ECLI:CZ:US:2008:1.US.730.04.1
sp. zn. I. ÚS 730/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojen Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele ing. J. L., zastoupeného JUDr. Petrem Novákem, advokátem v Brně, Husova 16, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 985/2004 ze dne 8. 9. 2004 a proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 3 To 287/2003 ze dne 25. 2. 2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou původní ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 985/2004 ze dne 8. 9. 2004, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 3 To 287/2003 ze dne 25. 2. 2004. Dalším podáním rozšířil ústavní stížnost i proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 3 To 287/2003 ze dne 25. 2. 2004, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči sp. zn. 2 T 48/2002 ze dne 30. 5. 2003, jímž byl spolu s obviněným G. J. uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c) trestního zákona spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona a trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákona spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona. Napadenými rozhodnutími byla podle jeho názoru porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech:
V prvé řadě došlo k porušení zásady kontradiktornosti řízení a práva na obhajobu vůbec, a to porušením ustanovení §2 odst. 5, 6 a §125 trestního řádu, ustanovení čl. 2 odst. 2 Listiny ve spojení s ustanovením §2 odst. 1 trestního řádu. V trestní věci stěžovatele rozhodl Okresní soud v Třebíči o jeho vině za trestný čin vydírání, kterého se měl dopustit dvěma skutky. Rozhodnutí soudu I. stupně bylo zrušeno usnesením Krajského soudu v Brně pro podstatné vady řízení, pro vady rozsudku, jakož i pro pochybnosti o správnosti skutkových zjištění. Odvolací soud zároveň konstatoval, že provedené důkazy jsou pouze nepřímé a žádného z obžalovaných přímo z trestné činnosti neusvědčují. Dále odvolací soud konstatoval, že jedinými důkazy, které mohou obžalované usvědčovat, jsou závěry znaleckého posudku, leč existují pochybnosti o jeho správnosti a úplnosti. Okresní soud v Třebíči pak v rámci hlavního líčení přistoupil pouze k výslechu znalce, kterým však k odstranění pochybností o správnosti a úplnosti znaleckého posudku nedošlo. Ve zbylých případech nebyl právní názor odvolacího soudu zohledněn a nebylo vyhověno jeho pokynům, zejména pokud jde o rozšíření dokazování a řádného zjištění skutkového stavu věci. Krajský soud v Brně se v rámci odvolacího řízení pokusil pochybení soudu I. stupně zhojit tím, že nařídil doplnění znaleckého posudku na základě nezákonně zajištěného, resp. nezákonně použitého srovnávacího vzorku hlasu stěžovatele a hlasu druhého z obžalovaných. Poté rozhodl ve změněném složení senátu, aniž původní pochybnosti odstranil.
Stěžovatel dále namítá, že soud I. stupně nesplnil svou povinnost rozhodnutí řádně odůvodnit způsobem stanoveným v ustanovení §125 odst. 1 trestního řádu, což ve svém důsledku vedlo k porušení práva na spravedlivý proces a také k nepřezkoumatelnosti tohoto rozhodnutí. Soud I. stupně se rovněž dostatečně nevypořádal s obhajobou stěžovatele, zejména nevzal v úvahu ty prokázané skutečnosti, které svědčí v jeho prospěch. Stěžovatel rovněž prohlásil, že u záznamů z telefonních hovorů a u nařízených odposlechů existuje důvodné podezření, že byly získány v rozporu se zákonem. Dále tvrdí, že závěry znaleckého posudku byly dezinterpretovány, neboť je nelze v žádném případě označit jako důkazy svědčící v jeho neprospěch. Znalec naopak - podle názoru stěžovatele - dospěl k závěru, že pouze v jednom z devíti případů je zde jistá pravděpodobnost, že hlasy jsou totožné. Závěr znaleckého posudku je tak pouze pravděpodobnostní, jeho další vadou je naprosto nedostatečná specifikace podkladů, na jejichž základě byl vypracován.
Stěžovatel uvedl, že odvolací soud nezákonně využil záznam jeho hlasu při veřejném zasedání, který byl pořízen pouze k protokolaci průběhu tohoto zasedání a stěžovatel o jiném jeho použití nebyl poučen. Na základě takto získaného důkazu nemůže odvolací soud rozhodovat, neboť promítnutí důkazu do skutkového stavu zatíží řízení vadou, která ve svých důsledcích má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Stěžovatel závěrem uvedl, že řízení bylo zatíženo závažnými procesními vadami a soud se dopustil závažných porušení jeho ústavně zaručených práv. Soud se řádně nezabýval důkazy svědčícími ve prospěch stěžovatele, nevypořádal se s námitkami obhajoby a své rozhodnutí podložil důkazem, který byl získán, resp. použit nezákonně. Většina důkazů ho prý neusvědčuje ze spáchání předmětné trestné činnosti. V řízení nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by svědčily o přítomnosti stěžovatele v místě umístění náložek, ani o jeho účasti na tomto umisťování u domů poškozených, nebylo zjištěno autorství anonymních dopisů ani nebyla řádně objasněna příčinná souvislosti mezi zjištěným jednáním stěžovatele a naplněním skutkové podstaty souzeného trestného činu. Proto navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí Nejvyššího soudu i rozhodnutí Krajského soudu v Brně zrušil.
II.
Nejvyšší soud ve stručném vyjádření k ústavní stížnosti v podstatě uvedl, že všechny podstatné důvody postupu v trestní věci stěžovatele byly vyjádřeny v odůvodnění napadeného rozhodnutí, a proto na ně v plném rozsahu odkázal.
Nejvyšší státní zastupitelství se vzdalo postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti.
Krajský soud v Brně se nejdříve vyjádřil k otázce získání srovnávacího vzorku hlasu stěžovatele; uvedl zejména, že stěžovatel byl poučen o tom, že je pořizován zvukový záznam veřejného zasedání. Poukázal dále na to, že hodnotil nejen jednotlivé důkazy zmiňované stěžovatelem ve vztahu k jeho osobě, ale i ve vzájemných souvislostech a i ve vztahu k dalším pachatelům. Vypořádal se s důkazy jak z řízení před soudem I. stupně, tak z odvolacího řízení.
Krajské státní zastupitelství v Brně ve svém stručném vyjádření poukázalo na stanovisko, které přednesla státní zástupkyně u veřejného zasedání a navrhla odvolání zamítnout. Uvedlo rovněž, že obsah podané ústavní stížnosti směřuje do skutkových zjištění a do hodnocení důkazů.
Vyjádření obecných soudů bylo stěžovateli zasláno k případné replice, této možnosti však ve stanovené lhůtě nevyužil.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 2 T 48/2002 vedený u Okresního soudu v Třebíči. Ze spisu zjistil, že stěžovatel byl společně s G. J. rozsudkem označeného soudu sp. zn. 2 T 48/2002 ze de 30. 5. 2003 uznán vinným trestným činem vydírání [§235 odst. 1, 2 písm. b), c) trestního zákona] spáchaným ve spolupachatelství (§9 odst. 2 trestního zákona) a trestným činem vydírání [§235 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákona] spáchaným ve spolupachatelství (§9 odst. 2 trestního zákona), kterých se podle odůvodnění těchto rozhodnutí dopustil tím, že:
* společně se spoluobviněným M. Z. dne 20. 11. 2001 zavěsili na kliku dveří rodinného domku poškozeného L. P. v obci Budišov igelitovou tašku s anonymním dopisem výhružného textu s požadavkem vyplacení částky 2.000.000,- Kč a s výbušninou v podobě tritolové náložky o hmotnosti 400 g a následně až do 18. 12. 2001 prostřednictvím další neustanovené osoby přes mobilní telefony a veřejné telefonní automaty v městě Brně nutili poškozeného L. P. k předání požadované finanční částky, přičemž dne 6. 12. 2001 rozbili lahví od piva okno rodinného domku jmenovaného poškozeného, dále ho ve dvou případech vylákali do Brna, kde mělo dojít k předání finanční částky, přičemž ani v jednom případě k předání finanční částky nedošlo;
* dne 30. 11. 2001 v dopoledních hodinách ponechali v místě bydliště u vchodu do rodinného domku poškozeného M. K. v obci Vohančice č. 55 balíček s tritolovou náložkou o hmotnosti 400 g s dopisem požadujícím uhrazení finanční hotovosti ve výši 2.000.000,- Kč s tím, že pokud tato nebude uhrazena, bude blíže neurčeným způsobem ublíženo rodině poškozeného.
Za to byl obviněný stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roky, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s ostrahou a dále mu byl také uložen trest propadnutí věci. Tímto rozsudkem bylo současně rozhodnuto o vině a trestu třetího spoluobžalovaného M. Z.
Proti rozsudku soudu I. stupně podal stěžovatel odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně sp. zn. 3 To 287/2003 ze dne 25. 2. 2004 zamítnuto jako nedůvodné.
Usnesení odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, opřeným o dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Namítal, že jeho jednání bylo hodnoceno jako učiněné se zbraní, avšak v daném případě podle jeho názoru o zbraň nešlo, neboť sama tritolová náložka není zbraň. Neztotožnil se ani se skutečnostmi, které soudy nižších stupňů hodnotily jako důkazy v jeho neprospěch. Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 5 Tdo 985/2004 ze dne 8. 9. 2004 dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné; na rozdíl od stěžovatele dovodil, že v souzené věci o zbraň šlo. Dodal, že ostatní námitky týkající se skutkových zjištění a hodnocení důkazů v dovolacím řízení přezkoumávat nemohl.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud přezkoumal procesní postup obecných soudů vedoucí k vydání ústavní stížností napadených rozhodnutí, jak jsou vpředu označena, a z ústavněprávního hlediska porušení ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatele neshledal. V dané souvislosti je nutné zdůraznit, že Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví a jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění zvláštních podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), které však v dané věci nenastaly.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí Okresního soudu v Třebíči a Krajského soudu v Brně vyplývá, že dokazování bylo v dané věci provedeno v potřebném rozsahu; byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu). Ze spisu vyplývá, že byly provedeny potřebné důkazy (výslechy svědků a odposlechy telefonů). Na základě takto řádně zjištěného skutkového stavu věci vyvodily obecné soudy v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (ustanovení čl. 81 a čl. 82 Ústavy ČR) právní názor o vině stěžovatele, který má ve skutkových zjištěních oporu, a tento svůj závěr v souladu se zákonem odůvodnily (ustanovení §125 odst. 1 a §134 odst. 2 trestního řádu); pod aspektem ústavnosti (ustanovení čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto obecným soudům nic vytknout. Tvrzení stěžovatele jsou pouhou polemikou s právním závěrem obecných soudů o jeho vině, s níž se obecné soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí vypořádaly způsobem postačujícím.
Pokud stěžovatel namítá, že Krajský soud v Brně k posouzení shody hlasů použil nezákonně získaný vzorek hlasu stěžovatele, je nutno odkázat na protokol z veřejného zasedání (č.l. 506), z něhož vyplývá, že obžalovaní byli informováni o tom, že průběh veřejného zasedání bude zaznamenán na zvukovém nosiči. Dále z tohoto protokolu plyne (č.l. 506 revers), že se předseda senátu stěžovatele dotázal, zda je ochoten v průběhu řízení dát k dispozici svůj hlasový vzor jako srovnávací materiál. Předseda senátu rovněž při jednání upozornil stěžovatele - pokud by se na něho obrátil znalec - aby ho kontaktoval a poskytl mu srovnávací materiál. Z dalšího spisu pak je jednoznačně patrno, že Krajský soud v Brně sice uložil znalci vycházet ze záznamu hlasu stěžovatele získaného zápisem průběhu veřejného zasedání (č.l. 508), avšak znalec ve znaleckém posudku uvedl, že vzhledem k nevyhovující srovnávací nahrávce nelze požadované srovnání provést (č.l. 518). Z uvedeného vyplývá, že při posuzování a hodnocení důkazů Krajský soud v Brně stejně nemohl tento důkaz použít. Vzhledem k této skutečnosti Ústavní soud dovozuje, že sice odvolací soud při získávání srovnávací nahrávky hlasu stěžovatele nerespektoval plně jeho stanovisko, avšak na druhou stranu nemohl o takto získaný hlasový vzor odůvodnění svého rozhodnutí vůbec opřít; to také neučinil. Pochybení odvolacího soudu nebylo proto takové intenzity, aby do práva stěžovatele na spravedlivý proces zasáhlo.
Stěžovatel rovněž namítal, že porušení práva na spravedlivý proces bylo způsobeno i tím, že výslechem znalce nedošlo k odstranění pochybností o správnosti a úplnosti znaleckého posudku. Ústavní soud této námitce nepřisvědčil. Obecné soudy se podrobně zabývaly posouzením znaleckého posudku i skutečnostmi, které znalec doplnil při své výpovědi, a své závěry opřely o dostatečná skutková zjištění. Stejně tak nemohl Ústavní soud akceptovat námitku, že soud I. stupně při opakovaném rozhodování nezohlednil názor odvolacího soudu, který vyslovil při zrušení předchozího rozhodnutí soudu I. stupně. Soud I. stupně věc znovu projednal, dokazování v potřebném rozsahu doplnil a ve věci rozhodl. O dostatečnosti postupu soudu I. stupně svědčí i to, že odvolací soud další odvolání stěžovatele zamítl. Ústavní soud proto ani v tomto případě nedospěl k závěru, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, jehož se dovolává.
Pro úplnost věci Ústavní soud připomíná, že rozhodnutí, která jsou předmětem této ústavní stížnosti, byla napadena i druhým spoluobžalovaným G. J., jehož ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 478/04 ze dne 16. 12. 2004 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušena nebyla.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu