ECLI:CZ:US:2008:1.US.942.07.1
sp. zn. I. ÚS 942/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) PhDr. J. F., 2) Ing. E. S. a 3) Mgr. P. F. všech zastoupených JUDr. Petrem Schlesingerem, advokátem AK Schlesinger a Martének, v. o. s., se sídlem Brno, Slovákova 11, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2006, čj. 20 Co 418/2006 - 290, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 22 C 102/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé napadli výše označené rozsudky obecných soudů, vydané v řízení o finanční náhradu za nemovitosti, které nelze vydat, podle §13 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o mimosoudních rehabilitacích"). Navrhli zrušení jen těch výroků, kterými jim obecné soudy nepřiznaly úrok z prodlení s vyplacením této náhrady. Namítli, že podle §517 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), mají vedle finanční náhrady nárok i na zákonný úrok z prodlení, který jim byl nezákonně a protiústavně odepřen. Obecné soudy vyšly z právního názoru Nejvyššího soudu ČR, vyjádřeného ve věci sp. zn. 28 Cdo 2151/2003, který pokládají za nesprávný a v rozporu se zákonem. Podle stěžovatelů obecné soudy v dané věci účelově pominuly čl. IV. odst. 2 zákona č. 115/1994 Sb., kterým se mění zákon o mimosoudních rehabilitacích, podle kterého "státní orgán poskytne náhradu nejpozději do jednoho roku ode dne doručení žádosti". Právní předchůdce stěžovatelů podal žádost dne 19. 10. 1994, takže splatnost finanční náhrady nastala dne 19. 10. 1995. Protože jim náhrada nebyla v této lhůtě zaplacena, domnívají se, že jim od tohoto data náleží právo na úroky z prodlení. Obecné soudy pominuly i ustanovení §3 odst. 5 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále "zákon o správním řízení"), které platilo v rozhodné době. Podle tohoto ustanovení bylo Ministerstvo financí povinno zjistit skutečný stav nemovitostí stěžovatelů a vyžádat jejich ocenění znalcem. Tím, že obecné soudy úroky z prodlení stěžovatelům nepřiznaly, porušily ustanovení čl. 1 a čl. 95 Ústavy a čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si vyžádal vyjádření obecných soudů, jako účastníků řízení. K věci se vyjádřil jen Městský soud v Praze, který plně odkázal na své rozhodnutí, opřené o konstantní judikaturu Nejvyššího soudu. Navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako neopodstatněná, pro absenci jejího ústavněprávního rozměru.
II.
Z ústavní stížnosti a připojeného spisu sp. zn. 22 C 102/2004 Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále též "obvodní soud") Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé jsou dědici po panu Ing. J. F. (dále jen "zůstavitel"), který požádal, dne 19. 10. 1994, Ministerstvo financí (dále též "ministerstvo") o poskytnutí finanční náhrady za státem převzaté a posléze zbořené nemovitosti. Ministerstvo odmítlo jeho žádost s tím, že k jejímu vyřízení není kompetentní, protože se nejedná o nárok podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Zůstavitel proto podal žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 1, v průběhu řízení zemřel a na jeho místo procesně nastoupili stěžovatelé. Věc prošla celkem dvakrát odvolacím i dovolacím řízením. Naposledy rozhodl obvodní soud rozsudkem ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 22 C 102/2004, kterým přiznal stěžovatelům právo na zaplacení finanční náhrady a žalobu zamítl v té části, kterou požadovali zaplacení úroku z prodlení od 9. 4. 1995 do zaplacení. K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze, rozsudkem ze dne 14. 12. 2006, čj. 20 Co 418/2006 - 290, rozsudek obvodního soudu potvrdil.
III.
Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát zdůraznil, že není další přezkumnou instancí v systému obecného soudnictví. Jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv běžné zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby detailně prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů z hledisek běžné zákonnosti, resp. z hlediska interpretace a aplikace podústavního práva. Procesní postup a rozhodnutí obecných soudů zkoumá pouze z hlediska možných porušení ústavně zaručených práv a svobod účastníků. K takovýmto porušením postupu a rozhodovací činnosti obecných soudů dochází zejména za situace, kdy obecné soudy vybočily při svém rozhodování z mezí daných zákonnými předpisy, což mělo za následek odmítnutí spravedlnosti (denegatio iustitiae), nebo svá rozhodnutí chybně či nedostatečně odůvodnily. Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti podle čl. 83 Ústavy ČR, nezjišťuje, zda výklad zákona učiněný obecnými soudy je výkladem správným, ale toliko zkoumá, zda nevybočuje z mezí, které dává soudní moci ústavní pořádek ČR.
Ústavní soud tedy přezkoumal věc z hlediska shora nastíněných předpokladů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelé napadli rozhodnutí obecných soudů, vydaná v souladu s právním názorem vyjádřeným v rozhodnutí Nejvyššího soudu, které považují za nesprávné, takže nesprávná jsou, podle nich, i rozhodnutí obecných soudů, vydaná na jeho základě. Jedná se tak o požadavek na přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů, kde Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jejich rozhodnutí (zde datum splatnosti pohledávky a její příslušenství), ledaže by došlo v přezkoumávaném řízení a rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu. Tak tomu ovšem v tomto případě není.
Jak vyplývá z rozhodnutí obecných soudů, podle zákona o mimosoudních rehabilitacích byly dva možné způsoby vydání věci, a to dohodou nebo soudním rozhodnutím. Pokud nedošlo k dohodě, jako v případě stěžovatelů, došlo k uplatnění nároků u soudu. Nelze pominout, že věc prošla celkem dvakrát dovolacím řízením a třikrát řízením odvolacím. Otázkou úroků z prodlení se v dané věci obecné soudy důkladně zabývaly a nelze než odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí. Judikatura Nejvyššího soudu vychází ze systematické interpretace dotčeného zákona a pokud ji obecné soudy respektovaly, postupovaly v souladu se zákonem. Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že v předložené věci obecné soudy ve svém rozhodování nevybočily z mezí daných ústavním pořádkem. Svá rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnily a nelze dovodit, že by porušily právo stěžovatelů na spravedlivý proces.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu