ECLI:CZ:US:2008:1.US.473.05.1
sp. zn. I. ÚS 473/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele FIDES, spol. s r.o. se sídlem Alešova 39, Brno (za který jedná Ing. M. O.), a stěžovatele Ing. M. O., obou zastoupených JUDr. Milanem Vašíčkem, advokátem, se sídlem Lidická 57, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12.5.2005, č. j. 8 Cmo 83/2005-83, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu, jímž byl zamítnut návrh stěžovatele FIDES, spol. s r.o. na nařízení předběžného opatření ve smyslu §74 odst. 1 o.s.ř. Stěžovatelé dovozují, že tímto rozhodnutím došlo k porušení práva na spravedlivý proces a soudní ochranu dle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 4 Ústavy České republiky.
Z ústavní stížnosti, připojených listin a vyžádaného spisu se podává následující.
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 21.10.2003, č. j. 1 Cm 122/2003-23 bylo nařízeno předběžné opatření, jímž ve výroku I. bylo uloženo žalovanému jednateli společnosti Ing. L. H., aby mimo rámec běžného užívání, opravy a údržby nenakládal s nemovitostmi ve svém vlastnictví či spoluvlastnictví, zejména aby je nezcizoval a nezatěžoval právy třetích osob a aby mimo rámec běžné správy nenakládal se svými akciemi akciových společností Trade FIDES, a.s., a CZ-OFI, a.s., zejména je nezcizoval a nezatěžoval právy třetích osob, a dále ve výroku II. nařízeno předběžné opatření, jímž bylo společnostem Trade FIDES, a.s., a CZ-OFI, a.s., uloženo, aby mimo běžnou správu vlastníka majetku a běžný provoz svého podniku nenakládaly svým majetkem, zejména nemovitostmi a obchodními podíly, zejména jej nezcizovaly a nezatěžovaly ve prospěch třetích osob, přičemž pouze u společnosti CZ-OFI, a.s., soud též uvedl, o které konkrétní nemovitosti se jedná. Proti tomuto rozhodnutí podal žalovaný Ing. L. H. a společnosti Trade FIDES, a.s., a CZ-OFI, a.s., odvolání, kterému bylo napadeným usnesením vrchního soudu vyhověno a výrok I. a II. změněn tak, že se návrh na vydání předmětného předběžného opatření zamítá.
V ústavní stížnosti stěžovatelé nejprve popisují mechanismus, kterým měl žalovaný Ing. H. poškozovat jejich podnikatelské aktivity a jenž je popsán již v žalobě o náhradu škody. Jedná se o škodu v podobě jednorázové majetkové újmy a trvale ucházejícího zisku z toho, že původní podnik stěžovatele nyní ku svému zisku provozuje Trade FIDES, a.s., dnes ovládaná žalovaným Ing. H. Úkolem obecných soudů je chránit majetková práva co nejefektivnějším způsobem, např. i za pomoci využití procesního institutu předběžného opatření. Napadeným usnesením vrchního soudu byla ochrana vlastnického práva stěžovatelům protiústavně odňata. Dále stěžovatelé polemizují se závěrem vrchního soudu, že se v dané věci stěžovateli FIDES, spol. s r.o. nepodařilo osvědčit obavu z ohrožení případného výkonu rozhodnutí; tento závěr prý znamená porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces. Dále argumentují na podporu splnění této podmínky obdobně jako učinili již v návrhu na nařízení předběžného opatření.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyložil, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem. Z toho důvodu Ústavní soud zpravidla posuzuje souladnost civilního řízení se zásadami spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy až po jeho skončení a hodnotí ji v kontextu celého jeho průběhu. Pouze výjimečně podrobuje přezkumu rovněž některá rozhodnutí obecných soudů, jež pravomocnému skončení řízení předcházejí, či po něm následují, a to zejména za podmínky, že vydáním takového rozhodnutí bylo přímo a neodčinitelně zasaženo i do některého dalšího z ústavně zaručených práv. Co se týče rozhodnutí o nařízení předběžného opatření, Ústavní soud je ze svého přezkumu nevylučuje; nicméně, s ohledem na povahu těchto rozhodnutí, je přezkum zúžen na posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), zda bylo vydáno k tomu příslušným orgánem a zda se nejednalo ze strany rozhodujícího orgánu o projev svévole (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 221/98, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 16, nález č. 158, str. 171 a násl., usnesení sp. zn. IV. ÚS 1164/07 a další).
Ústavní soud shledal, že výše uvedené předpoklady byly v projednávané věci naplněny a rozhodnutí vrchního soudu lze považovat za ústavně konformní.
Podle §74 odst. 1 o.s.ř. před zahájením řízení může předseda senátu nařídit předběžné opatření, je-li třeba, aby zatímně byly upraveny poměry účastníků, nebo je-li obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen.
Jak konstatoval Ústavní soud již v usnesení sp. zn. III. ÚS 97/06 (v souladu s judikaturou obecných soudů), nařízení předběžného opatření pro obavu, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen, nevyžaduje vždy existenci rozhodnutí, případně listiny, která je titulem pro exekuci; doktrína, založená naopak na existenci vykonatelného rozhodnutí, může být prolomena v případech odůvodněných mimořádnými okolnostmi (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C.H.Beck 2006, s. 299). Předpokladem nařízení předběžného opatření je v těchto případech - kromě prokázání skutečností, jež odůvodňují obavu, že by výkon rozhodnutí byl ohrožen - i to, aby bylo alespoň osvědčeno, že žalobce má tvrzenou pohledávku nebo jiný nárok a že nic nebrání tomu, aby mu jeho nárok byl rozhodnutím soudu přiznán. Není proto vyloučeno, i před zahájením řízení ve věci samé, v němž by tento exekuční titul mohl být získán, nařídit předběžné opatření pro obavu z ohrožení výkonu (budoucího) rozhodnutí.
Není důvod pochybovat, že vrchní soud z tohoto výkladu rozhodných ustanovení procesního práva vycházel. Konsensuálně se závěrem Krajského soudu v Brně (vysloveném v prvostupňovém usnesení) Vrchní soud v Olomouci dovodil ve vztahu k výroku I. prvostupňového usnesení, že stěžovatel (žalobce) osvědčil nárok ve věci samé. Následně však usoudil, že neosvědčil okolnosti svědčící o obavě z ohrožení výkonu rozhodnutí. Zákonná úprava postupu při vydávání předběžných opatření v odst. 1 citovaného paragrafu ukládá, aby navrhovatel soudu prokázal a soud zvážil, zda je zde obava z ohrožení výkonu soudního rozhodnutí. To se v posuzované věci také stalo. V tomto směru vrchní soud uvedl, že "žalobce nic konkrétního o tom, že by žalovaný provedl kroky, které by mohly znemožnit výkon soudního rozhodnutí, tedy zbavoval se svého majetku, netvrdí; naopak tvrdí, že na jeho úkor se žalovaný obohacoval. Zákonnou dikci "je-li obava" nelze vyložit pouze tak, že stačí pociťuje-li žalobce subjektivně, že chováním žalovaného by eventuelně výkon rozhodnutí mohl být ohrožen, ale tak, že takovýto žalobcův subjektivní pocit musí mít základ v reálně existujícím chování žalovaného a právě toto chování žalovaného, které by mohlo mít za následek ohrožení výkonu rozhodnutí, musí žalobce osvědčit. To však žalobce neučinil. Naopak žalobce tvrdí, že na jeho úkor se žalovaný neustále obohacuje. Jeho obava, že by v budoucnu se mohl zbavit svého majetku proto, aby znemožnil výkon rozhodnutí, jehož vydání žalobce v tomto řízení očekával, není podložena žádným konkrétním tvrzením, že by se takto žalovaný choval a není proto osvědčena. Žalobce tak rozhodně neosvědčil nic, coby odůvodňovalo jeho obavu z možného ohrožení výkonu rozhodnutí, jehož vydání žalobce očekává, v důsledku nynějšího chování žalovaného." Snadná převoditelnost značné části majetku žalovaného" rozhodně sama o sobě nemůže být důvodem k nařízení předběžného opatření, a to ani ve spojení s přesvědčením žalobce, že žalovaný je takových převodů schopen."
Z rozhodnutí vrchního soudu je tedy patrné, že dostál své povinnosti náležitě uvážit, zda jsou zákonem stanovené podmínky vydání předběžného opatření dány; k jinému hodnocení důvodnosti obav navrhovatele o ohrožení výkonu rozhodnutí není Ústavní soud povolán, a to ani v případě, kdyby měl za to, že je k dispozici posouzení této "důvodnosti" přiléhavější, neboť hodnocení těchto předpokladů návrhu na vydání předběžného opatření vychází z podústavního práva a zásadně přísluší soudům obecným. Ústavnímu soudu přísluší toliko uvážit, zda lze usuzovat na takové pochybení obecných soudů, které by znamenalo vybočení ze zákonných zásad hodnocení předestřených předpokladů pro nařízení předběžného opatření. O takový případ se však v souzené věci zřetelně nejedná. Pokud tedy stěžovatelé v podstatě znovu opakují své námitky vztahující se k bezpečnému a spolehlivému osvědčení skutečností svědčících o obavě z ohrožení výkonu soudního rozhodnutí, pak v podstatě staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu nenáleží. K tomu Ústavní soud dodává, že předběžným opatřením jsou toliko dočasně upraveny poměry účastníků a jeho nařízení na konečné rozhodnutí ve věci nemá vliv.
Pokud jde o napadený výrok II. usnesení vrchního soudu, stěžovatelé ve vztahu k němu v podstatě nic nenamítali. Ústavní soud na něm nic protiústavního neshledává a pro stručnost na jeho odůvodnění (na str. 7 napadeného usnesení) odkazuje.
III.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím k porušení základních práv stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu bez ústního jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Pokud stěžovatelé současně navrhovali odklad vykonatelnosti napadeného usnesení vrchního soudu, takovému návrhu nemohlo být vyhověno již pro to, že z povahy věci lze o něm kladně rozhodnout pouze tehdy, jde-li o rozhodnutí, jež lze vykonat, tj. např. ukládající něco plnit. Napadeným usnesením však byl návrh na nařízení předběžného opatření zamítnut.
Vyhověno nemohlo být ani návrhu stěžovatelů na zaplacení nákladů řízení spočívajících v nákladech právního zastoupení státem. Podmínkou vyhovění takového návrhu je, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta (ust. §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud však v tomto směru rozhodl opačně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu