ECLI:CZ:US:2008:1.US.888.07.1
sp. zn. I. ÚS 888/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele J. D., zastoupeného JUDr. ing. Jiří Beerem, advokátem v Chebu, Březinova 18/13, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 11 To 196/2006-211 ze dne 8. 6. 2006 a proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ č. j. 2 T 31/2006-164 ze dne 20. 3. 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 11 To 196/2006 ze dne 8. 6. 2006, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti bodu I. a II. výroku o vině a proti výroku o trestu v rozsudku Okresního soudu Praha - západ sp. zn. 2 T 31/2006 ze dne 20. 3. 2006, kterým byl uznán vinným v bodě I. výroku o vině trestným činem znásilnění podle ustanovení §241 odst. 1 trestního zákona, v bodě II. výroku o vině trestným činem vydírání podle ustanovení §235 odst. 1 trestního zákon a v bodě III. výroku o vině trestným činem výtržnictví podle ustanovení §202 odst. 1 trestního zákona a trestným činem poškozování cizí věci podle ustanovení §257 odst. 1 trestního zákona. Napadenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatele porušena ustanovení čl. 6 odst. 1 písm. c) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále i čl. 14 odst. 3 písm. b) a d) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech:
Stěžovatel namítá porušení práva vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě. Porušení tohoto práva spatřuje v tom, že obecné soudy neprovedly výslech T. Č., kterou navrhoval jako svědkyni, jež měla znevěrohodnit poškozenou.
Dále stěžovatel namítá porušení svého práva na obhajobu, které spatřuje v tom, že jak v přípravném řízení, tak i v řízení před soudem prvního stupně navrhoval provedení znaleckého posudku z oboru Zdravotnictví - gynekologie, neboť z lékařské zprávy gynekologické ambulance prý plyne, že k žádnému znásilnění nemohlo dojít. Soud prvního stupně se tímto návrhem nezabýval a neprovedl ho. Navrhoval rovněž - ve věci vydírání - aby soud provedl důkaz výpisem obsahu telefonních hovorů, které měl mít s poškozenou. Soud provedl pouze důkaz výpisem spojení, nikoliv jeho obsahu; pokud by byl totiž poškozené vyhrožoval, operátor by to zaznamenal. Poukazoval rovněž na to, že výpověď poškozené ze dne 18. 2. 2006 byla obsahově změněna a opatřena padělanými podpisy poškozené Ž. Tuto skutečnost rovněž soudy nepřezkoumaly.
Stěžovatel také namítal, že se v řízení u soudu prvního stupně nemohl vyjádřit k zmíněné lékařské zprávě gynekologické ambulance a že soud nebral v úvahu, že tato zpráva vyloučila jakýkoliv pohlavní styk a znásilnění.
Stěžovatel konečně poukázal na špatně uvedené datum v odborném vyjádření "odvětví biologie" ze dne 14. 2. 2006, kde je uvedeno datum spáchání (činu) 21. 11. 2005. V řízení se však tento termín neobjevuje a sama poškozená nedokázala přesné datum údajného znásilnění v listopadu 2005 uvést.
Stěžovatel se na základě výše uvedených skutečností domnívá, že obecné soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy a neúplně zjistily skutkový stav věci. Jejich rozhodnutí tak trpí vadou, která znamená libovůli v rámci volného hodnocení důkazů.
Proto navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Okresní státní zastupitelství Praha - západ ve stručném vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že soud prvního stupně provedl v procesně bezchybném řízení dokazování, které postačuje ke spolehlivému závěru o vině stěžovatele; ani další dokazování provedené na návrh obhajoby před krajským soudem nepřineslo žádný obrat a nezpochybnilo závěry soudu prvního stupně. Ani jiné navrhované důkazy nemohou v rámci již provedených důkazů žádný posun v důkazní situaci přinést. K žádnému zásahu do základních práv a svobod stěžovatele prý tedy nedošlo. Krajské státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdalo. Okresní soud Praha - západ a Krajský soud v Praze se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřily. Vzhledem k tomu, že ve vyjádření Okresního státního zastupitelství Praha - západ nebyly obsaženy žádné skutečnosti, které by nevyplývaly již z napadených rozhodnutí, Ústavní soud k tomuto vyjádření ve svém rozhodnutí nepřihlížel a stěžovateli je k případné replice nezasílal.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 2 T 31/2006 vedený u Okresního soudu Praha - západ. Ze spisu zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu Praha - západ č. j. 2 T 31/2006-164 ze dne 20. 3. 2006 uznán vinným spácháním trestného činu znásilnění podle ustanovení §241 odst. 1 trestního zákona (bod I), trestného činu vydírání podle ustanovení §235 odst. 1 trestního zákona (bod II), trestného činu výtržnictví podle ustanovení §202 odst. 1 a trestného činu poškozování cizí věci podle ustanovení §257 odst. 1 trestního zákona (bod III). Za tyto trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků a 6 měsíců; pro výkon trestu byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle ustanovení §57 odst. 1 a 2 trestního zákona uložen trest vyhoštění z území republiky na dobu 10 roků. Skutkově - stručně - šlo o to, že stěžovatel (prý) v listopadu 2005, 17. 2. 2005 a 18. 12. 2005 násilím donutil A. Ž. k souloži, 19. 12. 2005 ji násilím donutil k opuštění domu (a později k návratu do domu) a dne 19. 12. 2005 násilím poškodil osobní automobil Škoda Felicia M. B.
Krajský soud v Praze usnesením č. j. 11 To 196/2006-211 ze dne 8. 6. 2006 zamítl odvolání stěžovatele, které podal proti výrokům v bodě I a II. Konstatoval, že soud prvního stupně provedl v procesně bezchybném řízení dokazování postačující ke spolehlivému závěru o vině stěžovatele žalovanými skutky. Odvolací soud prohlásil, že vyhověl návrhům obhajoby na doplnění dokazování listinami, předloženými obhájcem, které však nepřinesly v posuzované věci žádný zásadní obrat a nezpochybnily závěry, které učinil již soud prvního stupně. Dovodil, že se neobjevily žádné nové okolnosti, které by měly vést k větší opatrnosti při hodnocení výpovědi poškozené, a že způsob, jakým soud prvního stupně ke svým skutkovým závěrům dospěl, splňuje požadavky ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu. Úvahy soudu prvního stupně - podle posouzení odvolacího soudu - jsou zcela srozumitelné, ve všech souvislostech logické a není proto důvod o skutkových zjištěních v tomto směru pochybovat. Odvolací soud se dále zabýval námitkami týkajícími se znaleckého posudku a celkově znovu hodnotil zjištěný skutkový stav.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 3 Tdo 1532/2006 ze dne 17. 1. 2007 odmítl, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b trestního řádu. Usnesení Nejvyššího soudu nebylo ústavní stížností napadeno.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Ústavní soud tedy neposuzuje ani celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Správností hodnocení důkazů obecnými soudy se zabývá pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak ústavní právo na spravedlivý proces.
Podle článku 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu za trestné činy. Hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem; zásada volného hodnocení důkazů je výrazem nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v ustanovení §125 trestního řádu a náležitě uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení hodnotit, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil.
Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí soudu (§2 odst. 5 trestního řádu). Ten potom rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 5 trestního řádu). Tyto úvahy následně vyjádří v odůvodnění rozsudku postupem, který stanoví ustanovení §125 trestního řádu. Podle tohoto ustanovení soud v odůvodnění rozsudku stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení řídil. Tyto náležitosti napadené rozhodnutí splňuje, a proto nelze ani v tomto směru porušení zásad spravedlivého procesu s úspěchem namítat.
Ačkoliv se Ústavní soud v zásadě nemůže zabývat posuzováním a hodnocením konkrétních důkazů - jak bylo uvedeno výše - přesto vzhledem ke konkrétnosti ústavní stížnosti podstatné námitky stěžovatele reflektuje.
Stěžovatel namítal, že soud prvního stupně neprovedl jím navrhovaný důkaz znaleckým posudkem v oboru Zdravotnictví - gynekologie. Zde Ústavní soud poukazuje na to, že lékařská zpráva z uvedeného oboru předložena byla již v přípravném řízení; odvolací soud pak v rámci dalšího dokazování provedl i stěžovatelem navržený důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví - urologie, tento důkaz řádně vyhodnotil a vyvodil z něho své závěry. Na námitky stěžovatele reagoval dostatečně, což je patrno zejména z celkového kontextu odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu, byť se verbis expressis navrhovaným důkazem znaleckým posudkem nezabýval.
Stěžovatel v této souvislosti tvrdil, že neměl možnost se vyjádřit k lékařské zprávě podané gynekologickou ambulancí. Tu poukazuje Ústavní soud na to, že stěžovatel v odvolání ke Krajskému soudu v Praze pouze prohlásil, že z této zprávy (prý) vyplývá nemožnost znásilnění, leč naprosto nenamítal, že by se ke zprávě nemohl vyjádřit. Uvedená námitka se poprvé objevuje až v ústavní stížnosti. Za této situace se Ústavní soud, který není součástí obecné soudní soustavy, touto námitkou nezabýval. Totéž platí i u námitky, že obecné soudy neprovedly důkaz obsahem telefonních rozhovorů s poškozenou. I tato námitka byla poprvé uplatněna až v ústavní stížnosti; takový důkaz nebyl navrhován ani v hlavním líčení, ani v odvolání či ve veřejném zasedání soudu. V tomto směru lze toliko odkázat na ustálenou a obecně známou judikaturu Ústavního soudu.
Stěžovatel rovněž namítal, že výpověď poškozené byla obsahově změněna a opatřena padělanými podpisy. I zde Ústavní soud uvádí, že tato námitka nebyla před obecnými soudy uplatněna. Navíc je ze spisu zřejmé, že se poškozená v průběhu přípravného řízení podrobila psychologickému vyšetření, které neprokázalo žádné narušení její obecné věrohodnosti; na to poukázal i odvolací soud v souvislosti s odvolací námitkou stěžovatele, že poškozená vypovídala ledabyle a bez emočního náboje.
Stěžovatel rovněž tvrdil, že obecné soudy neprovedly výslech jím navrhované svědkyně Č. K tomu Ústavní soud uvádí, že již odvolací soud jednoznačně konstatoval, že soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu postačujícím ke spolehlivému závěru o vině stěžovatele, a dovodil, že se po doplnění dokazování neobjevily žádné nové okolnosti, které by závěry soudu prvního stupně zpochybnily a vedly k nutnosti provádět další dokazování. Tyto důvody jsou akceptovatelné i pro Ústavní soud.
Ústavní soud shrnuje, že porušení práva na soudní ochranu a v užším smyslu práva na spravedlivý proces není možné dovozovat pouze z toho, že obecný soud ve svém rozhodování dospěl k jinému závěru než stěžovatel. Takovou polemiku Ústavní soud, s odkazem na svoji ustálenou judikaturu, odmítá. Ústavní soud nezjistil pochybení, která stěžovatel postupu obecných soudů vytýká. Dospěl k závěru, že se obecné soudy zabývaly všemi podstatnými okolnostmi, a že odvolací soud dostatečně přezkoumal relevantní námitky, které stěžovatel v odvolání uplatnil. Ve veřejném zasedání před odvolacím soudem byly provedeny důkazy předložené obhajobou, které také odvolací soud řádně vyhodnotil. Napadená rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá, nemají znaky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, které z něho soudy vyvodily, neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces zjevně nedošlo.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2008
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu