ECLI:CZ:US:2008:1.US.74.08.1
sp. zn. I. ÚS 74/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Z., zastoupeného Mgr. Hanou Zabadalovou, advokátkou se sídlem Hodonín, Masarykovo náměstí 115/27, PSČ: 695 01, proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 15. 5. 2003, čj. 7 C 707/2000 - 184, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2005, sp. zn. 38 Co 286/2003, usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 9. 3. 2006, čj. 7 C 707/2000 -222, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 38 Co 173/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel v ústavní stížnosti, podané k poštovní přepravě dne 7. 1. 2008, navrhl zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, vydaných v řízení o zaplacení 10 000,-- Kč, kde vystupoval jako žalobce. Tvrdil, že v řízení došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), protože obecné soudy neprovedly důkaz výslechem stěžovatelem navržených svědků.
II.
Ze soudních rozhodnutí, připojených k ústavní stížnosti, vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně (dále jen "okresní soud") ze dne 15. 5. 2003, čj. 7 C 707/2000 - 184, byla žaloba stěžovatele na zaplacení 10 000,-- Kč zamítnuta. K odvolání stěžovatele byl rozsudek okresního soudu ve věci samé potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2005, sp. zn. 38 Co 286/2003. S odstupem času vydal týž okresní soud opravné usnesení (ze dne 9. 3. 2006, čj. 7 C 707/2000 - 222), kterým opravil výrok III. shora uvedeného rozsudku tak, že žalobci (stěžovateli) uložil povinnost zaplatit náklady státu. Toto opravné usnesení napadl stěžovatel odvoláním, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 38 Co 173/2007, tak, že napadené opravné usnesení změnil.
III.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Tato lhůta počíná dnem následujícím po doručení rozhodnutí, přičemž za poslední procesní prostředek se považuje řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Shora uvedeným opravným usnesením okresního soudu, a jeho změnou v podobě usnesení krajského soudu ze dne 26. 9. 2007, došlo ke změně původních rozsudků jen ve výroku o nákladech řízení. Šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 15. 5. 2003, čj. 7 C 707/2000 - 184, kterým byla žaloba stěžovatele zamítnuta, a potvrzujícího rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2005, sp. zn. 38 Co 286/2003, tedy výrokům ve věci samé, začala běžet dnem následujícím po doručení rozsudku krajského soudu, tedy v pátek dne 11. 2. 2005, a uplynula v pondělí, dne 11. 4. 2005. Pokud tedy stěžovatel touto ustavní stížností navrhl zrušení zmíněných rozsudků obecných soudů ve věci samé, učinil tak pozdě. Znamená to naplnění důvodu pro odmítnutí ústavní stížnosti soudcem zpravodajem, jako návrhu podaného po lhůtě [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Později vydané opravné usnesení se týkalo pouze náhrady nákladů řízení stěžovatele (jako žalobce), ve vztahu ke státu. Předcházejících rozhodnutí ve věci samé se nijak nedotklo. Lhůta pro podání ústavní stížnosti je tedy zachována pouze ve vztahu k těmto usnesením a nijak neotevírá možnost ústavně právního přezkumu rozhodnutí ve věci samé, vydaných v r. 2003 a 2005.
Ústavní soud se tak mohl zabývat jen případným porušením ústavně zaručených základních práv stěžovatele v otázce náhrady nákladů řízení vůči státu. Obsah opravného usnesení, včetně jeho změny, provedené usnesením krajského soudu, stěžovatel žádnou ústavněprávní argumentací nenapadl. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů. Zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 457/05, www.nalus.usoud.cz). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona obecnými soudy, v nichž by byl obsažen prvek svévole. S odkazem na shora citovanou judikaturu Ústavní soud uzavírá, že k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele v jeho případě nedošlo.
IV.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl v části jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem o Ústavním soudu [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu] a v části jako návrh zjevně neopodstatněný, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. července 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu