ECLI:CZ:US:2008:1.US.606.07.1
sp. zn. I. ÚS 606/07
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera - ze dne 5. března 2008 sp. zn. I. ÚS 606/07 ve věci ústavní stížnosti R. D. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2007 č. j. 5 Ca 189/2005-42, kterým (mimo jiné) nebyla stěžovateli přiznána náhrada nákladů právního zastoupení.
I. Postupem porušujícím čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod bylo výrokem II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2007 č. j. 5 Ca 189/2005-42 porušeno základní právo navrhovatele garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2007 č. j. 5 Ca 189/2005-42 se proto ve výroku II. zrušuje.
Odůvodnění:
I.
1. Včasnou ústavní stížností, splňující i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to postupem, který byl v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Rozsudkem Městského soudu v Praze bylo zrušeno rozhodnutí Celního ředitelství Praha ze dne 22. 3. 2005 č. j. 10874/03-21/14 a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení (výrok I.). Dále byla žalovanému uložena povinnost zaplatit stěžovateli náklady řízení ve výši 2 000 Kč (výrok II.). Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že mu soud sice vyhověl, ale přiznal mu náhradu nákladů pouze v částce, která představovala jen soudní poplatek spojený s podáním správní žaloby. Výrok o nákladech řízení nevycházel ze skutečného stavu věci. Vzhledem k opakovanému jednání bylo ke stejným případům vydáno celkem 17 rozhodnutí Celního úřadu Benešov a každé rozhodnutí jednotlivě pak stěžovatel napadl odvoláním, o němž rozhodlo Celní ředitelství Praha samostatnými rozhodnutími. V důsledku této situace si stěžovatel zajistil právní zastoupení k podání samostatných správních žalob s ohledem na individuální okolnosti každého případu. Právní zástupce podal, veden zásadou hospodárnosti a efektivnosti, jednu správní žalobu proti všem sedmnácti rozhodnutím celního ředitelství, přičemž nechal na zvážení soudu, zda věc projedná společně (§39 soudního řádu správního).
3. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2005 č. j. 5 Ca 151/2005-16 došlo k vyloučení jednotlivých rozhodnutí k samostatnému projednání. Na základě výzvy soudu musel být zaplacen soudní poplatek ke každému případu zvlášť. Následně bylo k věci vedené pod sp. zn. 5 Ca 189/2005, jíž se tato ústavní stížnost týká, učiněna samostatná podání. Přes tato samostatná podání a další úkony právního zástupce soud nepřiznal náhradu nákladů za právní zastoupení. Své rozhodnutí neodůvodnil, pouze odkázal na přiznání nákladů za právní zastoupení v jiném případě, tj. ve věci vedené pod sp. zn. 5 Ca 151/2005. Stěžovatel měl tedy plný úspěch ve věci, přesto mu nebyla přiznána plná náhrada nákladů. Takový postup však nemá oporu v zákoně. Výjimečně může soud z důvodů hodných zvláštního zřetele rozhodnout o nepřiznání náhrady nákladů (§60 odst. 7 soudního řádu správního). V daném případě tato okolnost nenastala tím spíše, že právě stěžovatel navrhoval projednání o všech návrzích ve společném řízení.
4. V uvedeném postupu stěžovatel shledal zkrácení ve svém právu na spravedlivý proces. Odkázal přitom i na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 a sp. zn. III. ÚS 176/96 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34, a svazek 6, nález č. 89). S ohledem na uvedené okolnosti stěžovatel navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a současně navrhl, aby Ústavní soud rozhodl ve věci bez nařízení ústního jednání, od něhož nelze očekávat další objasnění věci.
5. Podle ustanovení §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že účastníci s upuštěním od ústního jednání souhlasili a že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v dané věci upuštěno.
II.
6. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů (příp. dalších orgánů veřejné moci) pouze za situace, kdy tyto orgány svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv nebo svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině práva podústavního.
7. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť taková činnost přísluší právě obecným soudům, pod jejichž ochranou jsou podle čl. 4 Ústavy České republiky rovněž základní práva a svobody. Z ustálené a obecně dostupné judikatury Ústavního soudu je patrné, za jakých podmínek a okolností je Ústavní soud oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy. V daném případě však Ústavní soud stěžovatelem namítané porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nalezl.
III.
8. Ústavní soud především poukazuje na skutečnost, že stěžovatel napadl shora popsaný postup Městského soudu v Praze i v ostatních shodných případech v samostatných ústavních stížnostech. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je rozhodnutí o nákladech řízení integrální součástí řízení a i takovým rozhodnutím může být zasaženo do práva na spravedlivý proces, např. postupem, který je extrémním či neočekávatelným vybočením z postupu, jenž lze na základě obsahu pravidel řízení očekávat - viz např. nález sp. zn. III. ÚS 455/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 26, nález č. 57).
9. Městský soud v Praze svým rozhodnutím o vyloučení jednotlivých věcí k samostatnému projednání vzbudil ve stěžovateli přesvědčení, že o každém rozhodnutí Celního ředitelství Praha bude rozhodovat, i s ohledem na reálné odlišnosti, přísně individuálně tím spíš, že stěžovatel navrhl, aby projednal všechny případy společně. Toto rozhodnutí vedlo ke specifikování odlišností všech případů bez ohledu na jejich společné rysy. Samostatná jednotlivá řízení vedla k samostatným posouzením, a tedy i k samostatným nákladům u každé jednotlivé správní žaloby. Závěry Městského soudu v Praze byly založeny na předpokladu, že osamostatněním jednotlivých věcí nemohou stěžovateli vzniknout jiné náklady než příslušný soudní poplatek. Pokud Městský soud v Praze k této individualizaci každé správní žaloby, kterou sám vyvolal, při rozhodování o nákladech řízení nepřihlédl, jednal v rozporu s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.
10. Městský soud v Praze tím, že v projednávané věci nepřiznal stěžovateli za provedené úkony náhradu nákladů právního zastoupení s odůvodněním, že tato náhrada nákladů již byla přiznána v jiném řízení, vykročil z mezí určených pro výkon státní moci zaručených v čl. 2 odst. 2 Listiny. Použil přitom postup mimo zákonem stanovený rámec a současně nelogický. Tím zasáhl do práva stěžovatele na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny.
11. S ohledem na skutečnost, že účastníci řízení o ústavní stížnosti jsou totožní i u ostatních ústavních stížností, odkazuje I. senát Ústavního soudu v podrobnostech na předcházející rozhodnutí, např. sp. zn. I. ÚS 462/07 ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. II. ÚS 459/07 ze dne 7. 8. 2007 nebo sp. zn. III. ÚS 458/07 ze dne 2. 8. 2007 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 45, nález č. 94, svazek 46, nálezy č. 123 a 120).
12. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud vyhověl návrhu stěžovatele podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a rozsudek Městského soudu v Praze ve výroku II. zrušil podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) téhož zákona.