ECLI:CZ:US:2008:1.US.662.07.1
sp. zn. I. ÚS 662/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele O. S., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Karlem, advokátem se sídlem Plzeň, Bendova 8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2006, čj. 3 As 44/2005 - 168, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu pro porušení "jeho ústavního práva na spravedlivé řízení před nezávislým soudem". Tvrdil, že v řízení před správními soudy nemohl prosadit své argumenty, ačkoli vycházejí ze skutečnosti a mají oporu v zákoně.
II.
Z rozhodnutí obecných soudů bylo zjištěno, že Úřad městského obvodu Plzeň 5, odbor výstavby, dne 9. 6. 2003, čj. Výst/197/2003/Pri, ve sloučeném územním a stavebním řízení povolil, k žádosti stavebníka, stavbu přístavby a stavebních úprav. Stěžovatel v tomto správním řízení vystupoval jako účastník řízení, protože jeho nemovitost sousedí s pozemky, na nichž byla stavba povolena. Rozhodnutím Magistrátu města Plzně - odboru stavebně správního ze dne 12. 8. 2003, čj. STAV/2824A/03, bylo v odvolacím řízení zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí stavebního úřadu. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 4. 2005, čj. 58 Ca 106/2003 - 125, byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu. Kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 30. 11. 2006, čj. 3 As 44/2005 - 168.
III.
Stěžovatelova ústavní stížnost je velice stručná a ani po doplnění rozsahem nepřesáhla polovinu strany ve formátu A4 a neobsahuje žádnou ústavněprávní argumentaci kromě obecného odkazu na porušení práva na spravedlivé řízení. Právo na spravedlivý proces, které je jako základní právo garantováno čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 bod 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, rozhodně nezaručuje, že orgány veřejné moci budou akceptovat všechny návrhy a argumenty účastníka řízení jen proto, že si tak přeje.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů (příp. dalších orgánů veřejné moci) pouze za situace, kdy svými rozhodnutími tyto orgány zasahují do ústavně zaručených základních práv nebo svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině práva podústavního. Pokud tedy orgány veřejné moci respektují procesní práva účastníka řízení a při interpretaci podústavního práva se nedopouštějí excesů, nemá Ústavní soud možnost a ostatně ani důvod jakkoli zasáhnout. Tak tomu je i ve zkoumané věci. Správní orgány i obecné správní soudy se dostatečně zabývaly námitkami stěžovatele a svá rozhodnutí náležitě a ústavně konformně odůvodnily. Nebylo tedy zasaženo do práva stěžovatele domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 bod 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu