ECLI:CZ:US:2008:2.US.1035.08.1
sp. zn. II. ÚS 1035/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ing. M. B., zastoupeného JUDr. Petrem Schlesingerem, advokátem Advokátní kanceláře Schlesinger a Martének, advokáti, v. o. s., se sídlem v Brně, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 1975/2007-302 ze dne 28. ledna 2008, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 7 Cmo 264/2004-280 ze dne 21. listopadu 2006, a výrokům I., III. a IV. rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 2 Cm 1246/95-232 ze dne 26. května 2004, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Vrchního soudu v Olomouci, a 3) Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti INSTAR ITS Ostrava, a. s., se sídlem Varšavská 1144/48, Ostrava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou dne 23. dubna 2008 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, z nichž předmětnými výroky rozsudku soudu prvého stupně byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení (tam žalobci) částku 98.722 Kč s úrokem z prodlení, z titulu smlouvy o dílo, a povinnost nahradit náklady řízení. Rozsudkem odvolacího soudu byl k odvolání obou účastníků potvrzen rozsudek soudu prvého stupně, a usnesením dovolacího soudu bylo dovolání stěžovatele odmítnuto pro absenci zásadního významu po právní stránce. Stěžovatel tvrdí, že obecnými soudy byla porušena jeho práva podle čl. 1, a čl. 95 Ústavy České republiky, a podle čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V ústavní stížnosti rekapituluje, že v dané věci se po něm vedlejší účastník řízení domáhal zaplacení částky 194.106 Kč s příslušenstvím z titulu tvrzeného nedoplatku ceny díla podle smlouvy uzavřené v režimu obchodního zákoníku. Ve věci byl poprvé vydán dne 4. prosince 1998 rozsudek, kterým soud vyhověl žalobě do částky 146.000 Kč s příslušenstvím, a ohledně částky 48.106 Kč s příslušenstvím bylo řízení v důsledku zpětvzetí žaloby (k námitkám stěžovatele) zastaveno. K odvolání stěžovatele byl tento rozsudek odvolacím soudem zrušen. V dalším řízení stěžovatel navázal na původní úspěšnou námitku vedoucí k částečnému zpětvzetí žaloby. Argumentoval existencí pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení, resp. plnění třetí osobě za vedlejšího účastníka řízení s tím, že vedlejší účastník řízení tuto pohledávku uznal, a tedy v konečném důsledku namítal započtení do výše žalované pohledávky. Proti tomu vedlejší účastník řízení namítal promlčení, na což stěžovatel reagoval poukazem na možnost započtení i promlčené pohledávky s ohledem na obchodněprávní povahu vztahů. Soudu prvého stupně vytýká, že odepřel navrhované odborné posouzení otázky určení věcného rozsahu plnění stěžovatele a ověření ceny tohoto plnění, a že dospěl k závěru o neunesení důkazního břemene v této věci. Tímto postupem soudu bylo totiž prokázání tvrzeného vzájemného nároku znemožněno. Soud prvého stupně podle něj ani nezohlednil, že vedlejší účastník řízení neprokázal správnost a opodstatněnost pohledávky uplatňované vůči žalovanému. Odvolacímu soudu vytýká, že ačkoliv akceptoval námitku o nutnosti ustanovit znalce ke zodpovězení přednesené odborné otázky, mlhavým a z hlediska zákona nedůvodným argumentem nutnosti zohlednit zásadu hospodárnosti řízení označil ustanovení znalce za neekonomické s tím, že je nárok stěžovatele tak jako tak promlčen. Z toho vyvozuje, že se obecné soudy neřídily §388 odst. 2 obchodního zákoníku, §454 a souvisejících občanského zákoníku, a §6, §127 odst. 1, §153 a §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Podle něj zákonodárce upravuje otázku hospodárnosti a rychlosti řízení výslovně v souvislosti s ochranou práv a nedává soudu možnost, aby s použitím zásady hospodárnosti řízení ochranu práv odepřely, rozhodly bez řádných skutkových zjištění a v rozporu s hmotným právem. Dovolacímu soudu vytýká, že ve svém rozhodnutí zcela pominul právní otázku jež vedla k nesprávnému postupu odvolacího soudu, a že v rozporu se svou judikaturou neshledal v porušení §388 odst. 2 obchodního zákoníku odvolacím soudem otázku zásadního právního významu.
3. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv dalším článkem soustavy obecných soudů, a proto mu zásadně nepřísluší vstupovat do ústavně vymezené pravomoci obecných soudů, pokud jejich rozhodnutí či k němu vedoucí postup nepředstavují porušení základních práv a svobod (srov. sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto bylo Ústavním soudem judikováno, že toliko v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich interpretačních alternativ, a konečně případy svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. 671/02, N 10/29 SbNU 69), resp. nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu zásadně pouze v případech důkazů opomenutých, případech důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně v případech svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov. sp. zn. IV. ÚS 570/03, N. 91/33 SbNU 377). Na těchto zásadních právních východiscích pro přezkum ústavních stížností nemá Ústavní soud důvod cokoliv měnit ani v posuzovaném případě.
4. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti nedosahuje ústavněprávní relevance již jen proto, protože je evidentně koncipována jako opakování námitek obsažených v řízení před obecnými soudy, naposledy uplatněných v opravných prostředcích. Na tomto nedostatku nemůže nic změnit ani obecný poukaz na konkrétní základní procesní práva, která měla být v neprospěch stěžovatele porušena, protože stěžejní je podle ústavní stížnosti evidentně porušení vyjmenovaných ustanovení občanského soudního řádu, a to v souvislosti především s otázkou nezbytnosti provedení znaleckého dokazování v posuzovaném případě a subsidiárně též s otázkou možnosti kompenzace promlčeného nároku v obchodněprávních vztazích. Předmětná argumentace tedy zůstává v rovině podústavního práva, a to v poloze polemiky se závěry obecných soudů (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481), protože nadnesenými otázkami se obecné soudy všech stupňů zabývaly.
5. Z výše vyloženého ustáleného postupu Ústavního soudu je tedy podstatné pouze to, že jednoznačné závěry soudu prvého stupně a soudu dovolacího, že prokázání existence pohledávky není skutečností, k jejímuž posouzení je třeba odborných znalostí znalce, a že stěžovatel existenci vzájemné pohledávky neprokázal (str. 4 usnesení dovolacího soudu, resp. str. 13 rozsudku soudu prvého stupně), lze považovat v dané situaci za ústavně souladné. Otázka promlčení mohla totiž nastat teprve poté, až by existence vzájemné pohledávky byla řádně zjištěna. K ničemu takovému však nedošlo, jak bylo vyloženo výše, a Ústavní soud není povolán k tomu, aby do závěrů obecných soudů v tomto směru zasahoval, protože k tomu nebyly splněny výše uvedené podmínky.
6. Ústavní soud tedy neshledal, že došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu