ECLI:CZ:US:2008:1.US.862.08.1
sp. zn. I. ÚS 862/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. T., zastoupeného Mgr. Františkem Klímou, advokátem, se sídlem náměstí Přemysla Otakara II. č. 123/36, 370 01 České Budějovice, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. 16 T 3/2006, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 5 To 7/2007, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1100/2007, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 4. 2008, stěžovatel napadl rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. 16 T 3/2006 (dále jen "rozsudek krajského soudu"). Rovněž napadl rozsudek Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 5 To 7/2007 (dále jen "rozsudek vrchního soudu"), kterým byl v celém rozsahu zrušen rozsudek krajského soudu a stěžovatel byl shledán vinným trestným činem úvěrového podvodu dle §250b odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon") a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na dobu 18 měsíců a zároveň mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodních společností na dobu 18 měsíců. Dále napadl i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1100/2007 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku vrchního soudu.
Trestná činnost, za kterou byl odsouzen, spočívala v tom, že bez souhlasu věřitele použil finanční prostředky z úvěru na jiný než určený účel.
Stěžovatel za prvé tvrdí, že došlo k porušení zásady zákazu reformace in peius. V dané věci mu byl nejprve soudem prvního stupně uložen nepodmíněný souhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 let a 4 měsíců za současného zrušení výroku o trestu uloženého rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 5 To 93/2005, jehož výměra činila 4 roky. Citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze však byl ještě před rozhodnutím o odvolání v předmětné trestní věci zrušen a obviněný byl v oné věci pravomocně zproštěn obžaloby. Z tohoto důvodu mu tak v předmětné trestní věci nemohl být ukládán trest souhrnný nýbrž samostatný. Odvolací soud po novém vyslovení viny stěžovatele uložil trest odnětí svobody v délce 8 měsíců s podmíněným odkladem na 18 měsíců a dále trest zákazu činnosti. Podle přesvědčení stěžovatele však správně mohl být soudem druhého stupně uložen trest odnětí svobody v maximální výměře 4 měsíců jako rozdíl mezi délkou souhrnného trestu a trestu, k němuž byl tento souhrnný trest rozsudkem soudu prvního stupně ukládán. Pro posouzení přísnosti trestu je totiž dle názoru stěžovatele podstatná jeho výměra, nikoliv, zda se jedná o trest podmíněný či nepodmíněný. Nejvyšší soud se také podle stěžovatelova názoru nevypořádal s tím, že po jeho rozhodnutí ve věci proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 5 To 93/2005, kterým byla mimo samotného rozsudku zrušena i všechna rozhodnutí obsahově na něho navazující, tedy i tehdy nepravomocný výrok o trestu soudu prvního stupně v této věci, neměl soudem prvého stupně vůbec uložen trest. Je právem odsouzeného, aby mu byl trest uložen nalézacím soudem. Jinak není s čím poměřit, zda jiný trest uložený odvolacím soudem je přísnější či nikoli.
Za druhé se stěžovatel ve své ústavní stížnosti zabývá problematikou totožnosti skutku. Trestní stíhání bylo zahájeno proto, že fingoval několik dodávek truhlářského materiálu (proplácených z předmětného úvěru). Odsouzen však byl pouze pro jednu dodávku, přičemž podle zjištění soudu byla objednána původně oprávněně, bez podvodného úmyslu a k protiprávnímu jednání mělo dojít až v podobě nerealizace dodávky a nevrácení peněz za ni. Je přesvědčen, že se oba skutky zásadně liší a nelze dospět k závěru, že se jedná o skutek totožný.
Za třetí stěžovatel popírá skutková zjištění obecných soudů, pokud jde o naplnění subjektivní stránky trestného činu. Žádné finanční prostředky nezadržoval úmyslně, nebylo prokázáno, že o vrácení částky 630.525 Kč na účet věděl. Nadto i kdyby o vrácení uvedené částky věděl, šlo by o bezdůvodné obohacení, které je splatné teprve na výzvu oprávněné osoby a taková výzva učiněna nebyla. Sama skutečnost, že finanční prostředky nebyly neodkladně vráceny, není úvěrovým podvodem.
Dále stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 631/05 (veškerá zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu viz http://www.usoud.cz), ve kterém se Ustavní soud zabýval trestní odpovědností u úvěrového podvodu. Trestným činem úvěrového podvodu není každé jednání, které formálně může naplňovat znaky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, případně 2 trestního zákona, ale pouze takové jednání, které má dostatečnou výši společenské nebezpečnosti, je úmyslné a zejména je způsobilé ohrozit chráněný zájem.
Stěžovatel také vyjádřil názor, že právní kvalifikace použitá odvolacím soudem není správná z hlediska subjektu trestného činu. Pachatelem trestného činu úvěrového podvodu může být pouze dlužník, respektive fyzická osoba, která jedná za dlužníka - právnickou osobu (§90 trestního zákona). Byl sice členem představenstva dlužníka peněžního ústavu, společnosti Outdoor Turist a. s., veškeré operace popsané ve skutkové větě však měl provádět jako jednatel společnosti AVESEN s.r.o.
Vzhledem k uvedenému stěžovatel navrhl, aby napadená rozhodnutí byla zrušena pro porušení jeho základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Krajský soud uvedl, že vrchní soud a Nejvyšší soud se stěžovatelovými námitkami ve svých rozhodnutích podrobně zabývaly a zaujaly k nim svá stanoviska. Vzhledem k výsledkům ve věci vedených řízení má za to, že žádným z napadených rozhodnutí nebyla ve vytýkaných směrech porušena ústavní práva a svobody stěžovatele. Navrhuje proto, aby ústavní stížnost byla jako neopodstatněná podle ustanovení §43 odst. 2. písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") odmítnuta.
Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích, Vrchní státní zastupitelství v Praze a Nejvyšší státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdaly.
Vrchní soud vyjádřil názor, že ústavní stížnost není důvodná, odkázal na odůvodnění svého rozsudku a navrhl, aby byla odmítnuta, případně zamítnuta.
Nejvyšší soud uvedl, že především odkazuje na odůvodnění rozhodnutí o dovolání. Zrušením rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 5 To 93/2005, a tím, z jakých důvodů nedošlo v dané věci k porušení zákazu reformationis in peius, se zabýval na str. 7 - 8 svého rozhodnutí. Uvedeným zrušením odpadly podmínky pro ukládání souhrnného trestu a odvolací soud byl vázán jen délkou trestu, který byl původně uložen soudem prvního stupně jako trest souhrnný. V novém řízení byl nadto stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen. Původní souhrnný trest byl trestem nepodmíněným.
Pokud jde o námitku neexistence úmyslu, ta byla založena především na zpochybňování skutkových zjištění soudů nižších stupňů, které jednoznačně vyloučily tvrzení stěžovatele, že nevěděl o vystavení dobropisu faktury. K tomuto zjištění dospěly soudy obou stupňů na základě hodnocení všech provedených důkazů a tuto část obhajoby považovaly za vyvrácenou mimo jiné i výpovědí svědků J. Š. a L. Š. (viz str. 24 - 25, 35 rozsudku krajského soudu a str. 8 rozsudku vrchního soudu). Má za to, že v řízení před ním ani jeho rozhodnutím nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a proto navrhuje, aby Ustavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl.
Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k případné replice. Stěžovatel možnost repliky využil, přičemž zopakoval část své argumentace obsažené v ústavní stížnosti. Na její důvodnosti trvá.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od krajského soudu předmětný spis sp. zn. 16 T 3/2006 (dále jen "spis 16 T 3/2006"). Rozsudek krajského soudu byl již dříve zrušen rozsudkem vrchního soudu a vzhledem k tomu musel Ústavní soud v tomto bodě považovat ústavní stížnosti za nepřípustnou. Nepřípustnou rovněž shledal jednu ze stěžovatelových námitek a námitky ostatní shledal zjevně neopodstatněnými.
Ústavní soud se neztotožňuje s názorem, že došlo k porušení zásady zákazu reformace in peius. V tomto směru lze odkázat na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu (str. 8). V něm lze nalézt i odpověď na stěžovatelovu námitku, že po zrušení souhrnného trestu nebylo s čím poměřit, zda trest ukládaný odvolacím soudem je přísnější či nikoli. Poměřovat totiž bylo nutno právě s oním souhrnným trestem uloženým soudem prvého stupně.
Nejvyšší soud se zabýval i problematikou totožnosti skutku (str. 6-7 jeho usnesení), přičemž zcela případně odkázal na její rozbor v usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 143/02. Totožnost skutku může být udržena jednáním, nebo jeho následkem, přičemž postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi. Trestně procesní předpisy počítají s tím, že skutkový děj popsaný v žalobním návrhu může doznat změny na podkladě výsledků hlavního líčení, aniž by tím totožnost skutku byla dotčena. Dle současných závěrů teorie i praxe totožnost skutku v poměru obžaloby a rozhodnutí o ní bude zachována - samozřejmě vedle naprosté shody jednání i následku - také tehdy, je-li dána shoda alespoň v jednání při rozdílném následku nebo shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, a rovněž i tehdy, je-li jednání nebo následek (případně obojí) shodné alespoň částečně, za předpokladu, že bude dána shoda v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu. Nebude-li tedy shoda mezi jednáním uvedeným v žalobním návrhu a tím, které bylo prokázáno v hlavním líčení, může udržovat totožnost skutku totožnost způsobeného následku. A naopak, totožnost skutku bude zachována při rozdílném následku i tehdy, když skutečnosti zjištěné v hlavním líčení, které charakterizují jednání obžalovaného, jsou alespoň částečně totožné s popisem jednání v návrhu obžaloby, to znamená i tehdy, jestliže některé části jednání obžalovaného odpadnou či se změní. Totožnosti skutku se nedotkne ani to, jestliže přistoupí okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby nebo naopak, jestliže tato okolnost nebude prokázána.
Stěžovatelova další argumentace týkající se vracení předmětné částky vychází z jeho odlišné verze skutkového děje. V tomto směru Ústavní soud připomíná, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, 90, 91 Ústavy). Polemika stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sama o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Pokud jde o stěžovatelův odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 631/05, v něm se Ústavní soud vyslovil k ústavním mezím aplikace a interpretace §250b odst. 1 trestního zákona, nikoliv odst. 2, dle kterého byl odsouzen stěžovatel a který postihuje jiný druh jednání. Citovaný nález se tedy týkal zcela odlišné situace. Kromě toho lze odkázat i na argumentaci na str. 9 usnesení Nejvyššího soudu. Též srovnej usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 863/08, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost spoluobviněného Ing. D. U.
Poslední stěžovatelovou námitkou, že pachatelem trestného činu úvěrového podvodu může být pouze dlužník, respektive fyzická osoba, která jedná za dlužníka, se Ústavní soud nezabýval, neboť není přípustná. Povinností stěžovatele je před podáním ústavní stížnosti vyčerpat veškeré dostupné opravné prostředky formálně i materiálně. Tuto hmotněprávní námitku tedy měl uplatnit v řízení dovolacím, což se dle dostupného spisového materiálu (viz zejména text dovolání na str. 3615 a násl. spisu 16 T 3/2006) nestalo (stěžovatel ostatně opak ani netvrdí).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh z části nepřípustný a z části zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu