ECLI:CZ:US:2008:1.US.646.08.1
sp. zn. I. ÚS 646/08
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 20. března 2008 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudkyně zpravodajka) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti M. B., zastoupeného JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou se sídlem v Havířově - Šumbarku, Opletalova 608/2, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 8 Tdo 1219/2007, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 5 To 122/2007, a proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 16. 1. 2007, č. j. 1 T 77/2006-110, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včasnou (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále "zákon o Ústavním soudu") a řádnou ústavní stížností domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí vydaných ve věci, v níž byl uznán vinným spácháním trestného činu ohrožování mravní výchovy mládeže (§217 odst. 1 písm. b) tr. zák.), a tvrdil že jejich vydáním byla porušena jeho práva garantovaná čl. 36-40 Listiny základních práv a svobod, (dále "Listina"), jakož i právo na spravedlivý proces, garantované čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva").
Stěžovatel namítl, že byl odsouzen za to, že svého nezletilého syna neposílal do školy, ačkoli tento stav byl způsoben neschopností státu zajistit řádný výkon ústavní výchovy, která byla u syna nařízena. Odsouzení odporuje principu trestního práva jako krajního prostředku (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 69/06), a pomíjí i povinnost státu respektovat právo na rodinný život, tak jak je formuloval Evropský soud pro lidská práva v rozhodnutí Wallová Walla proti ČR (č. č. 23848/04, §§69, 71 a 75). Stát přistoupil k trestnímu stíhání, aniž sám zajistil naplnění rozhodnutí o nařízení ústavní výchovy.
Z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 16. 1. 2007, č. j. 1 T 77/2006-110, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl odsouzen za to, že v době útěku svého syna jej nechal u sebe bydlet a tuto skutečnost neoznámil ani ústavu, ani policii, a syn měl rozsáhlé neomluvené absence ve škole a nemohl být klasifikován. Stěžovatel tak zapříčinil, že syn si neosvojoval základní školní vědomosti (je téměř negramotný) a přivykl životu, jenž není v souladu se zájmem společnosti na řádné výchově. Stěžovateli byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. (Výrokem o souhrnném trestu rušený trest, uložený za jinou trestnou činnost, měl délku čtyřměsíční, s ročním odkladem.) Při úvaze o výši trestu soud přihlédl ke specifické rodinné situaci a k citovým vazbám mezi rodiči a dětmi.
Z usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 5 To 122/2007 a z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 8 Tdo 1219/2007 (dostupné z: www.nsoud.cz/rozhod.php), Ústavní soud zjistil, že stěžovatel proti odsouzení brojil odvoláním a dovoláním, v nichž argumentoval obdobně jako v ústavní stížnosti, avšak těmto procesním prostředkům ochrany nebylo vyhověno.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud konstatuje, že námitkami vznášenými v ústavní stížnosti se obecné soudy zabývaly a náležitě je vypořádaly (srov. str. 6 a 7 usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 8 Tdo 1219/2007, str. 2 usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 5 To 122/2007 a str. 5 až 6 rozsudku Okresního soudu v Karviné sp. zn. 1 T 77/2006). Soudy konstatovaly, že stěžovatel nevyvinul dostatečné úsilí k tomu, aby zajistil návrat nezletilého syna do ústavu, aby mohlo být zajištěno jeho vyučování, a to tím, že jej nechal u sebe v době útěku dlouhodobě bydlet, aniž by uvědomil diagnostický ústav, kam byl syn umístěn na základě rozhodnutí soudu.
Princip ultima ratio je obecně platný, a platí tím spíše při intervenci veřejné moci do rodinných vztahů, avšak Ústavní soud nemohl přehlédnout, že zde stojí základní práva stěžovatele proti základnímu právu dítěte na rodičovskou výchovu a péči, což vedle rodinných vazeb představuje i běžnou výchovu a vzdělávání dítěte tak, aby bylo připraveno na samostatný a plnohodnotný život ve společnosti. Tento zájem dítěte stěžovatel porušil nedostatečným výkonem rodičovské zodpovědnosti a rezignací na uplatnění rodičovské autority, na čemž nic nemění poukazy na odpovědnost státu. Ústavní výchova je taktéž krajním prostředkem, který navíc nemůže plnohodnotně nahradit výchovu rodinnou, avšak stěžovatel výchovu syna nebyl schopen zajistit, a tím že podlehl citovým vazbám (jakkoli je to lidsky pochopitelné), bránil tomu, aby byla výchova a péče zajištěna alespoň tímto krajním prostředkem.
Stěžovatel v petitu ústavní stížnosti nepožadoval zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, avšak toto rozhodnutí zmínil na titulní straně stížnosti a přiložil i jeho kopii. Proto nebyla ústavní stížnost odmítnuta pro opožděnost.
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích porušení stěžovatelových základních práv. Proto senát Ústavního soudu ČR ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2008
Vojen Güttler
předseda senátu