ECLI:CZ:US:2008:1.US.495.08.1
sp. zn. I. ÚS 495/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. J. Ch., zastoupené Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 51/39, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 12 Co 83/2007-269 ze dne 31. října 2007 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. P 316/2005-173 ze dne 12. května 2006, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 28. prosince 2006, č. j. P 316/2005-208, a o návrhu na zrušení ustanovení §237 odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 12 Co 83/2007-269 ze dne 31. října 2007, kterým byl ve výroku I. o určení vyživovací povinnosti stěžovatelky k nezletilému Petrovi (jedná se o pseudonym) pro dobu před rozvodem manželství a ve výroku V. o nákladech řízení zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. P 316/2005-173 ze dne 12. května 2006 a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení. Rozsudkem odvolacího soudu byl dále ve výroku II. změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že stěžovatelka je povinna přispívat na výživu nezletilého Petra částkou 1.000,- Kč měsíčně; jinak byl v tomto výroku a ve zbývajících výrocích rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Označeným rozsudkem soudu prvního stupně byl nezletilý Petr svěřen na dobu před rozvodem i po rozvodu do výchovy otce a stěžovatelce byla původně uložena vyživovací povinnost 1.500,- Kč měsíčně. Další dvě nezletilé děti (Jana a Jiří - jedná se o pseudonymy) byly na dobu před rozvodem i po rozvodu svěřeny do výchovy stěžovatelce a otci byla stanovena vyživovací povinnost 3.000,- Kč pro Janu a 2.500,- Kč pro Jiřího; současně byl upraven styk obou rodičů s nezletilými dětmi. Napadenými rozhodnutími byl prý porušen zejména článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tedy právo na spravedlivý proces v neprospěch stěžovatelky. Stěžovatelka současně navrhla zrušení ustanovení §237 odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, které znemožňuje podat dovolání i v takovém případě, kdy skutková zjištění soudu prvního stupně i soudu odvolacího jsou nesprávná a je jimi porušeno základní právo účastníka řízení.
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka zejména v následujících skutečnostech:
Stěžovatelka namítá, že soud prvního stupně nesprávně posoudil právní i věcnou stránku věci, neprovedl řádné dokazování v potřebném rozsahu a dospěl k nesprávným skutkovým poznatkům. Uvádí, že rozhodnutím soudu došlo k naprosto nežádoucímu rozdělení nezletilých sourozenců, což odporuje právu dítěte na zachování rodinných svazků a na nezbytný sociální rozvoj. Nezpochybňuje nutnost brát patřičný ohled na názory nezletilého Petra, ale domnívá se, že vzhledem k následkům rozchodu rodičů došlo ke značnému zkreslení schopnosti jeho úsudku a nastalá situace představuje pro něj značnou psychickou zátěž. Poukazuje na to, že došlo ke zhoršení jeho prospěchu ve škole a ona sama vzhledem k pedagogickému vzdělání by mu mohla lépe pomoci. Poukazuje rovněž na rozdílný sociální komfort, který rovněž mohl nezletilého syna, který má být svěřen otci, ovlivnit. Zdůrazňuje rovněž, že soud nevzal v úvahu to, že otec opustil stálé zaměstnání a vyměnil je za nejisté příjmy z podnikání, takže s ohledem na to není záruka, že je schopen odpovědného chování vůči synovi. Poukazuje rovněž na to, že v průběhu celého řízení otec neuvedl, jaký přínos by vlastně nezletilému Petrovi mělo přinést to, že by byl svěřen do jeho výlučné péče. Tvrdí, že v řízení byla jako listinný důkaz použita zpráva PhDr. V. F. o psychologickém vyšetření nezletilých dětí, v níž je konstatováno, že "by rozdělení sourozenců bylo hrubým a nevhodným zásahem do jejich vztahů. Vedlo by patrně k narušení jejich zdárného duševního vývoje". Tento psycholog doporučil upustit od zamýšleného rozdělení sourozenců; oproti tomu, když byl ustaven jako znalec k podání ústního posudku, aniž by děti znovu viděl, změnil radikálně svůj názor a doporučil, aby byl Petr svěřen otci. Dále stěžovatelka poukazuje na nesprávný postup soudu při stanovení výše výživného, protože soud se nesprávně rozhodl neaplikovat právní domněnku obsaženou v ustanovení §85a zákona o rodině, a to v situaci, kdy otec nedostatečně prokázal své příjmy. V podrobném vyčíslení výdajů pak stěžovatelka prohlašuje, že otec nebude mít dostatečné prostředky k tomu, aby zajistil podmínky pro výchovu a výživu syna Petra a plnil svou vyživovací povinnost k ostatním dětem.
Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelka spatřuje zejména v tom, že rozhodnutí obou soudů jsou ve zřejmém rozporu s právními pravidly stanovenými v ustanoveních hmotného práva a upravujícími rozhodování o svěření dítěte do péče jednoho z rodičů a o stanovení jejich vyživovací povinnosti. Jejich rozhodování tak vybočilo z mezí předvídatelnosti soudního rozhodování a představuje zásah do právní jistoty stěžovatelky, protože napadená rozhodnutí zcela evidentně nejsou materiálně ve shodě se zákonem.
Odvolacímu soudu pak stěžovatelka vytýká, že se nevypořádal s žádnou z jejích námitek, které uvedla v odvolání, čímž bylo opět porušeno její právo na spravedlivý proces.
Stěžovatelka současně navrhla zrušení ustanovení §237 odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, protože znemožňuje podat dovolání i v takovém případě, kdy skutková zjištění soudu prvního stupně i soudu odvolacího jsou nesprávná a je jimi porušeno základní právo účastníka řízení, což je situace, která nastala v jejím případě.
II.
Městský soud v Praze ve stručném vyjádření k ústavní stížnosti poukázal na předmětný spis a na odůvodnění svého rozhodnutí, z něhož je zřejmé, že se věcí pečlivě zabýval. V souladu s ustanovením §213 o. s. ř. doplnil v potřebném rozsahu dokazování, a to zejména výslechem nezletilého syna Petra v nepřítomnosti rodičů a ustanovením znalce PhDr. V. F. k podání znaleckého posudku ústní formou, aby bylo možno osvětlit některé jeho závěry z odborného vyjádření ve vztahu k dalším skutkovým zjištěním (zejména těm, které vyšly najevo v odvolacím řízení). Podle jeho názoru nebyla stěžovatelka zkrácena na svých právech. Obvodní soud pro Prahu 8 ve stručném vyjádření plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedená vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť nic nového - oproti napadeným rozhodnutím - nepřinášely.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. P 316/2005 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 8. Ze spisu zjistil, že se stěžovatelka návrhem domáhala úpravy výchovy a výživy nezletilých dětí pro dobu před rozvodem i pro dobu po rozvodu jejího manželství s otcem dětí a navrhla, aby jí byly všechny tři děti svěřeny do výchovy a otci byla stanovena povinnost platit výživné. Otec souhlasil s tím, aby mladší nezletilé děti (Jana a Jiří) byly svěřeny do výchovy matce a jemu bylo určeno výživné, ale trval na tom, aby byl nejstarší nezletilý syn Petr svěřen do výchovy jemu a stěžovatelce byla stanovena povinnost platit výživné. Po provedeném řízení rozsudkem č. j. P 316/2005-173 ze dne 12. května 2006 rozhodl soud tak, že nezletilého Petra svěřil do výchovy otci a stěžovatelce vyživovací povinnost částkou 1.500,- Kč měsíčně. Nezletilé děti Janu a Jiřího svěřil do výchovy stěžovatelce a otci stanovil vyživovací povinnost částkou 3.000,- Kč pro Janu a částkou 2.500,- pro Jiřího. Upravil rovněž styk rodičů s dětmi navzájem. Soud prvního stupně vycházel z prokázaného zjištění, že oba rodiče jsou schopni své děti velmi dobře vychovávat a oba mají pro výchovu vhodné bytové podmínky. Vzhledem k závěrům znaleckého posudku znalce prof. J. V. a k shodným závěrům znaleckého vyjádření PhDr. K. H. vzal za prokázáno, že Petr si jednoznačně přeje žít s otcem; dospěl k závěru, že v daném případě je třeba jeho názor respektovat. Vycházel ze závěrů znaleckého posudku i v tom, že výchovné metody rodičů se vhodně doplňují, a proto svěřil Petra do výchovy otci za současné široké úpravy styku stěžovatelky se synem.
Citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 byl opraven usnesením téhož soudu ze dne 28. prosince 2006, č. j. P 316/2005-208. Provedené opravy se předmětné ústavní stížnosti netýkají.
K odvolání stěžovatelky rozhodl ve věci Městský soud v Praze, který rozsudkem č. j. 12 Co 83/2007-269 ze dne 31. října 2007 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o svěření nezletilého Petra do výchovy otce a dalších dvou dětí (Jany a Jiřího) do výchovy stěžovatelce a ve stanovení vyživovací povinnosti otce vůči Janě a Jiřímu; změnil rozsudek soudu prvního stupně ve stanovené vyživovací povinnost stěžovatelky pro dobu po rozvodu tak, že je povinna přispívat částkou 1.000,- Kč měsíčně, a zrušil tento rozsudek ve výroku o stanovení vyživovací povinnosti stěžovatelky pro dobu před rozvodem a ve výroku o nákladech řízení. V tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně i ze zjištění, k nimž dospěl v odvolacím řízení při doplnění dokazování. Své rozhodnutí široce odůvodnil s poukazem na všechny rozhodující okolnosti, k nimž přihlížel.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádro námitek stěžovatelky spočívá v jejím nesouhlasu se skutkovými a právními závěry, které obecné soudy na základě provedeného dokazování učinily. Ústavní soud proto považuje za nezbytné zdůraznit svou ustálenou rozhodovací praxi, z níž vyplývá, že dokazování, hodnocení důkazů a na jejich základě přijímání skutkových závěrů jsou základní činnosti obecných soudů, do nichž mu nepřísluší zasahovat, pokud obecné soudy postupují v souladu s příslušnými právními předpisy a respektují hranice vytyčené zásadou volného hodnocení důkazů.
I když se stěžovatelka snaží poukázat právě na to, že obecné soudy v procesu dokazování a hodnocení důkazů nerespektovaly obecná pravidla a že jejich závěry jsou v rozporu se zjištěným skutkovým stavem, Ústavní soud jejím námitkám nemohl přisvědčit. Ze spisu i z napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy věnovaly zjištění skutkového stavu dostatečnou pozornost (odvolací soud dokonce doplnil dokazování tak, aby získal úplnější podklad pro rozhodnutí), zjištěné důkazy posoudily v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a vyvozená skutková zjištění mají v provedeném dokazování oporu dostatečnou. Stejně tak Ústavní soud neshledal pochybení ani v právních závěrech obecných soudů.
V ústavní stížnosti jsou obsaženy dvě konkrétní námitky, k nimž Ústavní soud považuje za potřebné zaujmout bližší stanovisko. Stěžovatelka namítá rozpor mezi písemným odborným vyjádřením PhDr. V. F. a jeho závěry, které přednesl v ústním posudku jako soudem ustanovený znalec. Ústavní soud poukazuje především na to, že odborné vyjádření a ústní posudek PhDr. V. F. nebyly jedinými odbornými podklady, z nich obecné soudy vycházely. Naopak, soud prvního stupně své závěry opřel o znalecký posudek, zpracovaný znalcem, kterého sám ustanovil (jde o prof. PhDr. J. V. a o jeho znalecký posudek na č. l. 40-62). Soud prvního stupně vycházel také z odborného vyjádření PhDr. K. H., klinického psychologa, který zpracoval stanovisko na žádost otce (č. l. 139-149). Oba odborníci se shodli na tom, že nezl. Petr by chtěl žít u otce a za matkou a sourozenci docházet na návštěvu. V odvolacím řízení předložila stěžovatelka odborné vyjádření PhDr. V. F., s nímž se zabýval odvolací soud a právě k odstranění některých nejasností ustanovil tohoto psychologa také soudním znalcem k podání ústního znaleckého posudku. Znalec sice preferoval střídavou výchovu, ale připustil, že přání Petra žít u otce by mělo být respektováno; negativní vliv rozdělení dětí by rozsáhlý styk s matkou a sourozenci mohl eliminovat. Sám Petr v nepřítomnosti rodičů uvedl, že by chtěl zůstat u otce a matku a sourozence jen navštěvovat; střídavá výchova mu nevyhovuje. Odvolací soud pak všechna odborná vyjádření samostatně posoudil a vyvodil z nich odpovídající závěry, o které opřel své rozhodnutí. Tomuto postupu odvolacího soudu tedy nelze vytýkat nedodržení pravidel vyplývajících ze zásady volného hodnocení důkazů.
Druhá konkrétní námitka stěžovatelky se týkala postupu obecných soudů při stanovení vyživovací povinnosti otci. Podle jejího názoru otec nedostatečně prokázal své příjmy a soudy měly postupovat podle ustanovení §85a zákona o rodině a vycházet z jeho příjmů stanovených pomocí v zákoně definované právní domněnky. Ústavní soud nepřisvědčil ani této námitce. Obecné soudy vycházely ze zjištěného stavu příjmů a nebylo důvodu vycházet z výše uvedené právní domněnky. Pokud stěžovatelka poukazuje na to, že účetní závěrka podle jejího názoru neodpovídá právním předpisům o účetnictví, pak Ústavní soud poukazuje na to, že soud prvního stupně se velmi podrobně příjmovou situací otce zabýval a rozhodl na základě skutečně zjištěného stavu; posuzoval i předloženou účetní závěrku, kterou pro své rozhodnutí považoval za dostačující.
Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá, nemají charakter svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv, jichž se stěžovatelka dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
K návrhu na zrušení ustanovení §237 odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud konstatuje, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu §74 tohoto zákona. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§64 odst. 1 a 2 citovaného zákona) zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. července 2008
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu