ECLI:CZ:US:2008:1.US.519.04.1
sp. zn. I. ÚS 519/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. Z. V., zastoupeného JUDr. MUDr. Martinem Kalistou, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Panská 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 7 Tdo 486/2004, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 1. 2004, čj. 11 To 201/2003 - 574, a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 21. 1. 2003, čj. 1 T 139/2002 - 482, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností MUDr. Z. V. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále též "odvolací soud") a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 90 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2, čl. 36 a čl. 37 odst. 3, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Uvedeným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl, jako zjevně neopodstatněné, dovolání stěžovatele proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti shora označenému rozsudku soudu prvního stupně. Tímto rozsudkem byli stěžovatel a spoluobviněný MUDr. M. B. uznáni vinnými trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ") a odsouzeni k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců se zkušební dobou osmnácti měsíců. Uvedeným rozsudkem byl spoluobviněný MUDr. P. K. zproštěn obžaloby podle §226 písm. b) trestního řádu (dále jen "TrŘ").
Stíhaného skutku se dopustili tím, že stěžovatel dne 17. 1. 2000 na Urologické klinice Fakultní nemocnice v Hradci Králové provedl chybný zápis do ambulantní karty pacienta Z. V. (dále též "poškozený"). V zápisu zaměnil levou ledvinu, která měla být správně indikována k nefrektomii (odstranění), za ledvinu pravou. Tento nesprávný zápis byl ve zdravotnické dokumentaci následně převzat a opakován dalšími lékaři. Po převzetí poškozeného operačním týmem, s nesprávně určenou stranou operace, se operatér MUDr. M. B. neseznámil se zdravotnickou dokumentací poškozeného. Operoval bez rentgenových snímků, takže na uvedenou chybu nepřišel a dne 21. 4. 2000 poškozenému nesprávně odstranil pravou ledvinu namísto levé. Ponecháním nefunkční ledviny na levé straně došlo u poškozeného k nezvratnému selhání ledvinové funkce.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že nebyl posouzen rozsah jeho zavinění a příčinné souvislosti ve vztahu k poškození zdraví pacienta jako následku. Již v rozsudku soudu prvního stupně bylo konstatováno pochybení dalších lékařů, kdy minimálně pět lékařů muselo a mělo chybu stěžovatele v zápisu (záměna levé ledviny za pravou) odhalit. Podle přesvědčení stěžovatele mělo zavinění těchto pěti lékařů výraznější podíl v dané věci než zavinění stěžovatele, pro kterého bylo pochybení těchto lékařů nepředvídatelné. Proto nemohl odpovídat za konečný následek (odstranění nesprávné ledviny). Tuto skutečnost však soudy neřešily, ačkoli řádné zjištění otázky zavinění dané situace dalšími lékaři by zcela změnilo situaci. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 26. 8. 2004 a 7. 10. 2005 stěžovatel uvedl, že, ačkoli se dopustil administrativní chyby v podobě záměny levé ledviny za pravou, nebyl to on, kdo o provedení operace rozhodl. O provedení operace rozhodl MUDr. P. M. Soudy tak dovodily zavinění stěžovatele v podobě nevědomé nedbalosti, spočívající v tom, že sice nevěděl, ale vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět mohl a měl. V případě zavinění bylo současně nutné prokázat existenci příčinné souvislosti. Podle přesvědčení stěžovatele byla v dané věci příčinná souvislost přerušena tím, že o provedení operace rozhodly jiné osoby. Proto on sám nemohl a ani neměl vědět, jaké ohrožení může způsobit. Z těchto důvodů měla být aplikována zásada in dubio pro reo. Současně uvedl, že obecné soudy nesprávně zhodnotily zjištěné důkazy a došlo k rozporům mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. V tomto směru poukázal na některá rozhodnutí Ústavního soudu. Obecné soudy se nezabývaly ani konstatováním znalců, že odpovědnost nese ten, kdo indikuje operaci.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu, podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), vyjádřil Nejvyšší soud ČR, odvolací soud a soud prvního stupně.
Nejvyšší soud ČR odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, kde se námitkou zavinění a příčinné souvislosti, která byla součástí obhajoby stěžovatele v průběhu celého trestního řízení, zabýval. Pro úplnost dodal, že tvrzení, že soud měl vrátit případ k došetření se závazným pokynem, je v rozporu se zásadou obžalovací (§2 odst. 8 a §180 odst. 1 TrŘ). Soud nemůže žádným způsobem zasahovat do práva státního zástupce a nutit jej, aby podal obžalobu i na další osoby. S tím souvisí námitka, že soudy porušily zásadu rovnosti účastníků a tím stěžovateli upřely právo na spravedlivý proces. Navrhl ústavní stížnost odmítnout, příp. zamítnout.
Krajský soud v Hradci Králové uvedl, že k závěrům, které jsou vyjádřeny v napadeném rozhodnutí o odvolání, nemá co nového dodat. O odvolání stěžovatele bylo rozhodnuto v souladu s běžnou praxí a rozhodnutí vycházelo z řádně zjištěných skutkových okolností případu. Proto navrhl ústavní stížnost odmítnout.
Také Okresní soud v Hradci Králové setrval na svém závěru, odůvodněném ve svém rozhodnutí, na které v podrobnostech rovněž odkázal.
Ústavní soud k těmto vyjádřením při svém rozhodování nepřihlížel, neboť neobsahovala žádné nové skutečnosti nebo důkazy.
Usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2004, čj. I. ÚS 519/04 - 20, bylo podle §38 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozhodnuto o vyloučení soudce JUDr. Vojena Güttlera z projednání a rozhodování o předmětné ústavní stížnosti z důvodu osobního vztahu se stěžovatelem (§36 odst. 1 a §37 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). V souladu s ustanovením §9 odst. 1 a §10 odst. 2 rozvrhu práce Ústavního soudu nastoupil na místo vyloučeného soudce Vojena Güttlera předseda II. senátu Ústavního soudu soudce Jiří Nykodým.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a spisem Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. 1 T 139/2002, z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud obecné soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud přebírat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Důvod ke zrušení rozhodnutí obecných soudů by byl dán pouze tehdy, pokud by jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Ústavní soud je tedy nejen oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesně-právním a hmotně-právním rámci. Procesně-právní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny. Jedním z těchto principů, představujících součást práva na řádný proces a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů svá rozhodnutí odůvodnit způsobem zakotveným v příslušných ustanoveních zákona (§125 TrŘ). Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Ústavní soud posoudil, s ohledem na shora uvedený ústavní rámec, napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění, ale v postupu obecných soudů žádné porušení ústavních práv a svobod stěžovatele nezjistil. Z obsahu ústavní stížnosti naopak vyplývá, že stěžovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí obecných soudů tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecného soudnictví. V podstatě jen opakuje argumenty, kterými se zabýval soud prvního stupně, odvolací soud a Nejvyšší soud ČR a s nimiž se tyto soudy v odůvodnění svých rozhodnutí ústavně konformním způsobem vypořádaly. Z ústavní stížnosti stěžovatele vyplývá, že svým podáním směřuje především proti skutkovým a právním závěrům, učiněným před soudem prvního stupně, soudem odvolacím a Nejvyšším soudem ČR, jež však obecné soudy dostatečně a srozumitelně odůvodnily.
Argumentace stěžovatele, že v dané věci byla příčinná souvislost přerušena tím, že o provedení operace rozhodly jiné osoby, takže on sám nemohl a ani neměl vědět jaké ohrožení může způsobit, a že tedy absentuje i subjektivní stránka trestného činu, není ani korektní ani správná. Stěžovatel byl odsouzen za trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 TrZ, tj. za nedbalostní trestný čin, kdy zavinění bylo dáno přinejmenším ve formě nevědomé nedbalosti ve smyslu ustanovení §5 písm. b) TrZ.
Podle stěžovatele nešlo, v jeho případě, o nevědomou nedbalost, protože jeho jednání (chybný zápis v kartě poškozeného) bylo omylem, stojícím mimo jakoukoliv jeho vůli a i vědomá složka byla zcela vyloučena. Toto tvrzení stěžovatele neobstojí. Ústavní soud si je vědom toho, že hranice okolností, jež pachatel může či nemůže předvídat, nelze vymezovat jen v hypotetické rovině (neboť pak by musel každý předvídat v podstatě cokoliv), ale je zapotřebí vždy vycházet z existujících objektivních okolností, vyplývajících z určité životní situace, která může být charakterizována celou řadou faktorů, jež pachatel vnímá svými smysly a může je pak hodnotit podle svých znalostí i dalších subjektivních dispozic. Kritériem nedbalosti v obou jejích formách (vědomé a nevědomé) je zachování určité míry opatrnosti. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání možnosti způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem. Subjektivní kritérium pak představuje takovou míru opatrnosti, kterou je pachatel schopen zachovat v konkrétním případě. Vyšší míra opatrnosti než kterou požaduje "obecný průměr" se požaduje u takové kategorie pachatelů (např. lékařů), kteří vzhledem k povaze činností, které vykonávají, musí tuto zvýšenou míru zachovávat, má-li být naplněna ochranná funkce trestního práva, neboť její nedodržení mívá za následek ohrožení nejcennějších lidských hodnot. Nedbalost není vyloučena ani tehdy, předpokládá-li pachatel, že nebezpečí z jeho jednání hrozící nenastane, anebo bude jeho vzniku zabráněno buď opatrností osoby, jíž nebezpečí hrozí, nebo tím, že jiný splní svoji povinnost, onomu nebezpečí čelící (R 4265/1931). Přitom o zavinění z nedbalosti může jít jen tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně (srov. judikát Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 3 Tz 182/2001, č. 43/2002 Sb. rozh. tr.).
V daném případě byly dány obě podmínky nevědomé nedbalosti (povinnost a možnost předvídat). Správné vyplnění karty je nutno považovat za základní povinnost lékaře, neboť se jedná o listinný podklad pro činnost ostatních lékařů. Povinností stěžovatele tedy bylo zanést do ambulantní karty poškozeného jen správné údaje. Právě ve stěžovatelem uváděném "omylu", spočívajícím v záměně levé ledviny, určené k plánovanému odstranění, za pravou, při zápisu do karty dne 17. 1. 2000, nutno spatřovat nedbalost, jak již konstatoval i Nejvyšší soud ČR. Jednalo se o prvotní a zásadní indikaci k tomuto zákroku. Tento nesprávný zápis v ambulantní kartě poškozeného byl předán k dispozici dalším lékařům, podílejícím se na léčení poškozeného až do doby operace. Z výpovědí lékařů Urologické kliniky Fakultní nemocnice v Hradci Králové vyplynulo, že mezi lékaři tohoto pracoviště, kam náležel i stěžovatel, existovala vzájemná důvěra. Plně se spoléhali na správnost odborných závěrů předchozího zkušenějšího lékaře -kolegy a taktéž na správnost o těchto závěrech učiněných zápisů. V důsledku této důvěry, velkého objemu práce a nedostatku času, to znamenalo nedodržení kontrolních mechanismů, rutinní přístup k administrativnímu vedení dokumentace a záznamů a opakování "omylu" učiněného stěžovatelem. Mimo vší pochybnost pak byla postavena i další podmínka, a to možnost stěžovatele předvídat, že v případě nesprávného zápisu se příčinný vztah rozvine tak, jak se rozvinul, neboť byl jedním z lékařů pohybujících se v "zaběhaném" systému práce lékařů na klinice a mohl si být a musel si být vědom důležitosti i odpovědnosti při zpracování zdravotní dokumentace a možnosti způsobení škodlivých následků v případě jejích vad a nedostatků, v dané věci nesprávného zápisu týkajícího se indikace k operačnímu zákroku. Z uvedeného je zřejmé, že zavinění stěžovatele zahrnuje i příčinný vztah mezi jeho jednáním a následkem trestného činu.
Neopodstatněnou je i námitka stěžovatele o přerušení příčinné souvislosti. Mezi porušením povinné opatrnosti a následkem musí být příčinná souvislost. Příčinou následku je každá okolnost, která buď samostatně anebo ve spojení s jinou okolností tento následek přivodila. Pachatel tedy "způsobí" škodlivý následek, ve smyslu trestního zákona, i tehdy, když jeho konání nebo opomenutí je v řetězu příčin takovou složkou, bez které by k následkům buď vůbec nedošlo nebo by se nebezpečí následku alespoň snížilo. Jinými slovy, v judikatuře i v nauce je všeobecně uznáváno, že případné spoluzavinění dalších osob (v daném případě dalších lékařů) nepřerušuje příčinnou souvislost mezi nedbalostním jednáním a jeho následkem a nezbavuje pachatele odpovědnosti. Obecně totiž platí, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, která spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo.
S ohledem na shora uvedené je zřejmé, že k přerušení příčinné souvislosti nedošlo. První, dostatečně významnou příčinou vzniklého následku, bez níž by, a to i s ohledem na systém práce na klinice, ke vzniku škodlivého následku nedošlo, byl nesprávný zápis stěžovatele ve zdravotní dokumentaci poškozeného (záměna v označení ledviny určené k odstranění), která byla prvotní a zásadní indikací k odstranění ledviny a listinným podkladem pro činnost dalších lékařů. Tím byly vytvořeny podmínky a předpoklady pro nesprávné rozhodnutí a následný operační zákrok, čímž došlo ke způsobení následku v podobě těžké újmy na zdraví poškozeného.
Podrobnou teoretickou argumentaci, týkající se příčinné souvislosti a její aplikace na daný případ, provedl již odvolací soud. Proto lze v podrobnostech odkázat na odůvodnění jeho rozhodnutí (č. l. 578 - 579 spisu), následně rozvedené i Nejvyšším soudem ČR, aniž by mu bylo možno z hlediska ústavnosti cokoli vytknout. Námitka stěžovatele, týkající se přerušení příčinné souvislosti, vychází ze skutkové verze případu předkládané stěžovatelem, která byla dostatečným způsobem v řízení před obecnými soudy vyvrácena. Kvalifikaci jednání stěžovatele, jak je popsáno ve skutkové větě napadeného rozsudku soudu prvního stupně, jako trestného činu ublížení na zdraví, považuje Ústavní soud za přiléhavou, a to včetně shledání obligatorního znaku objektivní stránky trestného činu v jednání stěžovatele v podobě příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a škodlivým následkem, ve formě odstranění nesprávné ledviny a z toho plynoucí těžké újmy na zdraví poškozeného, pokryté zaviněním.
Stát prostřednictvím svých orgánů rozhoduje v rámci pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Zmíněná pravidla představuje trestní řád. Jednání fyzické osoby je třeba považovat za trestný čin, pakliže je za takové označeno zákonem (čl. 39 Listiny). Podmínky trestnosti jsou dány podmínkami trestní odpovědnosti, mezi něž patří protiprávní jednání, následek, příčinná souvislost a zavinění, které byly bez důvodných pochybností prokázány. S ohledem na shora uvedené lze tedy uzavřít, že stěžovatel byl stíhán za jednání, které je trestním zákonem považováno za trestný čin, za jehož spáchání mu byl uložen trest stanovený (trestním) zákonem (čl. 39 Listiny).
Okolnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud nezjistil, že by v posuzované věci došlo k porušení práv stěžovatele zaručených mu Listinou a že by právní závěry obecných soudů byly výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež by vybočovala z mezí ústavnosti. Nelze dospět ani k závěru, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Nic tedy nenasvědčuje tomu, že by byl porušen řádný procesní postup obecných soudů při rozhodování (čl. 36 odst. 1 Listiny) a zásady in dubio pro reo (čl. 40 odst. 2 Listiny) či jiná ústavně zaručená práva stěžovatele. Obecné soudy dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování a postupovaly v mezích a způsobem stanoveným zákonem (čl. 2 odst. 2 Listiny). Ve vztahu k tomuto článku je nutno doplnit, že se jedná o ustanovení vymezující, v návaznosti na čl. 1 Listiny, rámec vztahu jednotlivce a státu, nikoliv však jednotlivá práva, jejichž ochrany by se bylo možno domáhat v řízení o ústavní stížnosti ve smyslu čl. 87 písm. d) Ústavy ČR. Obdobný závěr lze učinit i ke stěžovatelem namítanému porušení čl. 90 Ústavy ČR, neboť ten sám o sobě přímo neupravuje ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, kterých by bylo možno se domáhat formou ústavní stížnosti. Obsahuje totiž, stejně jako čl. 95 a čl. 96 Ústavy ČR, především institucionální záruky soudní pravomoci v oblasti práva soukromého a práva trestního, dělby moci a nezávislosti soudů a soudců.
Listina ve svém čl. 31 stanoví, že "každý má právo na ochranu zdraví". Takto deklarovanému právu koresponduje povinnost každého lékaře konat v rámci svého povolání samostatně a na základě vlastní odpovědnosti vše potřebné a nutné k tomu, aby k poškození zdraví pacienta nedošlo.
Ústavní soud se stěžovatelem souhlasí v tom, že na jeho pochybení navázala pochybení několika jiných lékařů, kteří plnili své povinnosti nedůsledně a nedostatečně (viz str. 6 usnesení odvolacího soudu). Jeho jednání nebylo jedinou příčinou záměny odstraňované ledviny. Naopak v případě (řádného) postupu dalších zúčastněných lékařů v souladu s interními předpisy i uznávanými pravidly v medicíně (tzv. lege artis) by k ní nedošlo. Stěžovatel však není trestán za pochybení jiných zdravotnických pracovníků, ale své vlastní, za které zůstává, i přes pochybení dalších osob, zodpovědný, neboť způsobí-li trestný následek zaviněný z nedbalosti více osob, odpovědnost za celý způsobený následek se posuzuje u každého pachatele samostatně na základě toho jednání, které sám spáchal. Lékař je bezpochyby povinen provádět zápisy do zdravotnické dokumentace bezchybně a řádně, přičemž se nemůže spoléhat na skutečnost, že případná jeho pochybení (by měla být) budou při řádné práci jeho kolegů odhalena a napravena.
Nutno konstatovat, že příčinná souvislost mezi nedbalostním jednáním stěžovatele a způsobeným následkem by se objektivně přerušila jen tehdy, kdyby nová okolnost (nové jednání jiného pachatele) působila jako výlučná a samostatná příčina, která způsobila následek, bez ohledu na jednání pachatele (srov. Kratochvíl, Vladimír a kol.: Trestní právo hmotné, obecná část, 3. vydání, Brno, Masarykova univerzita, 2002, str. 217). Tak tomu v projednávané věci zjevně nebylo. Stěžovatelův poukaz na pochybení dalších lékařů, ve smyslu jeho vyvinění, neodpovídá trestněprávní teorii a jeho akceptování by vedlo k nepřijatelnému vytrácení se individuální zodpovědnosti při souběhu nedbalostního jednání více osob. Ve smyslu širší spravedlnosti a rovnosti je možno klást si otázku, zda trestní stíhání nemělo být vedeno i proti některým dalším lékařům, vzhledem k tomu, že stěžovatelův nesprávný postup vedl k poškození zdraví i (díky) v důsledku jejich pochybení. Ústavní soud na tuto otázku odpovídá tak, že jejich trestní odpovědnost měla být zvažována, což ze spisového materiálu nevyplývá. Obecné soudy, vzhledem k vázanosti žalobním návrhem, k zodpovězení této otázky prostor neměly.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu