ECLI:CZ:US:2008:1.US.503.08.1
sp. zn. I. ÚS 503/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele J. D., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Novákem, advokátem se sídlem v Přerově, Čechova 2, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. prosince 2007 č. j. 9 As 85/2007-144, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Krajského soudu v Ostravě jako vedlejšího účastníka řízení, spolu s návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel výše označená rozhodnutí.
Stěžovatel spatřoval porušení svého ústavně zaručeného práva na straně Nejvyššího správního soudu v tom, že nerespektoval princip právního státu dle čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a svým rozhodnutím porušil čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jež představují záruku práva na soudní ochranu a soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy, dále čl. 98 Ústavy, jenž soudům ukládá, aby zákonným způsobem poskytovaly ochranu právům, když se zjevně do stížností napadeného rozhodnutí nepromítla skutečnost, že již Krajský soud v Ostravě a správní orgán v řízení postupovaly v rozporu s čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
Stěžovatel se domnívá, že vynesením uvedených rozhodnutí byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny i ústanovení platných právních předpisů. Stěžovatel namítal, shodně jako v opravném prostředku, že neměl možnost se seznámit s obsahem správního spisu, neměl možnost být přítomen u jednání a navrhnout doplnění důkazů, rozhodnutí nemá oporu ve spisovém materiálu, správní orgán nevyužil všech dostupných prostředků k řádnému objasnění skutkového stavu věci, zpochybnil znalecký posudek a nevzal v úvahu stav dle předložených fotografií, který je v rozporu se závěrem o nevratném poškození zničení dvou lip malolistých. Nad rámec řízení ještě uvedl, že správní orgán povolil pokácení předmětných lip pro jejich nevratné poškození. Stěžovatel dále tvrdil, že soud nesprávně vyhodnotil právní předpis, který měl být v řízení užit, a považuje za irelevantní závěr, že žaloba stěžovatele se řídila předchozí právní úpravou, mělo být použito moderační právo atd.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem považuje stěžovatel napadený rozsudek za nepřezkoumatelný, jelikož byla soudem aplikována procesní norma, jež v době podání žaloby neplatila.
Stěžovatel argumentoval judikaturou Ústavního soudu (II. ÚS 329/2004) a navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí zrušil a ve smyslu ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
II.
Ústavní soud při zkoumání opodstatněnosti ústavní stížnosti vycházel z vlastní ústavní stížnosti, z obsahu napadených rozhodnutí a soudních spisů Nejvyššího správního soudu (9 As 85/2007) a Krajského soudu v Ostravě (22 Ca 174/2007), z nichž zjistil následující skutečnosti:
Ústavní stížností napadá stěžovatel rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. prosince 2007 č. j. 9 As 85/2007-144, jímž byla zamítnuta jeho kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. srpna 2007 č. j. 22 Ca 174/2007-114, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, odboru životního prostředí a zemědělství, se sídlem v Ostravě, 28. října 117 (dále též "správní orgán") ze dne 5. března 2002 č. j. ŽPZ/275/02, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Magistrátu města Ostravy, odboru životního prostředí, ze dne 6. června 2001, č. j. ŽP/246.7/D/2575/01/23, jímž mu byla podle ustanovení §76 odst. 2 písm. f) a odst. 4 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, uložena pokuta ve výši 100 000 Kč za porušení ustanovení §7 odst. 1 citovaného zákona a naplnění skutkové podstaty deliktu podle ustanovení §88 odst. 1 písm. c) tohoto zákona, a současně vysloveno, že se žádnému z účastníků nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Výše uvedeným rozsudkem rozhodl krajský soud znovu poté, co byl jeho dřívější rozsudek ze dne 19. prosince 2006 č. j. 22 Ca 513/2004-67, a to ke kasační stížnosti stěžovatele, zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 25. dubna 2007 č. j. 9 As 39/2007-96, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, když předchozí rozsudek krajského soudu ze dne 15. května 2003 č. j. 22 Ca 196/2002-30 byl, a to ke kasační stížnosti správního orgánu, zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 15. prosince 2004, č. j. 7 As 40/2003-61, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
III.
Podle ustanovení §42 odst. 4 a §76 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Nejvyšší správní soud a vedlejšího účastníka Krajský soud v Ostravě, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odmítl tvrzení stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv, neboť kasační stížnost stěžovatele projednal a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Sama skutečnost, že správní orgány nebo soud nevyhověly návrhu stěžovatele, nemůže být podle něj bez dalšího považována za porušení základních práv a svobod, pokud při rozhodování o návrhu tyto orgány dodržely předepsané procesní postupy; odlišný právní názor stěžovatele na zákonnost jejich rozhodnutí a "neúspěch" v řízení nepředstavuje (sám o sobě) porušení práva na soudní ochranu. K porušení stížností tvrzených ústavních principů nedošlo, proto navrhl zamítnout ústavní stížnost a současně udělil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřila předsedkyně senátu Krajského soudu v Ostravě JUDr. Monika Javorová, která sdělila, že vedlejší účastník neshledal námitky stěžovatele důvodnými. Krajský soud projednal věc veřejně za přítomnosti stěžovatele i jeho právního zástupce, jakož i žalovaného, kterým byla dána možnost vyjádřit se ke všem provedeným důkazům a svoje rozhodnutí řádně odůvodnil. Dále souhlasila s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem a vznesla návrh, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl.
Vzhledem k tomu, že od ústního jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci, Ústavní soud se souhlasem účastníků od jednání upustil (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Na tomto místě je třeba poznamenat, že Ústavní soud je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem České republiky.
Jak plyne z obsahu napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, námitky, které stěžovatel uplatnil ústavní stížností, jsou tytéž, kterými se soud v řízení zabýval a s nimiž se řádně vypořádal. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší správní soud porušil vydáním napadeného rozsudku čl. 1 a čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a rovněž i čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
K tvrzenému porušení čl. 1 Ústavy je nutno uvést, že tento článek je zařazen systematicky do hlavy první Ústavy, která obsahuje základní ustanovení. Jedná se tak o obecné ustanovení, kterého se lze dovolávat pouze v návaznosti na další konkrétní základní práva a svobody zakotvená v Ústavě, Listině nebo mezinárodních smlouvách. Pokud tento článek sám neobsahuje jednotlivá základní práva, obecné principy v něm obsažené se vztahují ke všem základním právům a jsou tak východiskem pro interpretaci. Je tedy možné se ho dovolávat pouze v souvislosti s tvrzeným porušením konkrétního základního práva či svobody. Podobně je nutné odmítnout namítané porušení čl. 90 Ústavy, dle kterého soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, neboť citované ustanovení samo o sobě žádné subjektivní veřejné ústavně zaručené základní právo neobsahuje, když jde především o institucionální záruku soudní pravomoci a dělby moci. Z výše uvedených důvodů přisvědčil Ústavní soud názoru Nejvyššího správního soudu, že v dané věci nemohl porušit citovaná ustanovení Ústavy.
Ústavní soud dále zdůrazňuje, že podstatným obsahem podané ústavní stížnosti je pouze opakování námitek, které stěžovatel již uvedl v kasační stížnosti a s nimiž se Nejvyšší správní soud řádně vypořádal v odůvodnění napadeného rozsudku. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti přezkoumával v souladu s ustanovení §103 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě z důvodů tvrzených stěžovatelem. Věcné námitky proti postupu správních orgánů a následně i obou soudů jsou základem odůvodnění podané ústavní stížnosti; ta by však mohla být opodstatněná pouze tehdy, byla-li by splněna podmínka, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. V dané věci tomu tak není, protože stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje pouze argumentaci, se kterou se Nejvyšší správní soud odpovídajícím způsobem vypořádal, tzn. že v odůvodnění rozhodnutí uvedl, které skutečnosti považuje za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. Z důvodu stručnosti Ústavní soud odkazuje zejména na stranu 4 až 6 napadeného rozsudku, z něhož je patrné, že opakované námitky stěžovatele, týkající se porušení zásad volného hodnocení důkazů či skutečnosti, že ze stěžovatelem předložených důkazů nelze bez dalšího dovodit, že ořezem předmětných lip nedošlo k nevratnému poškození těchto stromů, k jejích trvalému znehodnocení, byly Nejvyšším správním soudem pečlivě zhodnoceny, podrobné zdůvodněny a není proto na místě stěžovatelovo tvrzení o nedostatečnosti odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a rovněž krajského soudu. Námitky stěžovatele tak nebyly v tomto směru shledány důvodnými a s tímto závěrem se Nejvyšší správní soud odpovídajícím způsobem vypořádal. Ostatně skutečnost, že po vyhodnocení provedených důkazů dospěl soud k závěru, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nemůže sama o sobě zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, potvrdil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 6. ledna 1997 sp. zn. IV. ÚS 191/96, publikovaném pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je tak v souladu se stabilní judikaturou Ústavního soudu.
Pokud jde o vytýkané porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, dle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, a čl. 38 odst. 2 Listiny, dle kterého každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejné, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, z těchto článků, jakož i z čl. 6 Úmluvy, je nutno dovodit právo na spravedlivý soudní proces. K porušení tohoto práva by mohlo dojít, dle ustálené judikatury Ústavního soudu, pouze tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, popř. jestliže by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, eventuálně by zůstal v řízení delší dobu nečinný. K takové situaci v předmětné věci nedošlo, protože Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele řádně projednal a o věci rozhodl, přičemž v podrobném odůvodnění rozsudku uvedl, které skutečnosti považuje za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval.
Stěžovatel spatřuje porušení čl. 36 Listiny v tom, že správní orgán, dle tvrzení stěžovatele, zjevně nepočítal s možností stěžovatele jako účastníka správního řízení seznámit se se správním spisem a jeho doplněním před vydáním rozhodnutí. Stěžovatel dále namítá, že takový postup jako správný, pak fakticky potvrdil i Nejvyšší správní soud ve stížností napadeném rozhodnutí. Tento názor byl zejména promítnut do předcházejícího rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 15. prosince 2004 č. j. 7 As 40/2003-61, přičemž Nejvyšší správní soud vyslovil názor, že nebylo třeba vyzvat a umožnit tak účastníkovi správního řízení, aby se znovu seznámil s výsledky správního řízení, neboť ve správním spisu nebylo obsaženo nic tomuto účastníkovi neznámého. Nejvyšší správní soud s opačným tvrzením stěžovatele zásadně nesouhlasí, neboť se jedná o nepřesné a účelově selektované části odůvodnění rozhodnutí správních soudů. Stěžovatel především neuvedl, že otázka seznámení účastníka správního řízení se správním spisem byla v odůvodnění rozhodnutí krajského soudu řešena na základě žalobní námitky stěžovatele toliko ve vztahu k rozhodnutí správního orgánu, tedy odvolacího správního orgánu či správního orgánu II. stupně, kterým v souzené věci byl Krajský úřad Moravskoslezského kraje. Krajský soud v této souvislosti uvedl, že podle ustanovení §32 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"), si správní orgán při zjišťování skutečného stavu věci opatřuje potřebné podklady pro rozhodnutí, přičemž není vázán jen návrhy účastníků řízení a má povinnost dát účastníkům řízení možnost, aby se před vydáním rozhodnutí mohli vyjádřit k jeho podkladu a ke způsobu jeho zjištění, popř. navrhnout jeho doplnění. Správní orgán II. stupně má povinnost vyzvat účastníka řízení podle ustanovení §33 odst. 2 správního řádu pouze za předpokladu, že spisový materiál byl doplněn o další podklady, které jsou účastníku řízení neznámé a které mají relevantní vztah k dané věci. V daném případě však jde o odlišnou situaci, kdy z obsahu správního spisu je zřejmé, že správní orgán II. stupně rozhodl na základě spisového materiálu, který byl ve fázi odvolání doplněn pouze o listinné důkazy předložené stěžovatelem, které byly stěžovateli samozřejmě známy, a proto na straně správního orgánu II. stupně nebyla povinnost postupovat dle ustanovení §33 odst. 2 správního řádu. Argumentace správního orgánu, jakož i krajského soudu, tak v žádném případě nevycházela ze skutečností, které stěžovatel v době rozhodování nevěděl či nemohl nevědět, a nic mu proto nebránilo v tom, aby navrhl doplnění spisu o důkaz ohledáním na místě samém. Ústavní soud se ztotožnil s názorem Nejvyššího správního soudu. Považuje na tomto místě nejprve za nezbytné uvést, že výše uvedená otázka nebyla řešena v ústavní stížností napadeném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť se s ní Nejvyšší správní soud vypořádal již v předcházejícím řízení o kasační stížnosti, a to rozsudkem ze dne 15. prosince 2004 č. j. 7 As 40/2003-61, publikovaném pod č. 958/2006 Sb. NSS. Stěžovatel v souvislosti s touto námitkou rovněž zmiňuje nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04 (http://nalus.usoud.cz), který se sice týká povinnosti správních orgánů dát účastníkům řízení možnost vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí, avšak podle Nejvyššího správního soudu tento nález dopadá na odlišný skutkový stav. Shora citovaný závěr byl vyjádřený i v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. prosince 2004 č. j. 7 As 40/2003-61, publikovaném pod č. 958/2006 Sb. NSS, dle kterého smyslem ustanovení §33 odst 2 správního řádu je poskytnout účastníku správního řízení možnost prezentovat správnímu orgánu své stanovisko k důkazním prostředkům, které správní orgán shromáždil ve správním řízení. V daném případě jednání účastníka, který správnímu orgánu zaslal listiny sloužící k podpoře jeho tvrzení, již obsahuje i jeho vyjádření k těmto podkladům a ke způsobu jejich zjištění. Za předpokladu, že správní orgán druhého stupně pak řízení nedoplnil prováděním dalšího dokazování a při rozhodování vycházel pouze z těch podkladů, které již účastník řízení znal, nedošlo k porušení zákona, pokud uvedený správní orgán nedal tomuto účastníku možnost vyjádřit se k jím předloženým podkladům pro rozhodnutí, neboť by se jednalo o čistě formální úkon.
Pokud stěžovatel dále považuje napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu za nepřezkoumatelné, a to z důvodu, že byla na daný procesní stav aplikována v době podání žaloby neexistující právní norma, svědčí to o zjevné neznalosti soudního řádu správního, zejména jeho přechodných ustanovení, a principů, kterými je ovládáno správní soudnictví. Ustanovení §130 s. ř. s., konkrétně jeho odst. 1, totiž obsahuje jednoznačné pravidlo, podle kterého řízení podle části páté hlavy druhé občanského soudního řádu účinného přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, v nichž nebylo rozhodnuto do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se dokončí podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního tohoto zákona; jde-li o řízení ve věcech, o nichž má jednat a rozhodnout soud v občanském soudním řízení, soud postupuje podle §68 písm. b). Účinky procesních úkonů v těchto řízeních učiněných zůstávají zachovány a posoudí se přiměřeně podle ustanovení tohoto zákona. Pokud by tedy stěžovatel v případném doplnění žaloby, která byla podána před účinností soudního řádu správního, alespoň namítal, že pokuta byla uložena nepřiměřeně vysoko a současně se domáhal snížení takto uložené pokuty, bylo by možno využít ustanovení §130 odst. 1 s. ř. s, a přiměřeně aplikovat ustanovení §65 ve spojení s §78 odst. 2 s. ř. s. Stěžovatel se však snížení pokuty vůbec nedomáhal a namítal toliko nedostatečné odůvodnění výše pokuty ze strany správního orgánu a odvolacího správního orgánu.
Za této situace nebylo možno aplikovat výše citovaná ustanovení soudního řádu správního a dovozovat z podané žaloby nikterak neuplatněné moderační právo soudu ve smyslu ustanovení §65 odst. 3 s. ř. s. Ústavní soud pro stručnost dále poukazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, z něhož je patrné, proč ani jednu vznesenou kasační námitku neuznal za důvodnou. Samotná skutečnost, že soud nevyhověl návrhu stěžovatele, nemůže být bez dalšího považována za porušení základních práv a svobod, pokud při rozhodování o návrhu tento orgán dodržel procesní postupy stanovené zákonem. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani odlišný právní názor stěžovatele na zákonnost přezkoumávaného soudního rozhodnutí; tento názor nepředstavuje sám o sobě porušení práva na soudní ochranu, stejně jako rozsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, jako by garantoval úspěch v řízení. Zásady spravedlivého procesu je třeba chápat tak, že v souladu s obecným procesním předpisem musí být v řízení před obecným soudem účastníku zejména zaručeno, že jeho věc bude projednána zákonným způsobem, což se také v projednávané věci stalo, jak vyplývá z obsahu soudního spisu.
Shora uvedené lze proto uzavřít tak, že napadeným rozhodnutím nebylo porušeno žádné základní právo nebo svoboda stěžovatele, a proto ústavní stížnost nelze považovat za opodstatněnou. Ústavní stížnost je pak pouhým nesouhlasem stěžovatele s rozhodnutím obecného soudu a předcházejícími rozhodnutími správních orgánů a nevyplývá z ní nic, co by posuzovanou věc posunulo do roviny ústavněprávní. Ústavní soud má v dané věci za to, že z pouhé skutečnosti, že stěžovatel neměl v řízení o kasační stížnosti úspěch, nelze a priori dovodit, že soud rozhodoval v rozporu s Ústavou nebo Listinou. Soud naopak svou rozhodovací činnost uplatnil zcela v mezích a způsobem, které stanoví soudní řád správní, při dodržení ústavních principů zakotvených v hlavě čtvrté Ústavy a v hlavě páté Listiny,
Na základě výše uvedených skutečností tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Pokud se týká návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, Ústavní soud konstatuje, že tento návrh má akcesorickou povahu, to znamená, že je možno jej podat pouze ve spojení s ústavní stížností a sdílí i její osud v tom smyslu, že pokud je ústavní stížnost z důvodu zjevné neopodstatněnosti odmítnuta, je odmítnut i návrh na odložení vykonatelnosti ústavní stížností napadeného soudního rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 21. října 2008
Vojen Güttler v. r.
předseda senátu