ECLI:CZ:US:2008:1.US.510.07.1
sp. zn. I. ÚS 510/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele K. A. B., zastoupeného Mgr. Bohdanou Novákovou, advokátkou se sídlem v Praze, Pod Trebkou 12, proti nezákonnému zásahu Ministerstva vnitra spojené s návrhem na zrušení ustanovení §73 odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Ministerstva vnitra jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh na zrušení zákona se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k Ústavnímu soudu dne 26. 2. 2007 se stěžovatel domáhal vydání rozsudku, kterým by bylo vysloveno, že Ministerstvo vnitra porušilo jeho právo zaručené článkem 8 Listiny základních práv a svobod a článkem 5 odst. 1 a odst. 4 Evropské úmluvy. Současně stěžovatel požadoval, aby bylo Ministerstvu vnitra nařízeno dopravit ho do azylového zařízení na území. Stěžovatel svou ústavní stížnost spojil s návrhem na zrušení ustanovení §73 odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o azylu").
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že přiletěl na mezinárodní letiště Praha - Ruzyně v listopadu 2006 a následně byl umístěn do přijímacího střediska v tranzitním prostoru mezinárodního letiště Praha - Ruzyně, neboť v tranzitním prostoru učinil prohlášení o úmyslu požádat o azyl na území České republiky. Jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatel podal dne 24. 11. 2006 žalobu k Městskému soudu v Praze. O této žalobě, vedené pod sp. zn. 1 Az 72/2006, nebylo do dne podání ústavní stížnosti Městským soudem v Praze rozhodnuto. Protože o žalobě nebylo rozhodnuto ve lhůtě 45 dnů, která uplynula od podání žaloby dne 8. 1. 2007, podal stěžovatel dne 12. 1. 2007 žalobu proti nezákonnému zásahu správního orgánu ve smyslu §82 a násl. s. ř. s a domáhal se dopravení do azylového zařízení na území. Stěžovatel v žalobě namítal, že ačkoli je Ministerstvo vnitra povinno podle §73 odst. 2 písm. b) zákona o azylu přemístit stěžovatele do azylového zařízení na území, pokud soud nevydá rozhodnutí do 45 dnů ode dne podání žaloby, toto Ministerstvo vnitra neprovedlo, v důsledku čehož je stěžovatel povinen setrvávat ve středisku, kde je zbaven osobní svobody, a jehož režim a podmínky se v podstatných rysech neliší od pobytu ve vězeňském zařízení. Vzhledem ke skutečnosti, že Městský soud v Praze o žalobě pod sp. zn. 8 Ca 17/2007 nerozhodl "urychleně" ve smyslu čl. 5 odst. 4 Evropské úmluvy, podal stěžovatel dne 26. 1. 2007 také stížnost na průtahy v řízení podle §164 zák. č. 6/2002 Sb. Stěžovatel má zato, že zásahem orgánu veřejné moci došlo k porušení jeho základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Stěžovatel si je vědom skutečnosti, že nevyčerpal všechny opravné prostředky, které zákon v jeho věci připouští, nicméně poukazuje na skutečnost, že bylo povinností Městského soudu v Praze rozhodnout v řízení vedeném pod pod sp. zn. 8 Ca 17/2007 o jeho žalobě urychleně, soud však nerozhodl ani po více než 1,45 měsíci. Stěžovatel současně uvádí, že mu je známo, že nepřiměřená délka řízení o předmětných žalobách není neobvyklá a proto má zato, že by bylo zjevně nespravedlivé po něm požadovat, aby před podáním ústavní stížnosti vyčkal rozhodnutí Městského soudu v Praze o jeho žalobě.
Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 8 Ca 98/2008, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2007, č. j. 8 Ca 17/2007-32, byla zamítnuta žaloba stěžovatele ze dne 12. 1. 2006, kterou brojil proti nezákonnému zásahu správního orgánu, který spatřoval v tom, že nebyl z přijímacího střediska v tranzitním prostoru letiště Praha - Ruzyně přemístěn do azylového zařízení na území. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, o které rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 30. 1. 2008, č. j. 6 Aps 3/2007-62, tak, že kasační stížností napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2008, č. j. 8 Ca 98/2008-69, bylo řízení zastaveno s odůvodněním, že bylo z evidenční karty stěžovatele zjištěno, že je ode dne 31. 8. 2007 pobytem v PoS Kostelec nad Ohří, stěžovatelem tvrzený zásah již tedy dle soudu netrvá, netrvají ani jeho důsledky a nehrozí jeho opakování.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Dle ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a to jestliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 cit. zákona. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
Dle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). V právní věci stěžovatele je za takový opravný prostředek, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje ve smyslu ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, nutno považovat žalobu ve smyslu §82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Jak vyplývá z obsahu vyžádaného spisu, stěžovatel sice žalobu proti nezákonnému zásahu správního orgánu podal, nevyčkal však, jak o ní Městský soud v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 8 Ca 17/2007 rozhodne, a podal souběžně ústavní stížnost.
Za této situace Ústavní soud zkoumal, zda nebyly v případě stěžovatele naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, který zákon k ochraně práva poskytuje, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo (písm. a), nebo v řízení o podaném opravném prostředku podle odstavce 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma (písm. b). Vzhledem k argumentaci stěžovatele, který v ústavní stížnosti uvedl, že v řízení před Mětským soudem v Praze vedeném pod sp. zn. 8 Ca 17/2007, došlo k neodůvodněným průtahům, připadá v úvahu pouze postup podle §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, neboť je zcela zřejmé, že stížnost svým významem nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Ústavní soud však z následujících důvodů neshledal ani důvod k postupu podle §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Z vyžádaného soudního spisu totiž vyplývá, že Městský soud v Praze rozhodl o žalobě stěžovatele ze dne 12. 1. 2007 rozsudkem ze dne 30. 4. 2007, č. j. 8 Ca 17/2007 - 32, tedy po třech měsících a osmnácti dnech od podání žaloby. V době podání ústavní stížnosti přitom uplynula od podání žaloby lhůta jednoho a půl měsíce. Z uvedeného je zřejmé, že se tedy nejednalo o situaci, kdy by ve věci stěžovatele docházelo k průtahům v řízení.
Nevyčerpání procesního prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, zakládá z hlediska zákonných podmínek nepřípustnost ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), proto byla ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta, když Ústavní soud neshledal důvod k postupu dle ust. §75 odst. 2 cit. zák. V souvislosti s návrhem stěžovatele na zrušení ustanovení §73 odst. 1 zákona o azylu a pak Ústavní soud v souladu se svou judikaturou konstatuje, že byla-li ústavní stížnost podle výše uvedeného ustanovení odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného podle §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost nepřípustná, a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Ústavní soud proto tento návrh podle §43 odst. 2 písmeno b) zákona o Ústavním soudu, odmítl.
Ústavní soud považuje na tomto místě za důležité závěrem nad rámec věci uvést, že z obsahu soudního spisu je zřejmé, že zásah veřejné moci, proti němuž ústavní stížnost směřuje, již není zásahem aktuálním a trvajícím, neboť, jak bylo konstatováno Městským soudem v Praze v usnesení o zastavení řízení ze dne 31. 3. 2008, č. j. 8 Ca 98/2008-69, stěžovatel byl ode dne 31. 8. 2007 umístěn v PoS Kostelec nad Ohří, tedy v azylovém zaříení na území. Z konstantní judikatury Ústavního soudu (viz např. nález sp.zn. II. ÚS 284/04, nález sp.zn. II. ÚS 7/03, nález sp.zn. IV. ÚS 202/02, dostupné na internetové adrese www.judikatura.cz) i nauky (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, komentář, C.H.Beck, I. vydání. Praha 2001, str. 296 a násl.) vyplývá, že ústavní stížnost může být úspěšně uplatňována pouze proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu veřejné moci.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu