ECLI:CZ:US:2008:1.US.49.06.1
sp. zn. I. ÚS 49/06
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 20. května 2008 sp. zn. I. ÚS 49/06 ve věci ústavní stížnosti Ing. M. K. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2005 č. j. 3 Tdo 1004/2005-2013, kterým bylo jako zjevně neopodstatněné odmítnuto stěžovatelovo dovolání, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2005 č. j. 4 To 147/2004-1986, kterým bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti odsuzujícímu rozsudku krajského soudu.
I. Postupem nerespektujícím čl. 8 odst. 2, a tak i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ústícím do vydání usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2005 č. j. 3 Tdo 1004/2005-2013 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2005 č. j. 4 To 147/2004-1986 bylo porušeno základní právo stěžovatele garantované čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Proto se tato rozhodnutí ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 3. 2. 2006, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a 2 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Rovněž měla být porušena zásada presumpce neviny v čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 2 Úmluvy a čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt").
2. V ústavní stížnosti namítané porušení svých základních práv stěžovatel spatřuje jednak v tom, že Vrchní soud v Praze se opakovaně vyjádřil ohledně důkazů, na jejichž základě Krajský soud v Plzni zjišťoval, zda skutek spáchali obžalovaní, tak, že sám provedl jejich hodnocení, a to v rozporu se zásadou bezprostřednosti, neboť vrchní soud rozhodl v neveřejném zasedání stejně jako ve dvou předcházejících řízeních o odvolání, a jednak v postupu vrchního soudu, který dle §262 tr. řádu nařídil, aby při novém projednání a rozhodnutí ve věci bylo rozhodováno v jiném složení senátu, přičemž stěžovatel předložil argumentaci stran porušení jeho práva na zákonného soudce. Konstatoval, že institut zákonného soudce je v tomto smyslu důležitým prvkem právní jistoty a s ohledem na ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny je zřejmé, že zde půjde o mimořádné (výjimečné) okolnosti, jež musí být odvolacím soudem vždy spolehlivě zjištěny. Odkázal přitom na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 232/95 ze dne 22. 2. 1996 (N 15/5 SbNU 101) a sp. zn. III. ÚS 230/96 ze dne 29. 5. 1997 (N 65/8 SbNU 141).
3. Stěžovatel má rovněž za to, že povinností nalézacího soudu je především provést veškeré dostupné důkazy za účelem náležitého objasnění skutku, tyto pak v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu řádným způsobem zhodnotit a dospět k jednoznačnému závěru o vině či nevině obviněného. Takové hodnocení však musí vycházet z obsahu všech provedených důkazů, musí odpovídat zásadám obecné logiky a nelze jím vyjadřovat jakékoli pochybnosti o výsledku takového hodnocení ze strany soudu, což však dle jeho názoru v daném případě splněno nebylo, čímž rovněž mělo dojít k porušení zásady presumpce neviny v tom směru, že vyskytují-li se o otázce viny obžalovaného pochybnosti týkající se skutkových otázek a nelze-li tyto pochybnosti rozptýlit dalším prováděním a zkoumáním důkazů, je třeba rozhodnout ve prospěch obžalovaného.
4. S ohledem na výše uvedené proto navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citované usnesení Nejvyššího soudu svým nálezem zrušil.
5. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší soud, zastoupený Mgr. Josefem Hendrychem, když konstatoval, že stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě zopakoval námitky obsažené v dovolání, a proto soud odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a argumentaci tam uvedenou. Následně uzavřel, jelikož nelze mít za to, že by napadeným rozhodnutím mohlo být porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces, měla by ústavní stížnost být usnesením odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
6. Podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli a od ústního jednání bylo upuštěno.
II.
7. Ústavní soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatele vyžádal spis Krajského soudu v Plzni sp. zn. 2 T 11/2000, který mu byl doručen dne 24. 2. 2006. Následně však byl na žádost Ministerstva spravedlnosti za účelem šetření ve věci poskytnutí zadostiučinění za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem a rovněž na žádost Krajského soudu v Plzni za účelem učinění dotazů ohledně chování stěžovatele zaslán zpět krajskému soudu a následně postoupen Ministerstvu spravedlnosti. Opětovně byl předmětný spis Ústavnímu soudu doručen dne 13. 12. 2007. Z tohoto spisu Ústavní soud zjistil následující skutečnosti.
8. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 10. 2004 č. j. 2 T 11/2000-1941 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu dle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona, ve znění zákona č. 265/2001 Sb., spočívajícím v tom, že v Plzni v době od 17. 6. 1994 do 15. 8. 1994 po předchozí dohodě se stěžovatelem provedla nezjištěná osoba zásah do počítačového systému Derby 2.0, kterým postupně převedla finanční prostředky jednak z účtů vedených Kreditní bankou Plzeň, a. s., pro různé majitele, jednak z neexistujících účtů, na tři účty, které za tímto účelem založil stěžovatel u Kreditní banky Plzeň, a. s., který následně v době od 27. 7. 1994 do 9. 9. 1994 provedl z těchto účtů hotovostní výběry v celkové výši 780 096,37 Kč. Dále v době od 27. 7. 1994 do 5. 8. 1994 založil další běžné účty, a to u Agrobanky Praha, a. s., filiálky Plzeň účet č. 1002338-464/0600, u ČSOB, a. s., pobočky Plzeň účet č. 8010-304139773/0300, u IPB, a. s., oblastní pobočky Plzeň účet č. 3899306/5100, u Plzeňské banky, a. s., účet č. 400376015/4600 a u České spořitelny, a. s., okresní pobočky v Plzni účet č. 1203942-318/0800, přičemž na tyto účty postupně v době od 5. 8. 1994 do 12. 8. 1994 převedl z účtů založených v Kreditní bance Plzeň, a. s., finanční částku v celkové výši 3 649 800 Kč, kterou postupně vybral, přičemž tímto jednáním byla Kreditní bance Plzeň, a. s., způsobena škoda v celkové výši 4 429 896,37 Kč.
9. Krajský soud v Plzni rozhodoval v této věci již opakovaně, byť v jiném složení senátu. Rozsudkem ze dne 17. 10. 2001 č. j. 2 T 11/2000-1427 byli stěžovatel a druhý obžalovaný - Ing. P. H. zproštěni obžaloby podle §226 písm. c) tr. řádu a poškozená Kreditní banka, a. s., v likvidaci, byla podle §229 odst. 3 tr. řádu s uplatněným nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Svůj závěr odůvodnil v případě stěžovatele tak, že ačkoli znalecký posudek z oboru kriminalistiky - expertízy ručního písma prokázal, že podpis na jméno K. na všech sporných materiálech (doklady předložené bankou) je pravým podpisem stěžovatele, stojí proti tomuto důkazu řada svědeckých výpovědí, které naopak dosvědčují alibi stěžovatele na dobu, kdy měly být provedeny přinejmenším některé úkony ve vztahu ke zmíněným účtům. Proto zmíněný znalecký posudek soud hodnotil jako nepřímý důkaz, který nepostačuje k uznání viny stěžovatele, a není tedy bez důvodných rozumných pochybností ani přesvědčen o tom, že to byl právě stěžovatel, kdo provedl veškeré úkony vůči zmíněným bankám (str. 17-18 rozsudku).
10. K odvolání Krajského státního zastupitelství v Plzni (č. l. 1448-1450 spisu) byl usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2002 č. j. 4 To 112/01-1462 napadený rozsudek v celém rozsahu zrušen a krajskému soudu bylo přikázáno věc znovu projednat a rozhodnout, neboť se krajský soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí (rozpory ve výpovědích svědků) a skutková zjištění nebyla úplná. Krajský soud následně usnesením ze dne 22. 5. 2002 č. j. 2 T 11/2000-1492 podle §231 odst. 1 tr. řádu trestní stíhání obžalovaných zastavil, neboť doba delší než pět let, po kterou mohlo být vedeno trestní stíhání obžalovaných, je nepřiměřenou lhůtou ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
11. Proti tomuto usnesení podalo Krajské státní zastupitelství v Plzni stížnost (č. l. 1497-1499 spisu), na jejímž základě vrchní soud napadené usnesení krajského soudu zrušil dle §149 odst. 1 písm. b) tr. řádu a uložil krajskému soudu, aby o věci znovu jednal a rozhodl, neboť jeho závěr o nepřiměřenosti lhůty neodpovídá judikatuře ESLP, ze které vyplývá, že počátek lhůty ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy je třeba stanovit od okamžiku sdělení obvinění, tj. od 17. 3. 1999, a tedy dosavadní trestní řízení v délce tří let a čtyř měsíců ani jeho další pokračování hlavním líčením předpokládaným v průběhu podzimu 2002 nelze považovat za nepřiměřeně dlouhé. Po doplněném dokazování, které ve zrušovacím usnesení ze dne 7. 3. 2003 vrchní soud uložil provést k odstranění pochybností o správnosti skutkových zjištění, rozhodl krajský soud rozsudkem ze dne 25. 10. 2002 č. j. 2 T 11/2000-1586 tak, že opět oba obžalované zprostil obžaloby ve smyslu §226 písm. c) tr. řádu a podle §229 odst. 3 tr. řádu poškozenou společnost Investiční Klub, a. s., odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
12. Také tento rozsudek byl na základě odvolání krajského státního zastupitelství (č. l. 1617-1620 spisu) usnesením vrchního soudu ze dne 9. 1. 2003 č. j. 4 To 95/02-1628 podle §258 odst. 1 písm. b), f) tr. řádu zrušen a krajskému soudu bylo přikázáno ve věci znovu jednat a rozhodnout. V tomto případě již vrchní soud nedal krajskému soudu žádné pokyny ohledně dalšího dokazování, neboť jej považoval již za úplné. "Po doplnění dokazování se důkazní situace ve vztahu ke (stěžovateli) v podstatě nezměnila (...). Lze tedy konstatovat, že dokazování, které předcházelo vyhlášení napadeného rozsudku, bylo v rámci možností provedeno v rozsahu potřebném pro rozhodnutí." (str. 5 usnesení). "Výhrady má ovšem vrchní soud podobně jako v případě předchozího rozhodnutí k některým úvahám krajského soudu týkajícím se hodnocení důkazů jednotlivě a zejména v jejich souhrnu, a shodně s odvolatelem má za to, že se krajský soud v napadeném rozsudku opět nevypořádal se všemi z důkazů plynoucími okolnostmi významnými pro rozhodnutí, tedy nepostupoval v souladu s ust. §2 odst. 6 tr. řádu." (str. 5 usnesení). Zejména ve vztahu k závěrům znaleckého posudku z oboru kriminalistiky - expertízy ručního písma vrchní soud zdůraznil, že "vzhledem k přesvědčivosti znaleckého posudku a argumentů znalkyně je možno přisvědčit odvolateli v tom, že závěry znaleckého posudku nevzbuzují pochybnosti a tento posudek je objektivním přímým usvědčujícím důkazem proti (stěžovateli). Pokud jde o svědectví, která podle krajského soudu zpochybňují závěry tohoto posudku, nemohl se odvolací soud ztotožnit s argumentací krajského soudu (...)." (str. 7 usnesení). Krajský soud v Plzni následně rozhodl rozsudkem ze dne 18. 3. 2003 č. j. 2 T 11/2000-1666 tak, že oba obžalované opětovně podle §226 písm. c) tr. řádu zprostil obžaloby a poškozenou společnost City Invest Limited odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
13. Na základě odvolání krajského státního zastupitelství (č. l. 1703-1708) byl tento rozsudek usnesením vrchního soudu ze dne 16. 6. 2003 č. j. 4 To 33/03-1712 podle §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu opětovně zrušen a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí. Nesprávný postup krajského soudu při hodnocení provedených důkazů vrchní soud spatřoval opět zejména při hodnocení znaleckého posudku z oboru kriminalistiky - expertízy ručního písma a zpochybnění jeho závěrů a rovněž při hodnocení svědeckých výpovědí a dalších okolností (ztráta občanského průkazu stěžovatele). "Stejně jako v případě předchozího rozsudku krajského soudu se odvolací soud neztotožňuje ani s jeho některými dalšími závěry týkajícími se skutečností vyplývajících z provedených důkazů (...), které krajský soud opakovaně interpretoval ve shodě s obhajobou ve prospěch obžalovaných, aniž zvážil nelogičnost této obhajoby (...). Bezpředmětné jsou v této souvislosti obecné úvahy krajského soudu o tom, že závěry o vině či nevině kteréhokoli z obou obžalovaných musí nutně ovlivnit závěry o vině či nevině druhého z nich, neboť je nutno vycházet z konkrétní situace, tj. z jediného přímého usvědčujícího důkazu proti (stěžovateli) a z dalších nepřímých důkazů, z nichž lze ve vzájemných souvislostech eventuálně vyvozovat i vinu obžalovaného H. Takovými úvahami se však krajský soud může zabývat za předpokladu, že se náležitě vypořádá s otázkou viny (stěžovatele), což doposud neučinil." (str. 7-9 usnesení). Vrchní soud navíc věc přikázal podle §262 tr. řádu senátu v jiném složení, protože "z průběhu dosavadního řízení nabyl vrchní soud dojmu, že si dosavadní senát krajského soudu učinil jednostrannou představu o výsledku řízení, kterou není ochoten korigovat přesto, že byl odvolacím soudem opakovaně upozorňován na některé proti ní svědčící podstatné skutečnosti, s nimiž se však nevypořádal a opakovaně trval na některých úvahách či závěrech, které neodpovídají skutečnostem vyplývajícím z provedených důkazů." (str. 10 usnesení). Proti tomuto usnesení podal stěžovatel Ústavnímu soudu dne 22. 7. 2003 ústavní stížnost, v níž namítal, že vrchní soud tímto postupem porušil jeho základní právo garantované čl. 38 odst. 1 Listiny, dle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Ústavní soud ji dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu usnesením ze dne 26. 11. 2003 sp. zn. III. ÚS 369/03 (dostupným na http://nalus.usoud.cz) odmítl jako nepřípustnou, neboť stěžovatel za situace, kdy věc byla vrácena soudu Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí, nevyčerpal všechny procesní prostředky, které má k dispozici.
14. Proti výše citovanému odsuzujícímu rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 10. 2004 podal stěžovatel odvolání (č. l. 1966-1976 spisu), v němž nesouhlasil s postupem nalézacího soudu při hodnocení provedených důkazů, neboť soud se dle jeho názoru nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a za situace, kdy proti sobě stojí znalecký posudek a výpovědi svědků, přiznal neopodstatněně větší váhu znaleckému posudku, nepostupoval důsledně ve smyslu zásady in dubio pro reo. Vrchní soud v Praze odvolání stěžovatele usnesením ze dne 24. 3. 2005 č. j. 4 To 147/2004-1986 zamítl, neboť jeho námitky neshledal důvodnými, přičemž konstatoval, že "(...) považuje za správnou úvahu krajského soudu, že uvedené svědecké výpovědi nemohou být považovány za takové důkazy, které by mohly zpochybnit jednoznačný závěr znaleckého posudku." (str. 6 usnesení). A dospěl tak závěru, že "z výše uvedeného je zřejmé, že nalézací soud se při hodnocení proti sobě stojících důkazů podrobně zabýval povahou těchto důkazů i jejich důkazní vahou, a skutečnost, že znaleckému posudku přiložil větší váhu než svědeckým výpovědím, jasně a logicky odůvodnil, tyto své úvahy opřel o skutečnosti vyplývající z provedených důkazů, takže jeho postupu a závěrům nelze v tomto směru nic vytknout." (str. 7 usnesení).
15. O dovolání stěžovatele (č. l. 2001-2005 spisu), v němž namítal, že postup vrchního soudu, jímž podle §262 tr. řádu nařídil projednání a rozhodnutí ve věci jinému senátu, byl v rozporu se zákonem i s čl. 38 odst. 1 Listiny a jeho právem na zákonného soudce, Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením rozhodl tak, že jej dle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. V odůvodnění mimo jiné konstatoval, že "postup vrchního soudu byl zcela správný a tvrzení stěžovatele, že k přikázání věci v jiném složení senátu došlo pouze z důvodu, který on sám uvádí, není v souladu se skutečností, jak vyplývá ze spisového materiálu. V dovoláním napadeném usnesení vrchní soud totiž uvádí řadu podstatných vad v činnosti soudu prvního stupně, které jej vedly k postupu podle §262 tr. řádu (...). Z obsahu trestního spisu dále vyplývá, že na tyto skutečnosti (úvahy a závěry nalézacího soudu neodpovídající skutečnostem, které vyplývají z provedených důkazů) poukazoval vrchní soud zcela oprávněně a že použití ust. §262 tr. řádu v dané procesní fázi bylo správné, řádně zdůvodněné a zcela v souladu nejen s literou, ale i smyslem uvedeného ustanovení." (str. 3-4 usnesení).
III.
16. Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu), je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], přistoupil k jejímu meritornímu projednání, přičemž dospěl k závěru, že je důvodná.
17. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti především brojí proti rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu, v petitu ovšem navrhl pouze zrušení usnesení Nejvyššího soudu. Ústavní soud nicméně vzhledem ke své dřívější judikatuře a také k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva týkající se otázky interpretace vůle a projevu ve vyjádření petitu ústavní stížnosti (např. rozhodnutí ze dne 20. 4. 2004 ve věci Bulena v. Česká republika nebo rozhodnutí ze dne 25. 5. 2004 ve věci Kadlec a ostatní v. Česká republika) přistoupil k přezkumu obou shora zmíněných rozhodnutí, a to z důvodu přezkoumání řízení jako celku.
18. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce mj. tím, že při interpretaci jednoduchého práva zcela přehlédnou základní práva některého z účastníků řízení.
19. Podstatou ústavní stížnosti a v ní namítaného porušení práva na spravedlivý proces byly jednak námitky stěžovatele ohledně postupu vrchního soudu, který opakovaně věc vracel krajskému soudu, přičemž svá rozhodnutí odůvodňoval nesouhlasem se způsobem hodnocení důkazů provedeného krajským soudem a následně podle §262 tr. řádu nařídil projednání a rozhodnutí ve věci jinému senátu krajského soudu, a jednak námitky, že při existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy mělo být postupováno dle zásady in dubio pro reo.
20. Ústavní soud v minulosti judikoval, že "z hlediska procesněprávního pak musí být jednoznačně zjištěno a prokázáno, že se takové jednání objektivně stalo, že představuje skutečně závažnou hrozbu pro společnost jako celek a že odsouzená osoba je skutečně tou, která toto jednání spáchala nebo se na jeho páchání podílela. Tyto skutečnosti se přitom zjišťují a osvědčují skrze důkazní prostředky v trestním řízení. Pravidla trestního řízení jsou proto primárně zaměřena na zjištění a potvrzení toho, zda je to skutečně obviněný, resp. obžalovaný, který je zakázaným jednáním vinen. Trestní řízení proto vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který je možno od lidského poznání požadovat, alespoň tedy na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost". Ačkoliv toto přísné pravidlo se vztahuje především na dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěru vyplývajícího z důkazu, neznamená to, že soud nemusí dodržet vysoký standard, i pokud jde o samotnou vypovídací schopnost a hodnověrnost důkazu samotného. Ačkoliv obecně platí, že procesní předpisy ponechávají, pokud jde o hodnocení důkazů, volnou úvahu soudci obecného soudu, volné uvážení nemůže být zcela absolutní; naopak, ochrana skrze ústavně zaručená základní práva vztahující se k postavení obviněného v trestním řízení nepochybně tvoří rámec, který je třeba i při volném uvážení respektovat. Existují proto určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat. Shrnuto, význam důkazu prezentovaného v trestním řízení je kruciální, neboť je jediným prostředkem, jímž státní moc demonstruje skutečnost, že jednotlivec spáchal určitý čin a že uložení konkrétního trestu je z tohoto hlediska ospravedlnitelné. Presumpce neviny totiž vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno; tam, kde existují jakékoliv pochybnosti, musejí být vyloženy ve prospěch obviněného, resp. obžalovaného." [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 335/05 ze dne 6. 6. 2006 (N 116/41 SbNU 453)].
21. Úmluva v ustanovení čl. 6 odst. 1 a 2, jakož i čl. 14 odst. 1 a 2 Paktu rovněž stanoví nutnost prokázání viny zákonným způsobem, přičemž při rozhodování o zásahu do práv garantovaných čl. 6 Úmluvy bere Evropský soud pro lidská práva (ESLP) do úvahy celé řízení. "Úkolem ESLP podle Úmluvy (...) je posoudit, zda řízení jako celek, včetně způsobu, jakým bylo nakládáno s důkazy, lze označit za férové (...)" [srov. v oficiální elektronické databázi ESLP HUDOC na http://www.echr.coe.int, např. rozhodnutí ze dne 26. 3. 1996 Doorson v. Nizozemsko (odst. 67), rozhodnutí ze dne 23. 4. 1997 Van Nechrlen a ostatní v. Nizozemsko (odst. 50), rozhodnutí ze dne 17. 7. 2001 Sadak a další v. Turecko]. Jinak řečeno, pokud jde o otázky připuštění a hodnocení důkazů, požívají jednotlivé soudy smluvních stran podle ESLP široké meze uvážení (srov. např. rozhodnutí ze dne 3. 2. 2004 Laukkanen a Manninen v. Finsko, odst. 37).
IV.
22. V posuzovaném případě Vrchní soud v Praze vždy k odvolání státního zástupce opakovaně zrušil "zprošťující" rozsudky Krajského soudu v Plzni a podle §259 odst. 1 tr. řádu věc krajskému soudu vracel, aby věc znovu projednal a rozhodl, přičemž v posledním zrušujícím usnesením ze dne 16. 6. 2003 postupem podle §262 tr. řádu nařídil projednání a rozhodnutí ve věci jinému senátu. Z výše citovaných "zrušujících" usnesení vrchního soudu vyplývá, že vrchní soud měl vždy konkrétní výhrady k rozsudkům krajského soudu. Rozsudek ze dne 17. 10. 2001 zrušil vrchní soud proto, že se krajský soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, jeho skutková zjištění nepovažoval za úplná a vytkl mu nedostatečné dokazování. Rozsudky krajského soudu ze dne 9. 1. 2003 a následně ze dne 18. 3. 2003 vrchní soud poté, co konstatoval, že dokazování bylo provedeno v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, zrušil tentokráte kvůli výhradám, které měl vůči hodnocení důkazů, když dospěl k závěru, že krajský soud nepostupoval zcela v souladu s §2 odst. 6 tr. řádu.
23. Jak vyplývá z judikatury obecných soudů i z názorů trestněprávní teorie, pokud se odvolací soud neztotožní se skutkovými zjištěními rozsudku soudu prvního stupně, není oprávněn sám vytvářet závěry o skutkovém stavu věci a nahrazovat tak hlavní líčení, nýbrž může jen v odůvodnění svého rozhodnutí rozvést, proč jsou tato skutková zjištění vadná, v čem je třeba je doplnit, popř. k jakým důkazům je ještě třeba přihlédnout. Jestliže však považuje odvolací soud rozsah dokazování za úplný, ale provedené důkazy sám hodnotí jinak než soud prvního stupně, "nemůže rozhodnout o zrušení rozsudku soudu prvního stupně novým rozsudkem bez toho, že by nezbytné důkazy předtím zopakoval bezprostředně před odvolacím soudem. Přitom však musí zvážit, zda by to neodporovalo povaze odvolacího řízení a nepřekračovalo by to meze pravomocí odvolacího soudu, a proto v takových případech musí odvolací soud postupovat podle §259 odst. 1 tr. řádu. Odvolací soud přitom pak může jen soud prvního stupně upozornit, ve kterých směrech má řízení doplnit nebo čím se znovu zabývat, nesmí mu však ke způsobu hodnocení důkazů udělovat závazné pokyny." (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 105/2006, 4 Tz 45/2006, 2 Tzn 187/96 aj.). "Vady rozsudku nemůže odvolací soud shledat a vytknout tam, kde soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. řádu, tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění, nemůže odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem." (k tomu srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. II. díl., 5. vydání, Praha, C.H. Beck 2005, s. 1958n a judikatura tam uvedená).
24. S ohledem na výše uvedené lze konstatovat, že za situace, kdy vrchní soud poté, co dospěl k závěru, že rozsah dokazování je úplný, opakovaně krajskému soudu ve "zrušujících" usneseních vytýkal jeho způsob hodnocení důkazů, a to zejména ve vztahu ke znaleckému posudku z oboru kriminalistiky - expertíze ručního písma, když s poukazem na nelogičnost a neodůvodněnost argumentace krajského soudu zpochybňující závěry a důkazní sílu tohoto posudku upřednostňoval svůj způsob hodnocení závěrů tohoto posudku a argumentace znalkyně, které dle jeho názoru nevzbuzují pochybnosti, a lze je tedy považovat za objektivní přímý usvědčující důkaz proti stěžovateli, čímž si v podstatě vytvořil závěry o skutkovém stavu věci, které opakovaně krajskému soudu vnucoval (viz body 11 a 21), nejednal vrchní soud v souladu se zásadami spravedlivého procesu, které byly rozvedeny výše, a došlo tak k zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Vzhledem ke skutečnosti, že poté, co vrchní soud postupem podle §262 tr. řádu nařídil projednání a rozhodnutí ve věci jinému senátu krajského soudu, vyslovil krajský soud v "odsuzujícím" rozsudku právní závěry týkající se trestní odpovědnosti stěžovatele, které následně vrchní soud potvrdil s konstatováním nezpochybnitelnosti a jednoznačnosti závěrů znaleckého posudku, je třeba takové rozhodnutí posuzovat rovněž jako zásah do práva na osobní svobodu (čl. 8 odst. 1 Listiny), neboť k jeho omezení nedošlo v souladu s tím, co stanoví čl. 8 odst. 2 Listiny, který předvídá, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, a který představuje zejména ochranu proti libovůli soudní moci.
V.
25. Ke stěžovatelem namítanému nerespektování zásady in dubio pro reo při existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy, konkrétně v situaci, kdy na jedné straně stojí výpovědi svědků a na druhé straně v přímém rozporu s nimi závěry ze znaleckého posudku z oboru kriminalistiky - expertízy ručního písma, který krajský soud v "odsuzujícím" rozsudku a opakovaně vrchní soud považují za objektivní, přímý a usvědčující důkaz, Ústavní soud považuje za vhodné dodat následující:
26. Ústavní soud se ve své judikatuře k povaze znaleckého posudku jako důkazního prostředku vyjádřil již několikrát a dospěl k závěru, že znalecký posudek je nepochybně významným druhem důkazních prostředků a v rámci dokazování v trestním řízení mu přísluší významné místo. "Nelze však pustit ani na okamžik ze zřetele, že ze stěžejních zásad dokazování v novodobém trestním procesu vyplývá požadavek kritického hodnocení všech důkazů, včetně znaleckého posudku. Znalecký posudek je nutno hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz, ani on nepožívá žádné větší důkazní síly a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale též věcné správnosti." [srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 77/01 ze dne 10. 7. 2001 (N 104/23 SbNU 45), sp. zn. I. ÚS 429/03 ze dne 4. 12. 2003 (N 141/31 SbNU 257) či sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149)]. Dále konstatoval, že hodnotit je třeba celý proces utváření znaleckého důkazu, včetně přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů pro znalce, průběh znaleckého zkoumání, věrohodnost teoretických východisek, jimiž znalec odůvodňuje své závěry, spolehlivost metod použitých znalcem a způsob vyvozování závěrů znalce. Je třeba trvat na povinnosti orgánů činných v trestním řízení hodnotit znalecký posudek ze všech aspektů shora naznačených, včetně jeho odborné správnosti. Tato zásada je běžně uznávána v odborné procesualistické literatuře (srov. např. Šámal, P.: Trestní právo procesní. 2. vyd. Praha: C. H. Beck 2003, str. 451; Mathern, V.: Znalecký posudok ako dôkazný prostriedok v československom trestnom konaní. Bratislava: Veda 1976, str. 109 a násl.). Ponechávat bez povšimnutí věcnou správnost znaleckého posudku, slepě důvěřovat závěrům znalce, by znamenalo ve svých důsledcích popřít zásadu volného hodnocení důkazů soudem podle jeho vnitřního přesvědčení, a naopak privilegovat znalecký důkaz a přenášet odpovědnost za skutkovou správnost soudního rozhodování na znalce; takový postup nelze z ústavněprávních hledisek akceptovat. Vyvstanou-li pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, je orgán činný v trestním řízení povinen, v souladu se zásadou oficiality a zásadou vyhledávací (§2 odst. 4 a 5 tr. řádu), pokusit se odstranit vzniklé pochybnosti obstaráním dalších důkazů. V případě závažných skutkových rozporů a pochybností o správnosti znaleckého posudku, které se nepodaří odstranit, musí soud postupovat podle pravidla in dubio pro reo a rozhodnout ve prospěch obviněného.
27. Pokud tedy v posuzovaném případě krajský soud ve svém "odsuzujícím" rozsudku a opakovaně vrchní soud zdůrazňovaly, že závěry znaleckého posudku z oboru kriminalistiky - expertízy ručního písma nevzbuzují pochybnosti a uvedené svědecké výpovědi nemohou být považovány za takové důkazy, které by mohly zpochybnit jednoznačný závěr znaleckého posudku, čímž přiložily znaleckému posudku větší váhu než svědeckým výpovědím, je nepochybně nutné klást na výše přednesené nároky na hodnocení závěrů znaleckého posudku o to větší důraz, neboť předmětný znalecký posudek byl považován za jediný usvědčující důkaz vůči stěžovateli. Nelze především opominout tu skutečnost, že srovnávací materiály, na jejichž základě byla expertíza prováděna, nezahrnovaly podpisy z roku 1994, tj. z doby, kdy měl být spáchán skutek, z něhož byl stěžovatel obviněn, nýbrž pocházely z období časově vzdáleného od roku 1994 v řádu let. Závěry ze znaleckých posudků z oboru kriminalistiky - expertízy ručního písma obecně nedosahují takové míry exaktnosti jako některé jiné kriminalistické obory, což konstatováním "o možnosti napodobit vše" nepřímo potvrdila i sama znalkyně v hlavním líčení. Za této důkazní situace je Ústavní soud přesvědčen o tom, že nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že pachatelem žalovaného skutku byl stěžovatel, a proto shledává prostor pro uplatnění principu presumpce neviny, který je rovněž součástí základního práva na spravedlivý proces.
VI.
28. Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud uvádí, že napadeným usnesením dovolacího soudu bylo pokračováno v zásahu do základních práv stěžovatele, jelikož na trestní řízení z hlediska zásahu do základních práv je třeba nahlížet v jeho celistvosti. Ústavnímu soudu je zřejmé, že zákonná úprava dovolání staví na striktně vymezených dovolacích důvodech. Ani tento fakt nemůže nic měnit na ústavní povinnosti soudů poskytovat ochranu základním právům a svobodám (čl. 4 Ústavy České republiky), Nejvyšší soud nevyjímaje.
29. Veden doktrínou minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů a s ohledem na ekonomii řízení, Ústavní soud shledal, že pro nápravu zásahu do stěžovatelových ústavně zaručených práv je namístě zrušit toliko rozhodnutí Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, neboť pochybení shledané tímto nálezem, ústící do porušení základních práv stěžovatele, spočívá v procesně vadném postupu právě soudu odvolacího, na němž v řízení po zrušení rozhodnutí Ústavním soudem bude, aby odstranil zásah do základních práv stěžovatele, přičemž bude vázán výše uvedenými právními názory Ústavního soudu.
30. S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil ve vztahu ke stěžovateli.