst. 2 preferoval dohodu při získávání práva, kromě jiného, též ke zřízení vodovodních nebo kanalizačních přípojek (před vyvlastněním). Protože v té době nebylo přípustné smluvní zřizování věcných břemen (viz §495 odst. 1 obč. zákoníku ve znění účinném do 31.3.1983), zakotvil vodní zákon v §37 odst. 4 účinky takové dohody i pro právní nástupce stran. Kontinuitu takto založených právních vztahů zajišťuje §127 odst. 1 zák. č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), jímž byl zák. č. 138/1973 Sb. zrušen. Ústavní soud kvituje snahu obecných soudů (i stavebního úřadu) o takovou úpravu vzájemných vazeb, která by adekvátním způsobem respektovala dlouhodobým vývojem vzniklé poměry, vedla k jejich účelnému uspořádání a umožnila tak efektivní realizaci užitné hodnoty nemovitostí.
Ústavní soud dále považuje za nutné reagovat i na námitku vedlejší účastnice o nevyčerpání opravných prostředků, jestliže nebylo podáno dovolání, využívající odkazu na usnesení Ústavního soudu sp.zn. II.ÚS 360/06. Za prvé, ústavní stížnost vedlejší účastnice byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, nebyla tudíž odmítnuta jako nepřípustná pro nevyčerpání možnosti podat dovolání. Za druhé, z bohaté judikatury Ústavního soudu vyplývá, že ústavní stížnost je přípustná již v okamžiku, kdy nebylo podáno dovolání na základě §237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu. Pouze v případě podání mimořádného opravného prostředku je ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení (srov. sdělení Ústavního soudu publikované pod č. 32/2003 Sb.).
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z obdobných důvodů nebylo třeba rozhodovat o návrhu stěžovatelů na odložení vykonatelnosti napadených rozsudků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2008
Ivana Janů,
předsedkyně senátu