ECLI:CZ:US:2008:1.US.595.07.1
sp. zn. I. ÚS 595/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti R. P., zast. Mgr. Renátou Jančovou, advokátkou, sídlem Dr. E. Beneše, Bruntál, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.12.2006, č.j. 22 Cdo 3214/2006, 22 Cdo 3215/2006-101, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 27.2.2006, č.j. 40 Co 128/2006-67, ve znění opravného usnesení ze dne 11.11.2006, č.j. 40 Co 128/2006-95, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 27.2.2006, č.j. 40 Co 127/2006-63, ve znění opravného usnesení ze dne 11.11.2006, č.j. 40 Co 127/2006-95, proti usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 17.9.2004, č.j. 8 C 266/2003-30, ve znění opravného usnesení ze dne 20.9.2006, č.j. 8 C 266/2003-91, a proti usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 14.3.2003, č.j. 8 C 266/2003-43, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, Okresního soudu v Šumperku, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podanou ústavní stížností, posléze na základě výzvy Ústavního soudu k odstranění vad doplněnou, napadl v záhlaví uvedená usnesení Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Šumperku (dále jen "okresní soud"). V návrhu na zahájení řízení podal přehled vývoje řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k souboru nemovitostí v kat. úz. Bohuslavice nad Moravou zahájeném na základě jeho žaloby dne 1.3.1994. Upozornil, že navrhl reálné rozdělení jednoho z pozemků a současně zřízení věcného břemene ve prospěch vlastníka nově vzniklého pozemku spočívající v právu odebírat vodu ze studny nacházející se na jiném nově vzniklém pozemku. Okresní soud usnesením ze dne 4.11.2003, č.j. 8 C 63/94-291, vyloučil návrh na zřízení věcného břemene k samostatnému řízení, které bylo nadále vedeno pod sp.zn. 8 C 266/2003, a usnesením ze dne 17.9.2004, č.j. 8 C 266/2003-30 ve znění opravného usnesení ze dne 20.9.2006, č.j. 8 C 266/2003-91, toto řízení přerušil až do pravomocného rozhodnutí ve věci sp.zn. 8 C 63/94. Po pravomocném skončení řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví okresní soud usnesením ze dne 14.3.2005, č.j. 8 C 266/2003-43, řízení o zřízení věcného břemene zastavil. Obě usnesení napadl stěžovatel odvoláními, krajský soud odvolání proti usnesení o přerušení odmítl jako bezpředmětné a prvostupňové usnesení o zastavení řízení potvrdil (ztotožnil se se závěrem okresního soudu, že pokračování řízení brání překážka věci rozsouzené). Proti oběma usnesením krajského soudu podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu, který první dovolání (ve věci přerušení řízení) odmítl, druhé dovolání (ve věci zastavení řízení) zamítl. Stěžovatel namítá, že těmito usneseními bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces. Porušení spatřuje v tom, že vyloučením řízení o zřízení věcného břemene k samostatnému řízení nebyly v rámci řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví připuštěny ve věci zřízení věcného břemene žádné důkazy a o věci nebylo vůbec jednáno, soud mu tak odebral možnost k uvedené věci se jakkoliv vyjádřit a předložit důkazy. Okresní soud se otázkou věcného břemene vůbec nezabýval, poukázal na skutečnost, že zřízení věcného břemene bylo vyloučeno k samostatnému projednávání. Dovolací soud připustil chybný postup okresního soudu při vyloučení návrhu na zřízení věcného břemene, přesto však z uvedeného pochybení nevyvodil důsledky a klade následky chybného rozhodnutí k tíži stěžovatele. Z těchto důvodů navrhl, aby Ústavní soud všechna napadená usnesení zrušil.
Relevantní znění příslušného článku Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") upravujícího právo na soudní ochranu a právo na spravedlivý proces, je následující:
Čl. 36 odst. 1:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Ze spisu okresního soudu sp.zn. 8 C 266/2003 a z předložených listin si Ústavní soud potvrdil stěžovatelova tvrzení o průběhu sporu, avšak též zjistil, že tato tvrzení jsou neúplná. Byť okresní soud vyloučil otázku zřízení věcného břemene do samostatného řízení, stalo se tak až v roce 2003, a již v předcházejících fázích řízení se zabýval existencí podmínek pro zřízení věcného břemene a tyto podmínky nezjistil (srov. rozsudek okresního soudu ze dne 8.2.2000, č.j. 8 C 63/94-161). Velmi podrobně se podmínkami pro případné zřízení věcného břemene zabýval krajský soud v rámci odvolacího řízení (viz rozsudek ze dne 1.2.2005, č.j. 40 Co 1070/2004-342) a zevrubně zdůvodnil, že nejsou dány (str. 5-7 odůvodnění). Pokud jde o rozhodnutí dovolacího soudu, dlužno připomenout, že stěžovatelovo dovolání proti usnesení ve věci přerušení řízení bylo odmítnuto pro nepřípustnost. Z toho vyplývá, že dovolání v této záležitosti nebylo posledním opravným prostředkem, proto ústavní stížnost proti usnesení krajského soudu ze dne 27.2.2006, č.j. 40 Co 127/2006-63 (nabylo právní moci 15.5.2006), ve znění opravného usnesení ze dne 11.11.2006, č.j. 40 Co 127/2006-95 (nabylo právní moci 30.10.2006), jakož i proti předcházejícímu usnesení okresního soudu ze dne 17.9.2004, č.j. 8 C 266/2003-30, ve znění opravného usnesení ze dne 20.9.2006, č.j. 8 C 266/2003-91, byla podána po uplynutí zákonné 60 denní lhůty, tedy byla podána opožděně. Stěžovatel sám ani proti výroku Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání žádné konkrétní argumenty neformuluje. Ve věci zastavení řízení bylo dovolání přípustné, avšak bylo zamítnuto, protože napadené usnesení bylo shledáno správným. Také Nejvyšší soud objasnil stěžovateli podstatu řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, včetně okolnosti, proč rozsudkem o reálném rozdělení společné nemovitosti, aniž bylo zřízeno věcné břemeno mezi pozemky tímto rozdělením nově vzniklými, je (pravomocně) rozhodnuto o vypořádání zrušeného spoluvlastnického vztahu, včetně toho, že pro jeho vypořádání i zřízením věcného břemene nebyl shledán důvod.
Na základě uvedených zjištění z vyžádaného spisu okresního soudu Ústavní soud shledal, že návrh stěžovatele v části směřující vůči zastavení řízení je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy); není proto povolán k přezkumu aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Podle jeho ustálené judikatury se prostor pro kasační rozhodnutí otevírá tam, kde jsou právní závěry obecných soudů v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (srov. nález sp.zn. III. ÚS 84/94, nebo rozhodnutí sp.zn. III. ÚS 314/99), protože taková rozhodnutí jsou v rozporu s právem na spravedlivý proces. Dalším důvodem pro zrušení rozhodnutí obecného soudu může být zjištění, že se opírá o ústavně nesouladný výklad zákona. Rozhodování obecných soudů se nesmí uskutečňovat v jakémkoli zákonném rámci, nýbrž jen v ústavně konformním zákonném rámci. Aplikace soukromoprávní normy nerespektující vyzařování ústavních principů vede k porušení základního práva či svobody soudem, byť se základní práva ve vztahu mezi účastníky neuplatňují přímo.
Pod zorným úhlem uvedených hledisek Ústavní soud shledává, že žádné porušení základních práv stěžovatele nebylo zjištěno. Stěžovatelova argumentace o porušení jeho práva na soudní ochranu a práva na spravedlivý proces je totiž založena na nesprávných představách o konstrukci nuceného zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví zakotvené v §142 obč. zákoníku. Obecné soudy tuto konstrukci respektovaly (kromě nadbytečného vyloučení návrhu na zřízení věcného břemene, naštěstí bez vlivu na výsledek zrušení a vypořádání spoluvlastnictví), tudíž k žádnému zásahu do základních práv nedošlo. Svědčí o tom též výsledek řízení o předchozí ústavní stížnosti směřující právě do merita sporu (sp.zn. IV.ÚS 509/06).
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, zčásti odmítnuta jako návrh opožděný podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2008
Ivana Janů,
předsedkyně senátu