ECLI:CZ:US:2008:1.US.817.06.1
sp. zn. I. ÚS 817/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. J. K., zastoupené JUDr. Jaroslavem Štemberkem, advokátem se sídlem Praha 4, Petra Rezka 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2006, čj. 35 Co 299/2006 - 74, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 4. 2006, čj. 10 C 102/2005 - 61, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení shora uvedených rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále "obvodní soud"), protože jimi byla porušena její základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka je přesvědčena, že nepřesnost označení účastníka řízení v její žalobě, v níž výslovně neoznačila žalovanou jako Českou republiku, jednající ministerstvem spravedlnosti, jak odpovídá zákonu č. 219/2000 Sb., neměla být posouzena jako neodstranitelná vada řízení bránící projednání žaloby. Stěžovatelce tak bylo, podle jejího názoru, formalistickým postupem soudu odepřeno právo na soudní ochranu, jakož i na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, které se v řízení domáhala.
II.
Z rozhodnutí obecných soudů bylo zjištěno, že obvodní soud usnesením ze dne 13. 4. 2006, čj. 10 C 102/2005 - 61, zastavil řízení, protože stěžovatelka podala žalobu na náhradu škody vůči žalovanému - Ministerstvu spravedlnosti, tedy subjektu, který nemá způsobilost být účastníkem řízení. Městský soud usnesením ze dne 19. 7. 2006, čj. 35 Co 299/2006 - 74, potvrdil usnesení obvodního soudu.
III.
Ústavní soud zdůrazňuje, že není další běžnou instancí v systému obecného soudnictví, a není proto jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem ČR (srov. nález sp. zn. I. ÚS 68/93, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, str. 123 a z tohoto nálezu vyplývající konstantní judikaturu).
Postup obecného soudu, kterým by bez dalšího odmítl žalobu, v níž by jako žalovaný bylo označeno "Ministerstvo spravedlnosti České republiky" a nikoli "Česká republika - ministerstvo spravedlnosti" by zjevně zásah do ústavně zaručených základních práv stěžovatelky, jako žalobkyně, představoval. V tomto směru je tedy nezbytné korigovat názor městského soudu obsažený na str. 2 jeho rozhodnutí, kde uvádí, že nejde o vadu žaloby, kterou by soud byl povinen v součinnosti s žalobcem odstranit. Městskému soudu je nepochybně známa dosavadní judikatura Ústavního soudu k této otázce, stačí poukázat na nálezy sp. zn. I. ÚS 670/2000 (Sbírka nálezů a usnesení, sv. 23, str. 177), sp. zn. II. ÚS 73/03 (Sbírka nálezů a usnesení, sv. 34, str. 141), sp. zn. I. ÚS 268/03 (Sbírka nálezů a usnesení, sv. 35, str. 241) nebo sp. zn. I. ÚS 467/04 (http://nalus.usoud.cz).
V případě stěžovatelky ale obvodní soud zmíněným, ústavně rozporným, způsobem nepostupoval. Z vyžádaného spisu sp. zn. 10 C 102/2005 (Obvodního soudu pro Prahu 2) vyplývá, že stěžovatelku opakovaně vyzval k doplnění žaloby (viz č. l. 7 a 24) a ve věci dokonce nařídil jednání, aby stěžovatelka mohla být ústně soudem poučena o svých procesních právech a povinnostech (viz odůvodnění usnesení obvodního soudu ze dne 13. 4. 2006 na č. l. 61 spisu). K uvedenému jednání se stěžovatelka bez omluvy nedostavila (viz č. l. 59 spisu). Znakem každého řízení před orgánem veřejné moci je dodržování procesních pravidel, tedy určitá formálnost nutná pro to, aby takové řízení bylo vůbec funkční. Pokud orgány veřejné moci v řízení nepostupují přepjatě formalisticky a respektují ústavně zaručená základní práva jeho účastníků, nemá Ústavní soud důvod ani možnost do takového řízení svou kasační pravomocí vstupovat. Zbývá než uzavřít, že obvodní soud stěžovatelce poskytl řadu možností k odstranění vad její žaloby, které však nevyužila.
K porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 bodu 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nedošlo.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky v řízení před obecnými soudy, odmítl její ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. března 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu