ECLI:CZ:US:2008:1.US.827.06.1
sp. zn. I. ÚS 827/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Gűttlera o ústavní stížnosti stěžovatele V. R., zastoupeného Mgr. Markem Neustupným, advokátem se sídlem U mlékárny 290, 353 01 Mariánské Lázně, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2006, č. j. 7 Afs 209/2005-141, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Nejvyšší správní soud (dále jen "NSS"), vázán rozsahem a důvody podané kasační stížnosti (§109 odst. 2, 3 s.ř.s.), neshledav skutečnosti, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s.ř.s.), rozsudkem ze dne 27. 9. 2006, č. j. 7 Afs 209/2005-141, rozhodl tak, že stěžovatelovu kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 9. 2005, č. j. 15 Ca 126/2004-85, zamítl (výroková část I.) a že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výroková část II.).
NSS poukázal především na to, že podle §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, ve znění rozhodném pro zdaňovací období (dále jen "zákon"), výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů se pro zjištění základu daně odečtou ve výši prokázané poplatníkem a ve výši stanovené tímto zákonem a zvláštními předpisy. Ve výdajích na dosažení, zajištění a udržení příjmů nelze uplatnit výdaje, které již byly v předchozích zdaňovacích obdobích ve výdajích na dosažení, zajištění a udržení příjmů uplatněny. Podle §25 odst. 1 písm. p) zákona za výdaje (náklady) vynaložené k dosažení, zajištění a udržení příjmů pro daňové účely nelze uznat zejména technické zhodnocení (§33). Podle §33 odst. 1 zákona technickým zhodnocením se pro účely tohoto zákona rozumí vždy výdaje na dokončené nástavby, přístavby a stavební úpravy, rekonstrukce a modernizace majetku, pokud převýšily u jednotlivého majetku v úhrnu ve zdaňovacím období 1995 částku 10.000,- Kč a počínaje zdaňovacím obdobím 1996 částku 20.000,- Kč. Technickým zhodnocením jsou i uvedené výdaje nepřesahující stanovené částky, které poplatník na základě svého rozhodnutí neuplatní jako výdaj (náklad) podle §24 odst. 2 písm. zb). Podle odst. 2 citovaného ustanovení rekonstrukcí se pro účely tohoto zákona rozumí zásahy do majetku, které mají za následek změnu jeho účelu nebo technických parametrů. Podle odst. 3 citovaného ustanovení se modernizací pro účely tohoto zákona rozumí rozšíření vybavenosti nebo použitelnosti majetku.
NSS nejdříve odkázal na první části kasační stížnosti, v níž stěžovatel uváděl, že nebyl vyrozuměn o tom, že v řízení byl přibrán znalec Ing. P. P., že jeho znalecký posudek mu byl doručen až na jeho žádost a že žalovaný (Poznámka: Finanční ředitelství v Ústí nad Labem; dále jen "FŘ") nepřihlédl ke znaleckému posudku Ing. J. N. Tyto žalobní námitky byly Krajským soudem v Ústí nad Labem (dále jen "KS") posouzeny, přičemž KS je neshledal důvodnými; poukázal na to, že z odůvodnění napadeného správního rozhodnutí je patrné, že FŘ se znaleckým posudkem Ing. J. N. zabývalo na straně 9 rozhodnutí ze dne 21. 4. 2004, č.j. 6323/120/99/RKS. KS dále uvedl, že není důvodný odkaz na §16 odst. 4 písm. e) a písm. f) zákona o správě daní a poplatků, neboť daňové řízení po předchozím zrušujícím rozsudku již nebylo ve fázi daňové kontroly. KS prohlásil, že správce daně při ústním jednání dne 2. 2. 2004 probíral se stěžovatelem dosavadní výsledky doplňovacího řízení a také jej seznámil s obsahem znaleckého posudku ing. P. P., přičemž fotokopie tohoto posudku byla stěžovateli na jeho žádost vydána dne 30. 1. 2004. KS konečně dodal, že stěžovateli nic nebránilo navrhnout provedení výslechu znalce či předložení revizního znaleckého posudku, což však neučinil.
NSS prohlásil, že s takovým posouzením KS souhlasí. Příslušné správní řízení se již nenacházelo v rámci daňové kontroly podle §16 zákona o správě daní a poplatků, avšak i v takovém řízení má daňový subjekt právo klást svědkům či znalcům při ústním jednání a místním šetření otázky (k tomu srov. nepublikované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2004, č. j. 5 Afs 14/2004-60, dostupné na www.nssoud.cz). Tato práva mu příslušejí již z povahy věci, ač nemusí být explicitně v procesním předpisu stanovena. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, KS v intencích tohoto právního názoru postupoval, neboť vyšel z toho, že se stěžovatelem byly závěry ze znaleckého posudku projednány a tento znalecký posudek měl k dispozici. Stěžovatel nijak konkrétně netvrdí, že by v daňovém řízení došlo k ústnímu jednání či k místnímu šetření, jemuž by byl přítomen znalec, a že by mu bylo při takovém konkrétním úkonu znemožněno uplatnit svoje právo. NSS proto uzavřel tak, že stěžovatel byl se závěry znaleckého posudku seznámen a porušení svého práva klást znalci otázky při ústním jednání či místním šetření nijak konkrétně netvrdil. Pokud stěžovatel nebyl vyrozuměn o přibrání znalce Ing. P. P., jedná se o jistou informační nedůslednost správního orgánu, která však není v rozporu se zákonem o správě daní a poplatků a nemá vliv na zákonnost samotného správního rozhodnutí či napadeného rozsudku, neboť tento postup byl odstraněn následným postupem správce daně (seznámení stěžovatele s obsahem vyhotoveného znaleckého posudku). Při tomto seznámení mohl stěžovatel svá práva uplatnit.
NSS - ke stěžovatelovu nesouhlasu s právním názorem KS, že po předchozím zrušujícím rozsudku se správní řízení nenacházelo již v průběhu daňové kontroly - uvedl, že stěžovatelův názor je nesprávný, neboť v dané věci je patrné, že daňová kontrola již byla ukončena. Ke stěžovatelově námitce, že právo na veřejné projednání věci by mu mělo být zachováno po celou dobu řízení, je pak prý nutné zdůraznit, že toto tvrzení je velmi obecné a nijak konkrétně neupřesněné, tedy tak, aby k němu mohl NSS zaujmout konkrétní právní závěr, který má vztah k projednávané věci.
NSS - ke stěžovatelově námitce, že prvoinstanční správce daně provedl místní šetření mimo obvod své územní působnosti a pokud z takového šetření vycházel předchozí znalecký posudek ing. H., pak takový posudek trpí vadou - uvedl, že z odůvodnění napadeného rozsudku KS zcela jasně vyplývá, že FŘ při posuzování věci nevycházelo z tohoto předchozího znaleckého posudku, ale z nově vypracovaného znaleckého posudku Ing. P. P. Proto je i tato námitka nedůvodná, neboť nemíří na rozhodovací důvody jak KS, tak žalovaného FŘ.
NSS - k stěžovatelovu podrobnému rozboru odborných otázek (v jehož rámci vyslovil nesouhlas se závěry znaleckého posudku Ing. P. P.) - prohlásil, že se ztotožňuje se závěrem KS. Ten v odůvodnění kasační stížnosti napadeného rozsudku ze dne 15. 9. 2005, č. j. 15 Ca 126/2004-85, podrobně rozebral skutečnosti, které jsou patrné ze správního spisu a z nichž znalec vycházel; odborné znalecké závěry ve smyslu jejich správnosti pak nemohou podléhat hodnocení ze strany daňových orgánů a potažmo i soudů, neboť z jejich pozice může být hodnocena pouze přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění znaleckého nálezu a jeho soulad s ostatními provedenými důkazy. S tímto názorem se NSS plně ztotožnil, neboť v případě opačném by soud hodnotil odborné skutkové otázky, k čemuž není a nemůže být odborně vybaven. Právě z tohoto důvodu je tak při hodnocení takové odborné otázky nutné ustanovit znalce z příslušného oboru, který takové posouzení provede. Skutkové závěry takto zjištěné poté právně hodnotí správní orgán, či případně v soudním řízení správní soud. KS závěry znalce ve shora uvedeném rámci konkrétně hodnotil a dospěl k závěru, že odborná skutková otázka byla znalcem posouzena řádně (tedy že znalec své zadání splnil, nález odůvodnil, přičemž vycházel z dostatečné dokumentace). NSS proto uvedl, že z hlediska hodnocení úplnosti znaleckého nálezu byla věc KS řádně posouzena a tato námitka je tedy nedůvodná. NSS v této souvislosti dodal, že skutečnost, kdy se závěry znaleckého posudku přibraného správním orgánem či soudem a účastníkem řízení liší, není nijak neobvyklá. Při posouzení takových posudků je tak relevantní pouze to, zda soudem či správním orgánem přibraný znalec se ve svém posudku náležitě a přesvědčivě vypořádal i s tím, co již předtím bylo formou jiného znaleckého posudku zpracováno (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 10. 1999, sp. zn. IV. ÚS 396/99).
NSS - ke stěžovatelově námitce, že znalecký posudek Ing. J. N. ze dne 28. 12. 1999, který předložil správci daně na základě jeho výzvy ze dne 3. 6. 2003, přičemž tímto znaleckým posudkem byly zpochybňovány závěry znaleckého posudku Ing. H. - opětovně uvedl, že ani finanční orgány ani KS při svém rozhodování nevycházely z předchozího znaleckého posudku Ing. H., ale z nově zpracovaného znaleckého posudku Ing. Petra Plichty. NSS zdůraznil, že tato stěžovatelova námitka nemíří na konkrétní rozhodovací důvody a proto je nepřijatelná. Pokud stěžovatel namítal, že se mohl domnívat, že správní orgán považuje tento znalecký posudek Ing. J. N. ze dne 28. 12. 1999 za dostačující, pak lze poukázat na to, že stěžovatel byl seznámen s nově zpracovaným znaleckým posudkem Ing. P. P., který celou odbornou otázku zpracoval znovu; stěžovatel tak nemohl (po tomto seznámení) vycházet z toho, že by správní orgán použil pro své rozhodnutí znalecký posudek Ing. J. N. ze dne 28. 12. 1999.
NSS - ke stěžovatelovu tvrzení, že finanční orgán měl vycházet z předloženého kolaudačního rozhodnutí, které je podle jeho názoru "tzv. předběžnou otázkou podle §28 zákona o správě daní a poplatků" - odkázal na právní názor KS, podle něhož za vyřešení předběžné otázky nelze považovat vydání kolaudačního rozhodnutí, neboť tím se pouze povoluje užívání stavby k určitému účelu. NSS toliko dodal, že v příslušném daňovém řízení je rozhodující posouzení právní otázky technického zhodnocení, rekonstrukce a modernizace majetku (srov. §33 zákona). Kolaudační rozhodnutí je veřejnoprávním povolením užívání stavby k určenému účelu podle zákona č. 50/1976 Sb., o stavebním řízení, ve znění pozdějších předpisů, a míří tedy na vztahy jiné. Vydáním kolaudačního rozhodnutí se tak žádná předběžná otázka ve smyslu právního posouzení uplatněných výdajů jako technického zhodnocení, rekonstrukce nebo modernizace neřeší.
NSS dále vyslovil souhlas s kvalifikací protokolu správce daně ze dne 2. 4. 2004 provedené KS, podle něhož je protokol veřejnou listinou a platí pro něj presumpce správnosti (Poznámka: opravy a změny protokolu nebyly provedeny, nikdo je nežádal, stěžovatel protokol po hlasitém přečtení bez připomínek schválil); NSS uvedl, že stěžovatel v kasační stížnosti pouze opakuje své námitky již ze žalobního řízení, aniž by kasační stížnost obsahovala konkrétní polemiku s právním názorem KS. NSS navíc poznamenal, že v řízení o kasační stížnosti proti rozhodnutí KS přezkoumává takto napadený rozsudek, nikoliv přímo napadené správní rozhodnutí, a proto - pokud chce stěžovatel napadnout konkrétní právní názor krajského soudu - musí tak výslovně učinit. Jak již bylo shora uvedeno, stěžovatel tento stížnostní bod vůbec nesměřuje proti právnímu názoru KS, a proto k němu nelze zaujímat konkrétní stanovisko. NSS zdůraznil, že stěžovatel nijak nekonkretizoval ani své tvrzení (o tom, že splnil své povinnosti na základě výzev správce daně ze dne 21. 10. 1998 a 3. 6. 2003) a nevyvrátil ani názor KS, že sám nepředložil žádný nezvratný důkazní prostředek, jímž by prokázal, že oprava stávajícího stavu budovy za stav nový byla provedena při zachování stejných parametrů, protože jedině tak by se stále jednalo o opravu, a nikoliv o technické zhodnocení. Znalecký posudek Ing. P. P. doložil, že parametry byly změněny, což znamená, že se jednalo o technické zhodnocení podle §33 zákona.
NSS - ke stěžovatelově úvaze, že správce daně měl při dodatečném stanovení daně přihlédnout ke všem skutečnostem, tedy i k těm, které daňový základ snižují (pokud správce daně neuzná nějaký výdaj a vyloučí jej z daňového základu, pak by měl zohlednit snížení základu daně z titulu daňových odpisů z této investice) - uvedl, že z obsahu podané žaloby i jejího doplnění zjistil, že tuto žalobní námitku stěžovatel v podané žalobě neuplatnil a KS se k ní tedy v odůvodnění napadeného rozsudku nemohl vyjádřit. Za takové procesní situace se jedná o skutečnost nově uplatněnou až v řízení o kasační stížnosti; takovou skutečnost mohl stěžovatel uplatnit v žalobním řízení, a proto k ní NSS nepřihlédl (§104 odst. 4 s. ř. s.).
NSS se ztotožnil s právním názorem KS i v případě stěžovatelova tvrzení, že KS uplatnil v jeho neprospěch při hodnocení dokazování ustanovení §75 odst. 1 s. ř. s., čímž porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces podle článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina). NSS zdůraznil, že v soudním řízení správním je pravidlem soudní přezkum již pravomocných správních rozhodnutí z hlediska jejich souladu se zákonem, a to pouze v rámci včas a řádně uplatněných žalobních bodů. Při takovém soudním přezkumu musí správní soud vycházet především z dokazování již provedeného správním orgánem ve správním řízení, neboť jinak by soudní moc nahrazovala činnost moci výkonné, což není v právním státě přípustné. Ačkoliv soud ve správním soudnictví může dokazování doplnit (srov. např. §52 s. ř. s.), stále musí vycházet ze základní zásady, podle níž se při přezkoumání napadeného rozhodnutí vychází mj. ze skutkového stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§75 odst. 1 s. ř. s.). V případě jiného výkladu by tak bylo naprosto relativizováno rozhodování veřejné správy, což by bylo i v rozporu s koncepcí správního soudnictví kontinentální Evropy. KS proto podle NSS nijak nepochybil, jestliže takový důkaz s odkazem na §75 odst. 1 s. ř. s. nepřipustil; NSS současně poznamenal, že tuto svou úvahu zdůvodnil nejen shora uvedeným odkazem, ale i skutečností, že (tento) znalecký posudek Ing. J. N. ze dne 25. 4. 2005 nebyl v rámci daňového řízení předložen. NSS proto uzavřel tak, že vzhledem ke skutečnosti, že KS neshledal závažné vady ve znaleckém posudku, z něhož při rozhodování vycházely správní orgány, postupoval v souladu se zákonem, jestliže později vyhotovený a až soudu v rámci žalobního řízení předložený znalecký posudek "pro rozhodovací důvody" nepřipustil.
II.
Rozsudek NSS ze dne 27. 9. 2006, č. j. 7 Afs 209/2005-141, napadl stěžovatel ústavní stížností; v ní odkázal pro stručnost na obsah kasační stížnosti ze dne 5. 10. 2005 a na další k ústavní stížnosti přiložené přílohy. Tvrdí, že postupem orgánů veřejné moci (kdy KS i NSS zvýhodnily svou interpretací daňových předpisů a s. ř. s. finanční orgány) bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a zejména na spravedlivý proces a na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny, čl. 38 odst. 1, čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv základních svobod (dále jen "Úmluva"), rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 11 odst. 5 Listiny podle něhož daně a poplatky musí být ukládány jen na základě zákona a podle čl. 2 odst. 2 Listiny, podle něhož statní moc musí být vůči každému uplatňována jen v případech a v mezích stanovených zákonem a způsobem, který stanoví zákon.
Stěžovatel v prvé řadě poukázal na znalecky posudek Ing. P., který - na rozdíl od detailního znaleckého posudku znalce Ing. N. - neuvedl, z čeho při zpracování znaleckého posudku čerpal; posudek je nepřesvědčivý a lze s ním polemizovat. Stěžovatel dále namítl, že KS i NSS jednaly v rozporu s rozsudkem KS ze dne 2. 4. 2003, sp. zn. 16 Ca 456/2000, kterým byl věc vrácena FŘ k doplnění řízení provedením dalších důkazů a k zajištění nového posudku znalce. Stěžovatel dále uvádí, že správní orgán při posuzování znaleckého posudku znalce Ing. P. překročil rámec správního uvážení (a odkazuje na §2 odst. 2 za použití §31 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků) a navíc se neúplným a nepřesvědčivým posudkem (poznámka: zřejmě znalce Ing. P.) měl zabývat NSS, neboť se dle stěžovatele jedná o jinou vadu řízení [§103 odst. 1 písm. f) s. ř. s.; poznámka: správně zřejmě písm. d), neboť písm. f) se v daném ustanovení v odstavci 1 avšak ani v odst. 2 nevyskytuje). Stěžovatel se také domnívá, že nepřipuštění (argumentace) znaleckého posudku Ing. N. ze dne 25. 4. 2005 (byť by byl při jednání čten) s odkazem na §75 odst. 1 s. ř. s. bylo protiprávní a protiústavní. Stěžovatel připustil, že při přezkoumávání zákonnosti správního rozhodnutí se doplnění dokazování zpravidla neprovádí, což však neznamená, že se provádět nesmí a odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 533/98. Stěžovatel sice souhlasí s tím, že soud musí při přezkoumávání rozhodnutí vycházet ze skutkového stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§75 odst. 1 s. ř. s.), avšak soud také zkoumá, zda zjištěný skutkový stav skýtá oporu výroku z hlediska požadavků zákona a zda může takto zjištěný stav obstát či zda vyžaduje rozsáhlé nebo zásadní doplnění. KS tedy nepřezkoumal v rozsahu §75 odst. 1 s. ř. s. žalobou napadené rozhodnutí správního orgánu, jestliže se spokojil s konstatováním, že v době vydání nebyl znalecký posudek Ing. N. v rámci daňového řízení předložen.
Stěžovatel se dále (zejména) domnívá, že správní orgán omezil jeho práva, neboť v rozporu s §16 odst. 4 písm. e) zákona o správě daní a poplatků mu neumožnil klást znalci při ústním jednání otázky a nevyrozuměl jej o tom, že dne 4. 7. 2003 přibral nového znalce. Na tom dle stěžovatele nic nemění skutečnost, že se správní řízení již nenacházelo ve stádiu daňové kontroly, ale ve stádiu doplňovacího řízení (doplnění dokazování). Stěžovatel v této souvislosti nesouhlasí s názorem KS ohledně výkladu §16 odst. 4 písm. e) a písm. f) zákona o správě daní a poplatků, neboť daňové řízení po předchozím zrušujícím rozsudku již nebylo ve fázi daňové kontroly; v odůvodnění pak uvedl (zřejmě KS), že správce daně při ústním jednání dne 2. 2. 2004 stěžovatele s obsahem znaleckého posudku ing. P. P. seznámil, přičemž fotokopie posudku byla stěžovateli na jeho žádost vydána dne 30. 1. 2004. KS sice uvedl, že stěžovateli nic nebránilo navrhnout provedení výslechu znalce či předložení revizního znaleckého posudku, s čímž se v podstatě ztotožnil i NSS, který nevyrozumění stěžovatele o přibrání znalce kvalifikoval jako jistou informační nedůslednost správního orgánu, jež není v rozporu se zákonem o správě daní a poplatků a nemá vliv na zákonnost správního rozhodnutí či napadeného rozsudku, neboť tento postup byl odstraněn následným seznámením stěžovatele s obsahem vyhotoveného znaleckého posudku. Stěžovatel však v této souvislosti odkázal na ústavně konformní výklad §16 odst. 4 písm. e) zákona o správě daní a poplatků, který byl přijat v nálezu ze dne 11. 9. 2001, sp. zn. I. ÚS 591/2000 a ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. II. ÚS 232/02, podle něhož je v rámci zachování principu "rovnosti zbraní" třeba vycházet v daňovém řízení z toho, že pravidlo uvedené v citovaném ustanovení je nutno aplikovat vždy, provádí-li finanční orgán ve vztahu k daňovému subjektu dokazování podle §31 zákona o správě daní a poplatků (daňový subjekt má právo zúčastnit se v rámci daňového řízení ústního jednání, byť nešlo již o daňovou kontrolu, což vyplývá z §7 odst. 1 citovaného zákona, podle něhož se nového řízení vedeného správcem daně zúčastňují mimi jiné daňové subjekty). Stěžovatel poukázal na to, že mu dne 30. 1. 2004 byl předán, na jeho vyžádání, znalecký posudek znalce Ing. P. a následně dne 2. 4. 2004 s ním bylo uskutečněno ústní jednání, kde byl formálně seznámen zejména s jeho obsahem. Stěžovatel si pro obsáhlost uvedeného znaleckého posudku vyhradil právo k podání písemného vyjádření, což učinil dne 16. 2. 2004. Domnívá se, že jeho argumentace ve spojení se znaleckým posudkem Ing. N. je natolik závažná a přesvědčivá, že může znamenat jen znehodnocení závěrů znalce Ing. P. Stěžovatel poukázal na kontroverznost závěru NSS o nepřipuštění obsahu znaleckého posudku Ing. N. ze strany správního orgánu (potažmo i soudu).
Stěžovatel se domnívá, že napadený rozsudek NSS nekonvenuje s s názorem Ústavního soudu uvedeným v nálezu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. III. ÚS 648/04 (podle něhož v podmínkách právního státu je nemyslitelné, aby obecný soud s vědomím jasně seznatelné judikatury Ústavního soudu s odvoláním na dikci zákona zvolil takovou jeho interpretaci , kterou Ústavní soud považuje za protiústavní), představuje výraz libovůle (je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny) a současně podrývá důvěru jednotlivce v právo a právní stát (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR). Podle stěžovatele KS i NSS " v podstatě hájí naprosto ústavně nekonformní (a rovněž i nekonformní s evropským právem) a nespravedlivý závěr, že v tomto soudním řízení může předkládat relevantní důkazní návrhy, k nimž bude přihlíženo, pouze strana žalovaná".
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud přijal nález, jímž rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2006, č. j. 7 Afs 209/2005-141, zruší.
III.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům:
Stěžovatel namítá, že napadeným usnesením, bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý soudní proces zaručené v čl. 36 odst. 1 a odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny, čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 Úmluvy.
Tuto argumentaci akceptovat nelze.
Pokud stěžovatel tvrdí, že byla porušena jeho výše uvedená základní práva, dopouští se omylu, neboť - jak vyplývá z příslušných soudních (a správních) spisů - nebylo mu v souzené věci nijak bráněno, aby se stanoveným postupem svého práva nejprve u KS a posléze u NSS domáhal. Podle obsahu soudních spisů oba soudy jednaly způsobem, který postup stanovený zákonem, tj. s.ř.s. nezpochybnil. Návrhy stěžovatele řádně projednaly, ve věci rozhodly a rozhodnutí řádně a dostatečně odůvodnily. Sám Ústavní soud - který není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu nepřísluší přehodnocovat jejich rozhodnutí, pokud jimi nedojde k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem - nezjistil, že by postupem KS a NSS bylo právo stěžovatele na spravedlivý proces vůbec porušeno nebo, že by došlo k odnětí stěžovatele zákonnému soudci.
Pokud jde o další stěžovatelova tvrzení odkazuje Ústavní soud na argumentaci KS a především NSS uvedenou v odůvodněních napadených rozhodnutích, v němž oba soudy obsáhle precizovaly, proč návrhu stěžovatele nelze vyhovět. K argumentaci NSS (jakož i KS), jež se týkala znaleckých posudků, Ústavní soud pouze dodává, že stěžovatelova představa o institutu správního uvážení není představou správnou, neboť ten představuje zákonodárcem poskytnutou možnost rozhodnutí vydat či nevydat nebo z více právem dovolených řešení vybrat jedno. Nejedná se však (jak se domnívá stěžovatel) o úvahy správního orgánu při posuzování znaleckého posudku. Stejně tak Ústavní soud dovozuje, že správním soudům nelze nic zásadního vytknout co do jejich argumentace týkající se znaleckých posudků a jejich použití v rámci dokazování. Úvahy stěžovatele týkající se především posudku Ing. N. ze dne 25. 4. 2005 považuje Ústavní soud v kontextu ustanovení §75 odst. 1 a §52 s. ř. s. za spektakulární a jejich konotace navozující stěžovatelem předkládaný závěr, že v předmětném soudním řízení může předkládat relevantní důkazy pouze strana žalovaná, za neodpovídající průběhu řízení. Tyto úvahy jsou vedeny spíše závěry posudku Ing. N. ze dne 25. 4. 2005, stěžovatelem subjektivně preferovaném. Z obou rozhodnutí (avšak ani ze spisového materiálu) proto porušení rovnosti účastníků řízení (tj. čl. 37 odst. 3 Listiny) dovodit nelze. Se zřetelem k tomu je zřejmé, že nález III. ÚS 648/04, jehož se stěžovatel dovolává - a který má povahu obecnou - není argumentem, který by mohl ústavní stížnosti stěžovatele sám o sobě prospívat.
Ústavní soud nemůže stěžovateli přisvědčit ani v jeho argumentaci týkající se ústního jednání v daňovém řízení, která se opírá o rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 591/2000 a sp. zn. II. ÚS 232/02, jež poukazují na požadavek úplnosti a procesní bezvadnosti skutkových zjištění provedených správními orgány a na nutnost seznámení daňového subjektu s příslušnými důkazy. KS a následně i NSS dostatečně zřetelně uvedly rozdíl mezi fází daňové kontroly a dalším průběhem daňového řízení, a poukázaly na možnosti stěžovatele navrhnout provedení výslechu znalce nebo předložení revizního znaleckého posudku. NSS také správně uvedl, že stěžovatel byl s obsahem znaleckého posudku (Ing. P. P.) seznámen; konečně i sám stěžovatel prohlásil, že se k němu vyjádřil nejen ústně, ale i písemně.
Ústavní soud tedy uzavírá, že napadené rozhodnutí je jasné, přesvědčivé a logicky odůvodněné, nemá povahu svévole a nelze z něj usuzovat ani na extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, které z nich NSS vyvodil. Je proto i z hlediska ústavnosti plně přijatelné.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím k porušení základních práv a svobod, jichž se stěžovatel dovolává a které jsou zaručeny ústavním pořádkem, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu