ECLI:CZ:US:2008:1.US.77.07.1
sp. zn. I. ÚS 77/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. G., zastoupeného JUDr. Miroslavem Kříženeckým, advokátem, se sídlem Na Sadech 21, 370 01 České Budějovice, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 10. 2005, sp. zn. 2 To 102/2005, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2006, sp. zn. 6 Tdo 873/2006, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 1. 2007, stěžovatel napadl rozsudek Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 11. 10. 2005, sp. zn. 2 To 102/2005 (dále jen "rozsudek"), kterým byl pro vícero trestných činů podvodu a další sbíhající se trestnou činnost podle §250 odst. 4 a §35 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon") odsouzen k souhrnnému trestu 8 let odnětí svobody. Rovněž napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2006, sp. zn. 6 Tdo 873/2006 (dále jen "usnesení"), jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku. Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala především v řízení nákupů zemědělských produktů, kdy dohodnutá kupní cena nebyla, a ani neměla být, prodejcům nikdy uhrazena.
Stěžovatel především nesouhlasí se skutečností, že byl odsouzen jako organizátor trestné činnost podle §10 odst. 1 písm. a) trestního zákona. Obecné soudy podle jeho přesvědčení provedené důkazy správně nehodnotily. On, ani jeho bratr, s trestnou činností nezapočali, ani ji neorganizovali. Není možné paušálně říci, že je třeba věřit pachatelům R. L. či R. S., že k některým skutkům potřebovali jeho organizátorství a k jiným nikoliv. Není také nepodstatné, že R. S. v prvotní fázi výpovědi, která bývá z hlediska psychologie výslechu považována za nejpodstatnější, uvedl, že obžalovaný R. L. s bratry G. s tím až do prosince roku 1999 neměli nic společného. Jeho obhájce se v závěrečné řeči zabýval rozpory ve výpovědích R. L. a R. S., soudy se však s nimi náležitým způsobem nevypořádaly. Pokud provedené důkazy o něčem svědčí, pak o jiné, méně závažné formě účastenství. Tomu by pak měla odpovídat menší přísnost uloženého trestu. Stěžovatel nadto namítá, že jeho výměrou a způsobem výkonu se měl Nejvyšší soud pečlivěji zabýval též s ohledem na délku řízení a výši způsobené škody (zde odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04 [in http://www.usoud.cz]).
Vzhledem k výše uvedenému má stěžovatel za to, že došlo k porušení čl. 36 a následujících Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Vrchní soud uvedl, že k uplatněným námitkám se již vyjádřil ve svém rozhodnutí, na které proto odkazuje. Uložené tresty dle jeho přesvědčení odpovídají závažnosti trestné činnosti a všem dalším skutečnostem. Ústavní stížnost navrhl odmítnout.
Vrchní státní zastupitelství v Olomouci poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužilo.
Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění svého usnesení a vyjádřil přesvědčení, že nedošlo k porušení stěžovatelových práv. Ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou a má za to, že by jí nemělo být vyhověno.
Nejvyšší státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.
Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od Krajského soudu v Brně předmětný spis sp. zn. 40 T 10/2003 (dále jen "spis"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
Nutno uvést, že soudy měly k dispozici velké množství důkazních pramenů, včetně mnoha desítek svědeckých výpovědí. Na jejich základě se pak zabývaly a řádně vypořádaly s námitkami stěžovatele (např. k rozporům ve výpovědi R. S. srovnej č. l. 8375 a následující spisu).
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při svém hodnocení řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu odůvodnily dostatečným způsobem.
Pokud jde o stěžovatelovo tvrzení, že Nejvyšší soud se nezabýval výměrou a způsobem výkonu stanoveného trestu s ohledem na délku řízení a výši způsobené škody, ze spisu vyplývá, že takovouto námitku ve svém dovolání ani neuplatnil (viz č. l. 8960 a následující spisu).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2008
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu