ECLI:CZ:US:2008:1.US.774.07.1
sp. zn. I. ÚS 774/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. P., zastoupeného JUDr. Evženem Zörklerem, advokátem se sídlem Praha 5, Janáčkovo nábř. 57, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 12. 2006, čj. 20 Cdo 3469/2006 - 60, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 1. 2005, čj. 12 Co 515/2004 - 25, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů pro porušení jeho ústavních práv obsažených v čl. 2, čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a zaručených čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V důvodech ústavní stížnosti uvedl, že Nejvyšší soud se odmítl jeho dovoláním věcně zabývat s odkazem na judikát, který se týkal smluvních vztahů, pro které stanoví zákon jiný právní režim než pro vztah stěžovatele. Stěžovatel předložil svůj výklad §408 odst. 1 a §763 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a §131b odst. 5 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku. Podle stěžovatele se na jeho věc vůbec nevztahoval režim promlčení podle hospodářského zákoníku, navíc soudy zcela ignorovaly skutečnost absolutního promlčení práva. Postupem obecných soudů, které nezastavily ke stěžovatelově námitce promlčení výkon rozhodnutí, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, jeho právo vlastnické i právo podnikat.
V souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu byla vyžádána vyjádření obecných soudů, jako účastníků řízení. Nejvyšší soud odkázal na konkrétní pasáže odůvodnění svého rozhodnutí, v nichž vyhodnotil dovolací námitky. Navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Krajský soud uvedl, že podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním posouzením otázky promlčení práva. Podle svého názoru se vypořádal se všemi námitkami stěžovatele a jeho stížnost považuje za nedůvodnou.
II.
Z rozhodnutí obecných soudů bylo zjištěno, že Okresní soud v Litoměřicích, v exekučním řízení vedeném proti stěžovateli, usnesením ze dne 3. 6. 2004, čj. E 2267/2002 - 18, zamítl jeho návrh na zastavení výkonu rozhodnutí pro částku 210 640,-- Kč s příslušenstvím. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 20. 1. 2005, čj. 12 Co 515/2004 - 25, potvrdil usnesení okresního soudu. Dovolání proti usnesení krajského soudu odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 1. 12. 2006, čj. 20 Cdo 3469/2006 - 60.
III.
Stěžovatelova ústavní stížnost je v podstatě jen polemikou s interpretací intertemporálních ustanovení obchodního zákoníku a s výkladem otázky promlčení pohledávky uplatněné vůči stěžovateli. Jestliže obecné soudy v daném případě dovodily, že vymáhaná pohledávka - vzniklá za účinnosti hospodářského zákoníku - není promlčena a teprve od uplynutí lhůty k plnění rozhodnutí, které nabylo právní moci v roce 2002, začala běžet desetiletá promlčecí lhůta podle §131b odst. 5 hospodářského zákoníku, nezasáhly tím do stěžovatelových ústavně zaručených základních práv.
Ústavní soud totiž představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů (příp. dalších orgánů veřejné moci) pouze za situace, kdy tyto orgány svými rozhodnutími zasáhly do ústavně zaručených základních práv nebo svobod daného subjektu. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině práva podústavního. Ve věci stěžovatele V. P. byla jeho procesní práva plně respektována, rozhodnutí obecných soudů byla zcela dostatečně a racionálně odůvodněna a interpretace podústavního práva v nich obsažená nebyla svévolná. Za této situace Ústavní soud nevidí jediný důvod pro svůj zásah.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud tato stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení obsahují relevantní tvrzení, může Ústavní soud vyzvat stěžovatele k jeho případné replice ve stanovené lhůtě. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu