ECLI:CZ:US:2008:1.US.49.07.1
sp. zn. I. ÚS 49/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky V. V., právně zastoupené JUDr. Janem Peterem, advokátem se sídlem Masarykovo nám. 225, 256 01 Benešov, proti 1) rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 8. 10. 2003, č. 566 021 1150, 2) rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2004, č.j. 43 Cad 113/2003-40 a 3) rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2006, č.j. 6 Ads 73/2004-7, za účasti České správy sociálního zabezpečení, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, kterým byla zamítnuta její žádost o přiznání plného invalidního důchodu (dále jen "rozhodnutí ČSSZ") a následných, rovněž v záhlaví uvedených, rozsudků Krajského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že její zdravotní stav byl posuzován lékařkou, se kterou nemá dobré vztahy a která si přes její četné žádosti nevyžádala zprávy od všech lékařů, u nichž se léčila. Z tohoto důvodu podala správní žalobu a v řízení před krajským soudem navrhovala, aby byl její zdravotní stav posouzen nezávislým znalcem, neboť posuzující lékařku a posudkovou komisi Ministerstva práce a sociálních věcí pro Středočeský kraj nepovažuje za objektivní, a to proto, že se jedná o lékaře, kteří již zdravotní stav stěžovatelky dříve posuzovali a nyní podle jejího tvrzení neumí přiznat chybu. Návrhu na pořízení nového znaleckého posudku však krajský soud nevyhověl a též Nejvyšší správní soud konstatoval, že neprovedení jí navrhovaného důkazu nebylo potřebné. V tom vidí stěžovatelka porušení jejího práva na spravedlivý proces.
Podle stěžovatelky byla shora uvedenými rozhodnutími veřejné moci porušeno její základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Znění dotčeného ustanovení je následující:
Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zní:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
II.
Ústavní soud z obsahu ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí zjistil následující skutečnosti. Z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2004, č.j. 43 Cad 113/2003-40 (dále jen "rozsudek krajského soudu"), Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím ČSSZ byla zamítnuta žádost stěžovatelky o plný invalidní důchod, neboť podle posudku lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení v Benešově (dále jen "OSSZ") ze dne 8. 9. 2003 není plně invalidní a nejsou splněny podmínky ustanovení §38 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění.
Proti rozhodnutí ČSSZ podala stěžovatelka žalobu, ve které uvedla, že nesouhlasí s postupem a závěrem posuzující lékařky OSSZ a žádá posouzení svého zdravotního stavu soudním znalcem z oboru imunologie, a to od roku 1986, kdy již byla invalidní a navrhla proto zrušení napadeného rozhodnutí. Česká správa sociálního zabezpečení navrhla přešetření zdravotního stavu stěžovatelky posudkovou komisí a po zjištění, že její schopnost soustavné výdělečné činnosti poklesla z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu o 22%, na svém rozhodnutí setrvala.
Z posudkové dokumentace OSSZ a spisu sp.zn. 17 Ca 105/93 Krajského soudu v Praze tento soud zjistil, že žalobkyně žádala bezúspěšně o invalidní důchod v roce 1987 a 1988; další žádost byla zamítnuta rozhodnutím ČSSZ ze dne 15. 2. 1993, č. 566 021 115. V rámci přezkumného soudního řízení v letech 1993 až 1999 byl zdravotní stav stěžovatelky posuzován posudkovou komisí (naposledy dne 13. 5. 1997) a poté znaleckým posudkem vypracovaným dne 1. 4. 1998 Katedrou posudkového lékařství Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví. Posudková komise i znalecký kolektiv se ve svých závěrech o míře poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti stěžovatelky, nezbytné pro splnění podmínek pro získání částečného invalidního důchodu, shodovaly.
Stěžovatelka podala opětovnou žádost o přiznání invalidního důchodu dne 21. 5. 2003. Na základě této žádosti by zdravotní stav stěžovatelky posuzován jak posuzující lékařkou, tak i Posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí pro Středočeský kraj. Posudková komise vycházela z toho, že stěžovatelka vykonávala různé nekvalifikované dělnické práce a takto také byla posouzena. V diagnostickém souhrnu komise uvedla, že jde o chronický bolestivý syndrom páteře bez známek kořenového dráždění. Páteř nebyla významnějším způsobem omezena, nebyly prokázány známky kořenového dráždění, ochrnutí končetin či těžších svalových atrofií. Při neurologickém vyšetření byl shledán nález přiměřený věku. Posudková komise zjistila, že u stěžovatelky jde o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, přičemž jako rozhodující příčinu stanovila kombinovanou poruchu imunity provázenou infekčními projevy (záněty horních dýchacích cest). Jde o postižení uvedené v kapitole III, oddíl A, položka 5 přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb. (kombinované poruchy imunity provázené vleklými nebo recidivujícími infekčními projevy, s podstatným snížením celkové výkonnosti organismu), kde je pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti dán v rozmezí 20 - 40%. Komise stanovila pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti stěžovatelky na 22%, což odpovídá stupni poruchy imunity s funkčními výsledky, které nebyly tak závažné, aby odpovídaly vyššímu hodnocení.
Krajský soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že jelikož jde o dávku podmíněnou zdravotním stavem stěžovatelky, je rozhodnutí především závislé na odborném lékařském posouzení a stěžejním důkazem je posudek posudkové komise, který je ovšem hodnocen jako každý jiný důkaz. Posudková komise, stejně jako lékař OSSZ, vychází z lékařských zpráv a posudků vypracovaných odbornými lékaři o zdravotním stavu a přihlédne také k výsledkům vlastních šetření. Posudková dokumentace je podle posudkové komise plně dostačující, a proto nepovažovala vyžadování další dokumentace za posudkově efektivní. Vývoj zdravotního stavu žalobkyně byl popsán a byla zjištěna zdravotní postižení, jimiž trpí. Komise se podle krajského soudu vypořádala se zdravotním stavem stěžovatelky od posledního znaleckého posouzení v roce 1998 až do doby vydání rozhodnutí. Posudek je podle krajského soudu úplný, dostatečně zdůvodněný, vypracovaný v řádném složení komise, za účasti žalobkyně a odborných lékařů a za této situace neshledal krajský soud důvod k doplňování dokazování o znalecký posudek.
Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2006, č.j. 6 Ads 73/2004-7 (dále jen "rozsudek Nejvyššího správního soudu"), Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka v kasační stížnosti, ve které brojila proti rozsudku krajského soudu, namítala vadu řízení, neboť rozsudek krajského soudu nemá oporu ve spisech a je nepřezkoumatelný. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku poukázal na to, že v souladu s §75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, vychází soud při přezkumu správních rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Proto i posudková komise musela ozřejmit své závěry právě ve vztahu k období, kdy bylo vydáno rozhodnutí o zamítnutí žádosti stěžovatelky. Nejvyšší správní soud konstatuje, že krajský soud správně vycházel z posudku posudkové komise, která se obsáhle a podrobně vyjádřila ke zdravotnímu stavu stěžovatelky a své závěry přesvědčivě zdůvodnila. V závěrech komise nejsou podle Nejvyššího správního soudu žádné rozpory, které by vyžadovaly ze strany krajského soudu další dokazování. Z posudkového výroku i jeho odůvodnění je pak zcela zřejmé, v jaké míře a z jakého důvodu byla stanovena míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti. V posudkovém zhodnocení jsou pak zohledněny zprávy ošetřujících lékařů, nelze tedy podle Nejvyššího správního soudu dovodit, že by tyto byly posudkovou komisí ignorovány.
III.
Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí obecných soudů a řízení jim předcházejícím, z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv na soudní ochranu a na spravedlivý proces, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstata spočívá v polemice se skutkovými závěry Krajského soudu v Praze a navazujícím přezkumem těchto skutkových závěrů v rozsudku Nejvyššího správního soudu. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší, s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy ČR. Podle uvedeného článku úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti. Skutečnost, že soudy v napadených rozsudcích vyslovily skutkové závěry, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, nezakládá sama o sobě oprávněnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud je stejně jako obecné soudy toho názoru, že rozhodnutí o nároku na invalidní důchod je závislé především na odborném lékařském posouzení. V přezkumném soudním řízení ve věcech důchodového pojištění je k takovému posouzení povoláno, podle §4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., v platném znění, Ministerstvo práce a sociálních věcí, které za tím účelem zřizuje posudkové komise. Posudek uvedené komise soud sice hodnotí jako kterýkoliv jiný důkaz podle zásad upravených v §77 odst. 2 s.ř.s., ale pokud takový posudek nevzbuzuje z hlediska své celistvosti a přesvědčivosti žádnou pochybnost a nejsou-li v řízení zjištěny a prokázány jiné skutečnosti, jimiž by správnost posudků byla zpochybněna, je zpravidla důkazem stěžejním.
Co do námitek proti skutkovým zjištěním, zejména hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, je potřebné připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny); teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Namítané neprovedení důkazu znaleckým posudkem pak může představovat zásah do práva na spravedlivý proces pouze v případě, že by jinak soud založil svůj závěr o zdravotním stavu pacienta na svém svévolném laickém, odborně nezdůvodnitelném posouzení. K tomu ale v napadené věci nedošlo, protože soud prvního stupně vycházel z příslušných lékařských zpráv a posudků. Ústavní soud přitom považuje skutková zjištění ohledně zdravotního stavu stěžovatelky za racionálně a přesvědčivě odůvodněná včetně zhodnocení významu lékařské zprávy MUDr. J. P. ze dne 20. 5. 2003 a 17. 7. 2003. Již dříve byl přitom zdravotní stav stěžovatelky posuzován i dalšími posuzujícími orgány, zejména Katedrou posudkového lékařství Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví (posudek ze dne 1. 4. 1998), přičemž zjištění míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti se shodovalo se zjištěním Posudkové komise, které bylo rozhodné pro ústavní stížností napadená rozhodnutí. Ústavní soud tedy neshledal žádnou skutečnost, která by svědčila o tom, že došlo postupem obecných soudů k porušení procesních předpisů nebo s ním spojeného zásahu do základních práv a svobod garantovaných Listinou.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost stěžovatelky odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 19. března 2008
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu