ECLI:CZ:US:2008:1.US.551.06.1
sp. zn. I. ÚS 551/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Mgr. R.S., zastoupeného JUDr. Janem Žákem, advokátem, se sídlem Vlašimská 13, Praha 10, proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25.5.2006, sp. zn. 20 Co 157/2006, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.10.2006, sp. zn. 25 Cdo 2700/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst.1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá vydání nálezu, kterým by Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí zrušil.
Jak Ústavní soud zjistil z vyžádaného spisu, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 20 Co 157/2006, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 27 C 127/2003, kterým soud zamítl žalobu J. T., aby byl žalovaný JUDr. J. B. povinen zaplatit žalobci částku 2.000.000,- Kč. Napadeným výrokem II. přiznal městský soud stěžovateli odměnu za právní zastoupení žalobce (za řízení před soudy obou stupňů) ve výši 61.950,- Kč. Výrokem III. rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení 73.363,50,- Kč. Výrokem IV. rozhodl, že žalobce a vedlejší účastník navzájem nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byla stěžovateli přiznána odměna za právní zastoupení žalobce před soudy obou stupňů, podal stěžovatel odvolání. Nejvyšší soud v napadeném usnesení konstatoval, že Městský soud v Praze nerozhodoval v dané věci jako soud prvního stupně ve smyslu ust. §9 odst. 2 a 3 o.s.ř., nýbrž jako soud odvolací podle ust. §10 odst. 1 o.s.ř. Šlo o nedostatek funkční příslušnosti soudu, která je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení. Za situace, kdy právní zástupce žalobce trval na tom, že jeho podání ze dne 14. 7. 2006 je "odvoláním" proti rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud uzavřel, že mu nezbývá, než řízení o tomto podání zastavit.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že o přiznání jeho odměny rozhodl Městský soud v Praze, který však nebyl v předmětném řízení, pro které byl zástupcem ustanoven, soudem prvního stupně. Občanský soudní řád výslovně neupravuje, soud kterého stupně má o odměně a náhradě ustanovenému zástupci rozhodnout. Ustálená soudní praxe postupuje tak, že o tom rozhodují soudy prvního stupně, přičemž takový postup je třeba považovat za správný. Odvolací soud je povolán (až na stanovené výjimky) rozhodovat o odvoláních, nikoli o jiných věcech. Oprávnění soudu rozhodujícího v druhém stupni rozhodovat o přiznání odměny a náhrad ustanovenému zástupci neplyne ani z §151 odst. 1 o.s.ř. Výrokem, kterým rozhodl městský soud a nikoli obvodní soud, tak došlo k porušení stěžovatelova práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 3 Listiny. Dále stěžovatel namítá, že městský soud rozhodl výrokem, aniž by dal možnost stěžovateli vyjádřit se k výši odměny, hotových výdajů a náhradě za daň z přidané hodnoty, čímž zkrátil jeho právo na spravedlivý proces. Dále stěžovatel uvádí konkrétní částky, které mu měly být městský soudem přiznány a dospívá k závěru, že mu městský soud nesprávným postupem neuznal - co do výše 18.339,- Kč - jeho nárok mající majetkovou povahu a vyplývající z právního předpisu, čímž zasáhl do jeho základního práva na legitimní očekávání nabytí majetku, které spadá pod ochranu čl. 1 Dodatkového protokolu. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu pak stěžovatel namítá, že je nesprávný názor, že předmětný výrok II. rozsudku městského soudu je rozhodnutím odvolacího soudu; to prý značí porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Navíc i kdyby tomu tak bylo, řízení měl zastavit Městský soud v Praze, příp. Vrchní soud v Praze. Rozhodnutím Nejvyššího soudu tak došlo k porušení stěžovatelova práva na zákonného soudce. K porušení tohoto práva stěžovatele došlo i tím, že členem senátu byl i JUDr. J. B., jenž nebyl k Nejvyššímu soudu platně přidělen; opačný názor Ústavního soudu, vyslovený v jeho nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/06, považuje stěžovatel za nesprávný.
II.
1) Ústavní soud před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V této souvislosti se zaměřil na to, zda ústavní stížnost je přípustná (se zřetelem ust. §75 odst. 1 věta před středníkem zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje).
2) Dle §151 odst. 1 o.s.ř. "O povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodne soud bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí; u náhrady nákladů řízení podle §147 a §148 odst. 2 tak může učinit již v průběhu řízení, a to zpravidla tehdy, jakmile tyto náklady vzniknou." Z jazykového a systematického výkladu citovaného ustanovení plyne, že soud - s výjimkou případu uvedeného ve větě za středníkem, o který však v dané věci nešlo - v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí, rozhodne taktéž o odměně za právní zastoupení účastníku ustanoveného advokáta (dále jen jako "odměna"), o jeho hotových výdajích a o částce odpovídající dani z přidané hodnoty (dále jen jako "daň"). Odměna, hotové výdaje a daň patří totiž dle §137 o.s.ř. mezi druhy nákladů řízení (srov. též nadpis ve vztahu k §137-139 o.s.ř.: "Druhy nákladů řízení"); dikce §151 odst. 1 věta první o.s.ř. přitom hovoří o "povinnosti k náhradě nákladů řízení" (srov. též nadpis k §151 a §151a "Rozhodnutí o nákladech řízení"), tj. aniž by množina nákladů řízení byla jakkoli omezována, tedy kupř. vyloučením odměny, hotových výdajů a daně. Tato norma plyne systematickým výkladem i z §151 odst. 2 věta první o.s.ř., kde je jeden z druhů nákladů řízení advokáta, tj. odměna, explicitně spojován s "rozhodováním o náhradě nákladů řízení" (srov. "Při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud určí výši odměny za zastupování advokátem..."). To vyplývá i z výkladu teleologického; smyslem a účelem §151 odst. 1 věta první o.s.ř. je předejít následným soudním řízením již jen o náhradu nákladů řízení, pročež je rozhodování o náhradě nákladů řízení spojeno vždy s rozhodováním soudu v konkrétní věci. Uvedený smysl a účel přitom dopadá stejně na všechny druhy nákladů řízení. Výklad nesubsumující pod rozsah nákladů řízení dle §151 odst. 1 věta první o.s.ř. všechny druhy nákladů řízení by postrádal jakýkoliv rozumný smysl. Byl by založen na axiomu nerozumného zákonodárce, neboť by z něj plynul úmysl zákonodárce diferencovat mezi složkami nákladů řízení ve vztahu k okamžiku a způsobu soudního rozhodování o nich, a to dokonce v tom směru, že v relaci ke druhům nákladů řízení nepodřaditelných pod §151 odst. 1 věta první o.s.ř. by nepřijal žádnou úpravu (okamžiku a způsobu rozhodování o nich). V takové diferenciaci není možné shledávat žádné ratio, tedy vysvětlení rozumné.
Stěžovatel se tak mylně domnívá, že občanský soudní řád výslovně neupravuje, který soud je příslušný rozhodnout (taktéž) o odměně advokáta, o hotových výdajích a o dani. Nejedná se přitom ze strany stěžovatele o opomenutí §151 odst. 1 věta první o.s.ř., neboť jak plyne z ústavní stížnosti, jeho normativní existenci reflektoval, leč nesprávně ji vyložil. Použil přitom pouze "argument", že se v případě rozhodování o přiznání odměny, hotových výdajů a o daně nejedná o rozhodování o náhradě nákladů řízení, nýbrž o rozhodování o placení nákladů řízení. Taková argumentace - jak plyne z z předchozího odstavce - neuchopuje správně již výchozí bod zkoumané otázky, tj. jazykovou stránku; rozhodování o přiznání odměny, hotových výdajů a o daně je přirozeně rozhodováním o náhradě nákladů řízení, neboť je takto rozhodováno o náhradě určitých druhů nákladů řízení. Předmětem úpravy v §140 o.s.ř., který je nadepsán "Placení nákladů řízení" (z čehož zřejmě stěžovatel formalisticky dovozuje svůj závěr), je "pouze" stanovení, které z nákladů, jež v průběhu řízení vznikají, platí účastníci řízení (vedlejší účastníci) a které z těchto nákladů platí stát (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kolektiv: Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 7. vydání, C.H. Beck, 2006, str. 644). Z logiky věci o těchto nákladech řízení (o jejich výši) musí být soudem vždy rozhodnuto (právě dle §151 odst. 1 o.s.ř.). Především si však stěžovatel nepokládá otázku, co by bylo smyslem a účelem jím dovozeného výkladu §151 odst. 1 věta první o.s.ř. Jeho výklad zákona tak nese značné rysy formalismu, který zcela pomíjí smysl a účel zákona. Stěžovatel svou argumentací popírá podstatu práva, která je dána jeho účelovým zaměřením, tj. záměrně regulovat v té které podobě společenské vztahy; z jeho výkladu podstatě plyne, že smysl a účel právní normy je irelevantní, neboť nemusí být zjišťován při výkladu. Kdyby si byl tuto (klíčovou) teleologickou otázku stěžovatel položil, zjistil by, že jím dovozený výklad jde přímo proti smyslu §151 odst. 1 věta první o.s.ř. (srov. předchozí odstavec), neboť značí, že by o nákladech řízení advokáta muselo být rozhodováno v novém řízení soudem prvního stupně, k čemuž není žádného rozumného důvodu.
Z uvedeného plyne, že v dané věci bylo dle §151 odst. 1 věta první o.s.ř. povinností Obvodního soudu pro Prahu 1 rozhodnout v rozsudku ze dne 31.1.2006 i o přiznání odměny advokáta, hotových výdajů a daně (tedy v řízení před soudem prvního stupně), neboť citovaný rozsudek byl rozhodnutím, jímž se řízení u obvodního soudu dle §151 odst. 1 věta první o.s.ř. končilo (k tomu srov. rovněž nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 478/04: "...§151 odst. 1 o.s.ř., podle kterého o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhoduje soud bez návrhu (z úřední povinnosti) a to v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí, bez ohledu na způsob skončení."). To se však nestalo a o nákladech řízení stěžovatele v prvostupňovém řízení rozhodl (až) napadeným výrokem II. Městský soud v Praze v řízení odvolacím; ten byl však oprávněn dle §151 odst. 1 věta první o.s.ř. rozhodnout o nákladech řízení stěžovatele jen za řízení odvolací. Nejednalo se totiž o případ podle ustanovení §224 odst. 2 o.s.ř. Tento nedostatek, jak plyne z další části tohoto usnesení, však v souzené věci relevantní není.
3) Klíčové totiž je - pokud jde o ústavní stížnost - ustanovení §166 odst. 1 o.s.ř., dle kterého "Nerozhodl-li soud v rozsudku o některé části předmětu řízení, o nákladech řízení nebo o předběžné vykonatelnosti, může účastník do patnácti dnů od doručení rozsudku navrhnout jeho doplnění. Soud může rozsudek, který nenabyl právní moci, doplnit i bez návrhu." Citované ustanovení je co do svého smyslu a účelu pojistkou proti opomenutí soudu rozhodnout o některé části předmětu řízení, o nákladech řízení nebo o předběžné vykonatelnosti. Z uvedené teleologie logicky plyne, že "účastníkem" dle tohoto ustanovení byl taktéž stěžovatel coby účastníku ustanovený zástupce, neboť i ve vztahu k němu mohl soud opomenout rozhodnout, a to o nákladech řízení (jak se i stalo v dané věci). Jinými slovy vyjádřeno, stěžovatel byl účastníkem řízení co do řízení o přiznání odměny, hotových výdajů a daně, neboť o těchto jeho právech mělo být rozhodováno. Opačný výklad by postrádal jakýkoliv rozumný smysl, přičemž by současně vytvářel neodůvodněnou - a tak protiústavní - nerovnost mezi jednotlivými subjekty, o jejichž právech mělo být v řízení rozhodováno, avšak rozhodnout bylo opomenuto (princip ústavně konformního výkladu). Taková interpretace by rovněž vedla k tomu, že by - z obecného pohledu - opomenutí soudu prvního stupně v uvedeném směru mohl advokát napadnout jen v odvolání, přičemž ale odvolací soud - pokud by rozhodl výrokem o nákladech řízení i za prvostupňové řízení (jak se stalo i v dané věci) - by objektivně nebyl způsobilý opomenutí prvostupňového soudu plně reparovat, neboť advokát by byl zbaven práva podat odvolání proti rozhodnutí o nákladech provostupňového řízení. Plná reparace by tak byla možná jen tím, že by odvolací soud ještě před rozhodnutím odvolání dle §222 odst. 2 o.s.ř. nařídil, aby soud prvního stupně své rozhodnutí potřebně doplnil (§166). Není tak i z pohledu procesní ekonomie žádného rozumného důvodu, aby v dispozici advokáta prostředkem k reparaci opomenutí soudu prvního stupně rozhodnout o jeho nákladech řízení bylo odvolání (s možností následného nařízení doplnění rozsudku dle §222 odst. 2 o.s.ř.), a nikoli naopak návrh samotného advokáta dle §166 odst. 1 o.s.ř. ještě před postoupením věci odvolacímu soudu; v případě reparace cestou odvolacího řízení (resp. prostřednictvím nařízení odvolacího soudu doplnit rozhodnutí soudem prvního stupně podle §222 odst. 2 o.s.ř.) se jedná o proceduru v zásadě komplikovanější a zdlouhavější (je pojistkou, subsidiárním prostředkem).
Stěžovatel tak měl možnost dle §166 odst. 1 o.s.ř. do 15 dnů od doručení rozsudku soudu prvního stupně navrhnout jeho doplnění o výrok přiznávající mu náklady prvostupňového řízení; to však neučinil. Pokud by byl takto postupoval, bylo by povinností soudu prvního stupně své rozhodnutí v uvedeném směru doplnit. Jestliže by pak stěžovatel s obsahem takového doplnění nesouhlasil, byl by oprávněn rozporovat doplňující usnesení (kupř. výši přiznaných nákladů řízení) v odvolání. Pokud by ani potom nebyl spokojen či nesouhlasil s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, měl by otevřenu cestu i k Ústavním soudu. Je třeba zdůraznit, že ústavní stížnost má subsidiární povahu - podle zákona i podle ustálené judikatury - a slouží jako prostředek nápravy eventuálního porušení základních práv a svobod teprve v případě vyčerpání všech ostatních podmínek prostředků k ochraně práv stěžovatele. V občanském soudním řízení plně platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv ("každý nechť si střeží svá práva", "vigilantibus iura scripta sunt"). Nedůslednou procesní obranu stěžovatele v pravomocně skončeném řízení, dokonce v postavení advokáta, není možné dodatečně řešit prostřednictvím ústavní stížnosti.
4) Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele jako návrh nepřípustný dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout, neboť nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
5) Jako obiter dictum (srov. I. ÚS 494/05, III. ÚS 495/06, IV. ÚS 163/06) Ústavní soud uvádí - ve vztahu k námitkám stěžovatele rozporujícím napadené usnesení Nejvyššího soudu - že závěr Nejvyššího soudu, že Městský soud v Praze nerozhodoval v dané věci jako soud prvního stupně, nýbrž jako soud odvolací, a proto proti němu není přípustné stěžovatelem podané "odvolání" (stěžovatel trval na tom, že jeho podání je "odvoláním" proti rozhodnutí odvolacího soudu), je ústavně konformní. To přirozeně nemění nic na skutečnosti (což plyne již z výše uvedeného), že městský soud rozhodl napadeným výrokem částečně o něčem, k čemuž nebyl příslušný (náhrada nákladů řízení stěžovatele za prvostupňové řízení). Jde o vadný postup městského soudu, proti němuž však občanský soudní řád nepřipouští "odvolání".
Stěžovatel dále namítal, že i kdyby byl citovaný právní názor Nejvyššího soudu správný, Nejvyšší soud nebyl příslušný řízení zastavit. Nejvyšší soud totiž na jedné straně posuzuje stěžovatelovo odvolání proti výroku II. napadeného rozsudku odvolacího soudu jako odvolání, avšak svou (funkční) příslušnost - jakkoli ji popírá, a proto řízení zastavuje - nutně bez dalšího opírá o funkční příslušnost dovolacího soudu, což stěžovatel považuje za vnitřní logický rozpor. V postupu Nejvyššího soudu však žádný vnitřní logický rozpor přítomný není a stěžovatel jej interpretuje mylně. Nejvyšší soud vychází ze své ustálené judikatury (srov. kupř. usnesení sp. zn. 20 Cdo 1535/99, 22 Cdo 599/2004, 28 Cdo 2215/2006), která je i ústavně akceptovatelná. Vzhledem k neexistenci řízení o "odvolání" proti rozhodnutí odvolacího soudu není logicky ani upravena funkční příslušnost určitého soudu k projednání takového (neexistujícího) podání. Pokud však je takové "odvolání" podáno, je třeba se s ním logicky vypořádat; k tomu názoru Nejvyššího soudu slouží institut zastavení řízení z důvodu nedostatku funkční příslušnosti (ve smyslu meritorní projednatelnosti). Vyvstává však logická otázka, který soud je o zastavení "odvolacího" řízení povolán rozhodnout. Nejvyšší soud dospěl ve své judikatuře k závěru, že k takovému zastavení řízení je příslušný právě on, neboť je vrcholným článkem soustavy obecných soudů a současně je právě tím soudním orgánem, který je k rozhodnutí o opravném prostředku proti rozhodnutím odvolacích soudů příslušný. Ústavnímu soudu, kterému nepřísluší přezkoumávat "správnost" výkladu podústavního práva, nepovažuje takový závěr za protiústavní. Stěžovatel nechápe podstatu právního názoru Nejvyššího soudu, tedy že žádný soud (ani Nejvyšší soud) není příslušný k meritornímu projednání de lege lata neexistujícího "odvolání" proti rozhodnutí odvolacího soudu, avšak Nejvyšší soud je příslušný (toliko) k (nezbytnému) zastavení řízení o něm.
Za tohoto stavu se již Ústavní soud dalšími stížnostními námitkami nezabýval, neboť by to bylo nadbytečné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 24. ledna 2008
Vojen Güttler v.r.
soudce zpravodaj