ECLI:CZ:US:2008:1.US.887.08.1
sp. zn. I. ÚS 887/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky A. J., zastoupené JUDr. Helenou Martiňákovou, advokátkou v Praze 7, U Smaltovny 1334/22C proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 12 To 71/2007-6526 ze dne 20. listopadu 2007 a proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 4 T 11/2006 ze dne 7. března 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností brojí stěžovatelka proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 12 To 71/2007-6526 ze dne 20. listopadu 2007, který při nezměněném výroku o vině a výroku o trestu zákazu činnosti, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 4 T 11/2006 ze dne 7. března 2007 ve výroku o trestu odnětí svobody a ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozenému V. S. Ostatní výroky o náhradě škody zůstaly nedotčeny. Napadeným rozhodnutím Vrchní soud v Praze pak odsoudil stěžovatelku k trestu odnětí svobody v trvání 8 roků a uložil jí (společně a nerozdílně s druhým obžalovaným) povinnost nahradit škodu ve výši 155.000,- Kč poškozenému V. S. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byla stěžovatelka (spolu s dalším obžalovaným) uznána vinnou spácháním trestného činu zpronevěry podle ustanovení §248 odst. 1, odst. 4 trestního zákona a byl jí uložen trest zákazu činnosti v oboru zprostředkovatelské služby na dobu 5 let. (Ostatní výroky o trestu a o náhradě škody byly zrušeny.) Uvedenými rozhodnutími byla podle stěžovatelčina názoru porušena ustanovení čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 5 odst. 1, čl. 6 odst. 1 a 2 a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). To platí i pro podmínky ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, které vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád poskytuje, který nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 zákona Ústavním soudu), na druhé straně jsou důvodem této subsidiarity samy kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy, v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je proto třeba při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě při posouzení přípustnosti ústavní stížnosti, reflektovat.
Z ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu plyne, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně stěžovatelova práva; řízení o dovolání jako o mimořádném opravném prostředku není ze seznamu zde uvedených řízení vyloučeno (na rozdíl od návrhu na obnovu řízení). Z toho nepochybně vyplývá, že přípustné dovolání je z hlediska dikce zákona posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatele. V této souvislosti je však nutno dodat - se zaměřením na trestní řízení, o které se jedná v dané věci - že na rozdíl od odvolání, dovolání není přípustné obecně, nýbrž pouze tehdy, pokud to stanoví zákon. Proto nikoli ve všech případech je to které podané dovolání v trestním řízení posledním prostředkem k ochraně práv, nýbrž pouze takové dovolání, které je přípustné ex lege.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění po jeho novele provedené zákonem č. 83/2004 Sb. účinným ke dni 1. 4. 2004, "ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4)." V dané věci se přitom jedná o dovolání v trestním řízení, které představuje mimořádný opravný prostředek, přičemž přípustnost tohoto opravného prostředku není závislá na úvaze orgánu, který o něm rozhoduje (srov. §265a trestního řádu); to znamená, že nelze v tomto případě aplikovat větu za středníkem v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Nicméně vzhledem k tomu, že dovolání v trestním řízení je možné podat jen z důvodů uvedených v §265b odst. 1 trestního řádu, nejde-li o případ dle odstavce druhého citovaného ustanovení, nelze je pokládat vždy za "efektivní" procesní prostředek ochrany práva, jehož vyčerpání, z hlediska ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je nutné od stěžovatele požadovat. Je na stěžovateli, aby podle konkrétních okolností případu posoudil, zda v rámci dovolání nelze - eventuálně úspěšně - uplatnit námitky, které hodlá uplatňovat v ústavní stížnosti. Pokud tuto otázku posoudí nesprávně a dovolání nepodá, vystavuje se riziku, že jeho ústavní stížnost nebude, vzhledem k ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, shledána přípustnou.
Jiná situace však nastává, pokud stěžovatel dovolání, jež je ve smyslu §265a trestního řádu přípustné, podá (souběžně s ústavní stížností). V takovém případě řízení před obecnými soudy dále pokračuje, přičemž se v jeho rámci může stěžovatel domáhat i ochrany svých ústavně zaručených práv a svobod. Není proto možné, aby Ústavní soud - v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jakož i s principem minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů, do doby, než toto řízení bude ukončeno - ve věci souběžně rozhodoval (výjimku z tohoto pravidla pak představují případy ve smyslu ust. §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud by totiž v takovém případě mohl nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů.
Není potom ani důvodu vyčkávat s rozhodováním Ústavního soudu až do doby, než bude o podaném dovolání rozhodnuto. Ústavní soud by totiž zbytečně prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání; k tomu však není důvodu, neboť stěžovatel bude mít otevřenou lhůtu k podání ústavní stížnosti rovněž ve vztahu k rozhodnutím, jež předcházela rozhodnutí dovolacího soudu; to plyne z ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Lhůta k podání ústavní stížnosti jak proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, tak eventuelně proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne proto stěžovateli běžet až od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání.
Ústavní soud - vycházeje z výše uvedených obecných aspektů dané problematiky - mohl přistoupit ke konkrétním skutečnostem předmětné věci. Relevantní z tohoto pohledu přitom je, jak sama stěžovatelka ústavní stížnosti uvedla, že v dané věci podala souběžně s ústavní stížností dovolání; to potvrdil i Městský soud v Praze ve svém přípise, doručeném Ústavnímu soudu dne 18. 6. 2008. O podaném dovolání v době rozhodování Ústavního soudu nebylo dosud rozhodnuto, neboť spis je - spolu s předmětným dovoláním - u soudu dovolacího. V dané věci Ústavní soud rovněž dovozuje, že podané dovolání je podle ustanovení §265a trestního řádu přípustné; ostatně v tomto směru byla stěžovatelka poučena i Vrchním soudem v Praze, který závěrem svého rozsudku výslovně uvádí, že toto rozhodnutí dovoláním lze napadnout.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná [§43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu], neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejich práva poskytuje.
Ústavní soud se zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu; to však nezjistil.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítnout.
Je na místě dodat, že - jak vyplývá ze shora uvedené argumentace - odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelku nepoškozuje, neboť pokud by její dovolání neuspělo, bude moci podat novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení.
Ústavní soud v souvislosti se svým rozhodnutím též poukazuje na to, že v obdobných věcech již rozhodl způsobem stejným (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 136/06 ze dne 3. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 206/06 ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. II. ÚS 313/06 ze dne 19. 6. 2006, sp. zn. I. ÚS 1363/07 ze dne 27. 8. 2007 a další).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. července 2008
Vojen Güttler v.r.
soudce zpravodaj