ECLI:CZ:US:2008:2.US.1025.08.1
sp. zn. II. ÚS 1025/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatele P. C., zastoupeného Mgr. Robertem Pavlů, advokátem se sídlem v Praze, V Celnici 4, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2008 č. j. 1 Co 363/2007-377 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2007 č. j. 37 C 92/2000-373 a usnesení téhož soudu ze dne 5. 4. 2007 č. j. 37 C 92/2000-336, a dále proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2006 č. j. 1 Co 67/2006-303 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2006 č. j. 37 Co 92/2000-262, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. 4. 2008 a doplněna dne 30. 6. 2008, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to s odkazem na údajné porušení jeho ústavně zaručeného základního práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého soudu, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina), a práva na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě projednána nezávislým a nestranným soudem, zakotveného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Jak Ústavní soud zjistil z příslušného spisu, stěžovatel se u Městského soudu v Praze domáhal žalobou ochrany osobnosti. Poté, co byl Vrchním soudem v Praze, jako soudem odvolacím, rozsudkem ze dne 1. 8. 2005 č. j. 1 Co 129/2004-212 potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2002 č. j. 37 C 92/2000-109, kterým byla jeho žaloba zamítnuta, podal stěžovatel dne 25. 8. 2005 proti tomuto rozhodnutí dovolání. Na výzvu soudu následně předložil prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech (doložené řadou příloh), požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 1. 2006 č. j. 37 Co 92/2000-262 rozhodl tak, že se stěžovateli osvobození od soudních poplatků nepřiznává a neustanovil mu k ochraně jeho zájmů zástupce z řad advokátů. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. 6. 2006 č. j. 1 Co 67/2006-303 rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v dané věci, kdy se stěžovatel domáhá osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta v souvislosti s podaným dovoláním, jsou pro posouzení této žádosti rozhodné pouze jeho celkové poměry, neboť v daném stádiu řízení se již nelze zabývat otázkou, zda nejde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Pokud stěžovatel namítá a dokládá, že již není jednatelem označených obchodních společností, je třeba uvést, že je to pouze a jedině důsledek jeho svobodného rozhodnutí a nedokládá, že se tak stalo z objektivních důvodů. Stěžovatel neprokázal, že by nemohl vykonávat jinou výdělečnou činnost, popřípadě být zaměstnán (nedoložil ani, že je uveden v evidenci uchazečů o zaměstnání u Úřadu práce). Jako relevantní důvod pro nedosahování příjmů vlastní činností nelze proto považovat jen tvrzení stěžovatele, že "jako šéfredaktor Necenzurovaných novin, které vydaly seznamy 200.000 těch, kteří v této zemi něco znamenají, není schopen najít přiměřenou práci".
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2006 č. j. 37 C 92/2000-307 byl stěžovatel vyzván k zaplacení soudního poplatku z dovolání. Dne 29. 9. 2006 podal stěžovatel u téhož soudu žádost o prominutí placení soudních poplatků. Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. 4. 2007 č. j. 37 C 92/2000-336 zastavil dovolací řízení a usnesením ze dne 13. 9. 2007 č. j. 37 C 92/2000-373 dodatečně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání k Vrchnímu soudu v Praze, který usnesením ze dne 21. 1. 2008 č. j. 1 Co 363/2007-377 rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil. Odvolací soud pouze dodal, že nebylo třeba zabývat se dalším návrhem stěžovatele na osvobození od soudních poplatků, neboť stěžovatel v něm neuváděl žádné nové okolnosti odůvodňující opakovanou žádost, ale jen namítal, že předpoklady pro jeho osvobození od soudních poplatků existovaly již v době původního rozhodování o ní.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k projednání a rozhodnutí věci samé, je povinen přezkoumat, zda pro podání ústavní stížnosti byly splněny všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o "Ústavním soudu").
Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Ve vztahu k ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2006 č. j. 1 Co 67/2006-303 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2006 č. j. 37 Co 92/2000-262, je vzhledem k výše uvedenému evidentní, že stěžovatel svoji ústavní stížnost předložil dlouho po 60denní lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Jak Ústavní soud zjistil, uvedená lhůta stanovená k podání ústavní stížnosti však nebyla splněna ani u zbývajících rozhodnutí napadených ústavní stížností. Stěžovatel ve svém doplnění ústavní stížnosti ze dne 30. 6. 2008 uváděl, že mu bylo usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2008 č. j. 1 Co 363/2007-377 doručeno dne 22. 2. 2008. Z doručenky založené ve spise Městského soudu v Praze sp. zn. 37 C 92/2000 (č. l. 377 druhá strana) však vyplývá, že tento údaj není zcela přesný. Dle §50c odst. 4, zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), platí, že není-li uložená písemnost vyzvednuta do 3 dnů nebo, jde-li o písemnost, která má být doručena do vlastních rukou, do 10 dnů od uložení, považuje se poslední den lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl. Zásilka obsahující předmětné usnesení Vrchního soudu v Praze byla u doručujícího orgánu uložena dne 15. 2. 2008. Vzhledem k tomu, že se nejednalo o zásilku, která se podle zákona doručuje do vlastních rukou (§45b odst. 1 o. s. ř.), počala od tohoto okamžiku běžet třídenní lhůta ve smyslu §50c odst. 4 o. s. ř., přičemž jejímž uplynutím, tzn. dnem 18. 2. 2008, bylo usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2008 č. j. 1 Co 363/2007-377 považováno za doručené. Počátek šedesátidenní lhůty k podání ústavní stížnosti bylo proto nutno odvozovat od data 18. 2. 2008 a nikoliv od data 22. 2. 2008, kdy si zmocněnkyně stěžovatele zásilku fyzicky převzala. Z výše uvedeného vyplývá, že posledním dnem lhůty k podání ústavní stížnosti proti předmětným rozhodnutím byl pátek 18. 4. 2008. Jestliže stěžovatel podal u Ústavního soudu ústavní stížnost prostřednictvím e-mailu až dne 22. 4. 2008, učinil tak po uplynutí zákonné lhůty.
Ústavní soud již neprováděl ve vztahu k doručování usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2008 č. j. 1 Co 363/2007-377 další dokazování, neboť stěžovatel byl v řízení o ústavní stížnosti zastoupen advokátem, který si musel při zachování náležité pečlivosti být vědom skutečnosti, že v případě stěžovatele přichází v úvahu nastoupení účinků fikce doručení a současně že proti rozhodnutí Ústavního soudu není opravný prostředek přípustný. Rovněž je třeba podotknout, že v okamžiku, kdy stěžovatel usnesení převzal, měl za účelem podání ústavní stížnosti stále k dispozici 56 dnů, tzn. časový prostor byl zcela dostatečný.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2008
Stanislav Balík, v.r.
soudce zpravodaj