ECLI:CZ:US:2008:1.US.481.07.1
sp. zn. I. ÚS 481/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky Stavební závody Olešovice, a.s., se sídlem v Kamenici, Ringhofferova 422, zastoupené Pavlem Zapletalem, advokátem v Lišanech, Za rybníkem 334, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 23 Co 464/2003-400 ze dne 20. 1. 2004 a proti rozsudku Okresního soudu Praha - východ č.j. 3 C 281/98-374 ze dne 15. 4. 2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností brojí stěžovatelka proti rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 23 Co 464/2003-400 ze dne 20. 1. 2004, jímž byl částečně změněn rozsudek Okresního soudu Praha - východ č.j. 3 C 281/98-374 ze dne 15. 4. 2003 tak, že žaloba proti ní byla v částce 12.000,- Kč s příslušenstvím (vůči prvnímu žalobci) a v částce 10.800,- Kč s příslušenstvím (vůči třetímu žalobci) zamítnuta a jinak byl tento rozsudek ve věci samé potvrzen. Rozsudkem soudu I. stupně byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit prvnímu žalobci částku 48.945,- Kč s příslušenstvím, druhému žalobci částku 5.584,- Kč s příslušenstvím, třetímu žalobci částku 41.152,- Kč s příslušenstvím a čtvrtému žalobci částku 103.680,- Kč s příslušenstvím; v části žalovaného příslušenství byla žaloba zamítnuta. Tímto rozsudkem byly rovněž zamítnuty žalobní návrhy stěžovatelky směřující proti žalobcům. Napadenými rozhodnutími bylo podle názoru stěžovatele porušeno ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka zejména v následujících skutečnostech:
Stěžovatelka namítá, že obecné soudy porušily zásadu volného hodnocení důkazů, neboť z provedených důkazů činily hodnocení a závěry, které odporují zásadám logiky a aritmetiky a nezabývaly se a nehodnotily důkazy, které navrhovala jedna ze stran sporu k prokázání správnosti svého výkladu manažérské smlouvy. Vytýkala obecným soudům, že nerespektovaly ani důkaz provedený Směrnicí pro výpočet manažérské odměny vydanou v roce 1997.
Dále stěžovatelka namítala, že soud I. stupně nechal provést důkaz znaleckým posudkem z oboru ekonomiky, aniž dal znalci jakoukoliv dispozici k výkladu sporného článku manažérské smlouvy, i když jedním z úkolů znalce měl být i výpočet sporné odměny. Obecné soudy zcela ignorovaly její požadavek na určení nového znalce znalého i mzdové problematiky. Stěžovatelka tak sama nechala posudek vypracovat jiným znalcem, k němuž však soudy nepřihlédly a nevypořádaly se s ním.
Proto navrhla, aby Ústavní soud oba napadené rozsudky zrušil.
II.
Krajský soud v Praze ve stručném vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že argumenty v ní obsažené uplatnila stěžovatelka již v řízení před obecnými soudy, které se jimi zabývaly a neshledaly je důvodnými. Odkázal proto v plném rozsahu na obsah předmětného spisu. Okresní soud Praha - východ v plném rozsahu odkázal na odůvodnění obou napadených rozhodnutí. Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedená vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť nic nového - oproti napadeným rozhodnutím - nepřinášely.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 3 C 281/98 vedený u Okresního soudu Praha - východ. Ze spisu zjistil, že stěžovatelka měla v řízení před obecnými soudy postavení žalované, proti níž byla čtyřmi žalobci podána žaloba o zaplacení doplatku prémií za rok 1998. Žalobou byla původně uplatňována částka v celkové výši 246.323,- Kč, následně pak žalobci (po doplnění řízení znaleckým posudkem) žalobní návrhy částečně upravili tak, že v části vzali žalobu zpět. Po úpravě žaloby byly uplatňovány návrhy v rozsahu: první žalobce v částce 48.945,- Kč s příslušenstvím, druhý žalobce v částce 5.584,- Kč s příslušenstvím, třetí žalobce v částce 41.152,- Kč s příslušenstvím a čtvrtý žalobce v částce 103.680,- Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka v průběhu řízení podala protinávrh, jímž se domáhala, aby jí žalobci vrátili proplacené prémie (přeplatky), a to první žalobce v částce 26.055,- Kč, druhý žalobce v částce 81.320,- Kč, třetí žalobce v částce 121.760,- Kč a čtvrtý žalobce v částce 250.000,- Kč. Okresní soud Praha - východ ve věci rozhodl rozsudkem č.j. 3 C 281/98-236 ze dne 26. 7. 2001 tak, že žalobě v plném rozsahu vyhověl a žalobní protinávrhy stěžovatelky zamítl, současně stěžovatelce uložil povinnost úhrady nákladů řízení. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze usnesením č.j. 23 Co 99/2002-274 ze dne 21. 5. 2002 rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Okresní soud Praha - východ následně znovu rozhodl napadeným rozsudkem č.j. 3 C 281/98-374 ze dne 15. 4. 2003 tak, že žalobě vyhověl a uložil stěžovatelce zaplatit prvnímu žalobci částku 48.945,- Kč s přísl. (úrok z prodlení), druhému žalobci částku 5.584,- Kč s přísl., třetímu žalobci částku 41.152,- Kč s přísl. a čtvrtému žalobci částku 103.680,- Kč s přísl. Dále zamítl žalobu žalobců o zaplacení 18% úroku z prodlení za dobu od 29. 8. 1998 do 15. 10. 1998 a uložil stěžovatelce zaplatit žalobcům náklady řízení a doplatit státu na znalečném. Současně zamítl žalobní protinávrh stěžovatelky vůči žalobcům o vrácení přeplatku na prémiích. V odůvodnění uvedl, že základní věcí, kterou bylo nutno po právní stránce řešit, byla otázka, co bylo podkladem pro vyplacení prémií žalobcům. Stěžovatelka namítala, že prémie nelze stanovit podle manažérské smlouvy, protože ji považuje za neplatnou a je proto nutno vycházet pouze z platových výměrů. Soud I. stupně však usoudil, že pro stanovení nároku na prémie je nutno vycházet z pracovních smluv žalobců, z jejich manažérských smluv a z platových výměrů pro rok 1997. Uvedl, že manažérská smlouva je dvoustranný právní úkon, který nemůže být jednostranně změněn. Z tohoto pohledu ani Směrnice pro výpočet prémií, kterou vydala stěžovatelka, nemůže jednostranně manažérskou smlouvu změnit. Dále se soud podrobně zabýval obsahem znaleckého posudku a odůvodnil způsob, který pro výpočet prémií použil. Vzhledem k charakteru manažérských smluv nelze proto při stanovení nároku na prémie postupovat pouze podle platových výměrů za rok 1997 a podle Směrnice pro poskytování odměn pro rok 1997, což tvrdila stěžovatelka. Z toho důvodu také žalobní protinávrhy stěžovatelky zamítl.
Proti rozsudku soudu I. stupně podala stěžovatelka odvolání, avšak výslovně jen proti výrokům, jimiž bylo vyhověno žalobě prvního, třetího a čtvrtého žalobce, proti výrokům, jimiž byly zamítnuty její žalobní protinávrhy proti prvnímu a třetímu žalobci, a proti výroku o náhradě nákladů řízení a náhradě nákladů státu. Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem č.j. 23 Co 464/2003-400 ze dne 20. 1. 2004 částečně změnil rozsudek soudu I. stupně ve výroku ve věci samé tak, že v částce 12.000,- Kč s příslušenstvím (vůči prvnímu žalobci) a v částce 10.800,- Kč s příslušenstvím (vůči třetímu žalobci) žalobu zamítl, v ostatním pak rozsudek soudu I. stupně ve věci samé potvrdil. Ve výroku o náhradě nákladů řízení rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud se podrobně zabýval rozborem provedených důkazů, hodnocením právní povahy manažérské smlouvy a platových výměrů. Rovněž zkoumal postup soudu I. stupně při hodnocení znaleckého posudku. Konstatoval, že pokud se znalec poněkud nad rámec svého úkolu vyjádřil k výkladu některých částí manažérských smluv, nemělo to vliv na správnost závěrů okresního soudu. Rovněž dovodil, že skutečnost, že se soud I. stupně ztotožnil s výpočtem provedeným znalcem - byť měl výpočet provést sám - nelze považovat za vadu, která by sama o sobě mohla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Stěžovatelka proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání, jímž napadla jak měnící se výrok, jímž byla žaloba částečně zamítnuta, tak i potvrzující výrok tohoto rozsudku. Nejvyšší soud ČR usnesením č.j. 21 Cdo 3138/2005-463, 21 Cdo 12/2006 ze dne 14. 11. 2006 dovolání proti zamítavému výroku rozsudku odvolacího soudu odmítl pro nedostatek subjektivní legitimace na straně stěžovatelky, dovolání proti potvrzujícímu výroku pak odmítl jako dovolání nepřípustné. Měnící částí rozsudku odvolacího soudu (žaloba vůči stěžovatelce byla částečně zamítnuta) nebyla stěžovatelce způsobena na jejích právech žádná újma, která by byla odstranitelná zrušením této části rozsudku. Dovolání proti potvrzující části rozsudku odvolacího soudu bylo odmítnuto, neboť dovolací soud neshledal, že by tento rozsudek měl po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí dovolacího soudu však ústavní stížností napadeno není.
IV.
1) Dříve než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda jsou splněny podmínky, stanovené pro řízení o ústavní stížnosti zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle ustanovení §72 odst. 3 citovaného zákona lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle ustanovení §72 odst. 4 téhož zákona pak platí, byl-li mimořádný procesní prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí i mimořádném opravném prostředku.
V předmětné věci podala stěžovatelka ústavní stížnost ve lhůtě počítané od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze. Ústavní stížností jsou však napadeny rozsudky Krajského soudu v Praze jako soudu odvolacího a Okresního soudu Praha - východ jako soudu I. stupně, usnesení Nejvyššího soudu dovoláním napadeno není.
Z výše uvedené rekapitulace spisu vyplynulo, že Krajský soud v Praze rozhodl ve věci samé dvěmi výroky; výrokem měnícím výrok soudu I. stupně ve prospěch stěžovatelky, protože žaloba byla vůči ní částečně zamítnuta (výrok se týkal prvního a třetího žalobce), a dále výrokem potvrzujícím, který se týkal druhého a čtvrtého žalobce; dále se týkal výroku soudu I. stupně, jímž byly zamítnuty protinávrhy stěžovatelky, výroku soudu I. stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o část žalovaného příslušenství, a i výroku soudu I. stupně, jímž byla stěžovatelce uložena povinnost doplatit znalečné. Konečně pak rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že v této části rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud - jak již bylo uvedeno - pak výše označeným usnesením dovolání proti měnícímu výroku odvolacího soudu odmítl pro nedostatek subjektivní legitimace na straně stěžovatelky, protože rozhodnutím odvolacího soudu nevznikla na straně stěžovatelky na jejích právech žádná újma, která by byla odstranitelná zrušením této části rozsudku. Dovolání proti části výroku odvolacího soudu, jímž byl ve věci samé potvrzen rozsudek soudu I. stupně, bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné, protože napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.
V této situaci musel Ústavní soud posoudit přípustnost ústavní stížnosti diferencovaně. Ústavní stížnost směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu I. stupně ve věci samé vůči prvnímu a třetímu žalobci změněn, byla podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu podána opožděně, protože zde dovolání (podané nikoli legitimovanou stěžovatelkou) nebylo procesním prostředkem, který zákon k ochraně práva stěžovatelky poskytuje. Ustanovení §72 odst. 4 citovaného zákona nelze v tomto případě použít, protože přípustnost ústavní stížnosti vůči tomuto výroku nespočívala na uvážení dovolacího soudu. Ústavní soud proto ústavní stížnost směřující proti této části výroku podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) citovaného zákona jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem odmítl.
Ústavní stížnost směřovala rovněž proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Tímto výrokem však byl rozsudek soudu I. stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. V tomto případě se stěžovatelce znovu otevřela možnost napadnout nové rozhodnutí soudu I. stupně o náhradě nákladů řízení dalším odvoláním. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je však ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Za této situace musel Ústavní soud ústavní stížnost směřující proti tomuto výroku podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítnout.
2) Ústavní stížnost konečně směřovala proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu, kde dovolání proti tomuto výroku nebylo dovolacím soudem shledáno přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., protože nemá po právní stránce zásadní právní význam. Dovolání proti tomuto výroku bylo tedy odmítnuto z důvodů, spočívajících na uvážení dovolacího soudu, a proto jeho včasnost je nutno posuzovat podle ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla podána ve lhůtě počítané od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu, je podána včas a Ústavní soud se může zabývat jejím věcným posouzením.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích základních práv nebo svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející z tohoto hlediska a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Základní námitkou stěžovatelky je to, že obecné soudy (soud I. stupně a soud odvolací) nedostatečně posoudily všechny provedené důkazy, nepřihlédly ke všem provedeným důkazům a dospěly tak k nesprávným závěrům skutkovým i právním. Ústavní soud těmto námitkám stěžovatelky nepřisvědčil. Obecné soudy zjistily skutkový stav v dostatečném rozsahu a prováděly dokazování v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů tak, jak je stanovena v ustanovení §132 o.s.ř. Hodnotily každý provedený důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemných souvislostech. Jejich skutkové závěry mají oporu v provedeném dokazování. Na zjištěný skutkový stav pak aplikovaly odpovídající ustanovení právních předpisů a dospěly k podloženým právním závěrům. V odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu není sice výslovně uvedeno, jaké stanovisko tento soud zaujal k důkazu předloženému stěžovatelkou (názor odborníka pro oblast mezd, který však nemá povahu znaleckého posudku), avšak z věcného rozboru provedeného tímto soudem jednoznačně vyplývá, jaký právní názor přijal a jak danou situaci hodnotil. To, že se k tomuto dílčímu důkazu konkrétně nevyjádřil, nelze tedy považovat za procesní vadu, která by měla za následek porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Pokud dále stěžovatelka vytýká soudu I. stupně, že ponechal na ustanoveném znalci, aby podával právní výklad ustanovení manažérské smlouvy, je nutno poukázat na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který se touto námitkou stěžovatelky (uplatněnou již v odvolání) zabýval a vypořádal se s ní způsobem dostatečným.
Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá, nemají povahu svévole a mezi skutkovým zjištěním a právními závěry z něho vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími - v uvedené věcně přezkoumané části - k porušení základních práv stěžovatelky zjevně nedošlo.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost v této části podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2008
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu