ECLI:CZ:US:2008:2.US.1102.08.1
sp. zn. II. ÚS 1102/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. D. M., zastoupeného prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem v Praze 2, Botičská 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. 8 To 15/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 1 Nt 3416/2007 ze dne 16. 8. 2007, kterým byl zamítnut návrh na povolení obnovy řízení v trestní věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 4 T 109/2003. Napadeným rozhodnutím byla podle názoru stěžovatele porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel se domáhal povolení obnovy řízení výlučně ve vztahu k uloženému peněžitému trestu 1.000.000,- Kč, neboť Městský soud v Praze uložil tento trest, aniž by zkoumal stěžovatelovy osobní a majetkové poměry. Soud prvního stupně ve svém odsuzujícím rozsudku peněžitý trest neuložil, a neměl proto důvod se v průběhu řízení osobními a majetkovými poměry pachatele zabývat. Městský soud v Praze však výrok o trestu změnil a stěžovateli tedy nebyla dána možnost, aby předložil soudu důkazy, z nichž by si soud mohl učinit představu o jeho osobních a majetkových poměrech. Odvolacímu soudu tak nemohly být tyto poměry objektivně známy; jeho výrok je založen na pouhé domněnce soudu, který dovodil, že peněžitý trest je přiměřený "s ohledem na zřejmé poměry obžalovaných podnikatelů, a to jak v podle všeho finančně velmi úspěšné a zajištěné firmě Bussmark, tak i v dalších podnikatelských subjektech zapsaných v obchodním rejstříku, na jejichž vedoucích postech figurují".
Stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal na ustanovení §125 odst. 1 trestního řádu, podle něhož musí být v odůvodnění rozsudku uvedeno, které skutečnosti vzal soud za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel. Závěr soudu, že majetkové poměry stěžovatele jsou dobré, však žádnými konkrétními důkazy podepřen nebyl, resp. soud je v odůvodnění rozsudku neuvedl.
Stěžovatel dále uvedl, že se návrhem na obnovu řízení domáhal toho, aby byly skutečně zjištěny jeho osobní a majetkové poměry, což doložil řadou skutečností, z nichž bylo možno tyto poznatky dovodit. Z navrhovaných důkazů prý vyplynulo, že stěžovatel v rozhodném období neměl z účasti ve společnostech žádné příjmy.
Stěžovatel dodal, že soud prvního stupně návrh na povolení obnovy řízení zamítl s odůvodněním, že zákonné podmínky povolení obnovy nejsou splněny. Stěžovatel namítá, že uvedeným rozhodnutím byla obejita dvoufázovost tohoto mimořádného opravného prostředku, a to tím, že již v první fázi soud "dospěje" k závěru že předložené skutečnosti a důkazy nemohou v žádném případě výrok (zde o trestu) změnit. K takovému závěru by mohl soud - podle názoru stěžovatele - dospět jen tehdy, pokud by byl zcela konkrétně schopen uvést, proč tomu tak být nemůže. V daném případě stěžovatel předložil materiály nepochybně relevantní, navíc šlo o materiály, které byly soudu dříve neznámé.
Stěžovatel vytýkal soudu prvního stupně i jednostranné hodnocení některých skutečností. Jak v rozhodnutí soudu prvního stupně, tak i v rozhodnutí soudu odvolacího absentují úvahy, proč se stěžovatel snaží dosáhnout snížení peněžitého trestu. V této souvislosti zdůrazňuje, že hlavním motivem jeho snahy je to, že reálně není schopen tento peněžitý trest zaplatit.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění napadeného usnesení.
Po přezkoumání napadeného usnesení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů při posouzení, zda jsou splněny podmínky povolení obnovy řízení podle ustanovení §278 trestního řádu. Nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že obecné soudy obcházely "dvoufázovost" obnovy řízení jako mimořádného opravného prostředku. Z ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu v podstatě vyplývá, že obecné soudy jsou při posuzování podmínek povolení obnovy řízení povinny posoudit, zda nové skutečnosti nebo důkazy (soudu dříve neznámé) jsou způsobilé samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve odůvodnit jiné než napadené rozhodnutí; uvedené posouzení tedy spočívá v porovnání důkazů dosud provedených a dosavadních skutkových zjištění s důkazním významem nových skutečností, resp. nových důkazů. Vzhledem k tomu, že návrh na obnovu řízení se týkal pouze výroku o peněžitém trestu, pak při posuzování podmínek povolení obnovy řízení musely obecné soudy zvažovat, zda původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu (§278 odst. 1 tr. řádu). Obecné soudy proto musí již při posuzování, zda bude obnova řízení povolena, zkoumat, zda by předkládané "nové skutečnosti" mohly výrok o trestu změnit. Právě tímto posouzením se obecné soudy ve svých rozhodnutích zabývaly; přitom postupovaly v intencích daných příslušnými ustanoveními trestního řádu, a proto jim porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny nelze vytýkat.
Další námitkou stěžovatele vůči napadenému rozhodnutí je to, že obecné soudy dostatečně nezhodnotily předložené důkazy ve svém komplexu, nevypořádaly se dostatečně se všemi důkazy a jejich hodnocení je v některých případech jednostranné. Ústavní soud nepřisvědčil ani tomuto komplexu námitek. Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu i z rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že při hodnocení důkazů a posuzování "nových" skutečností postupovaly soudy v intencích daných výše uvedeným ustanovením §278 trestního řádu. Obecné soudy tedy posuzovaly skutečnosti stěžovatelem předložené samostatně i ve vazbě ke skutečnostem, které vyšly najevo již v předchozím řízení. Současně také oba soudy vyslovily a řádně odůvodnily hodnocení posuzovaných skutečností a důkazů. Na základě tohoto procesu potom vyslovily závěr, že podmínky povolení obnovy řízení nejsou splněny. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že obecné soudy ani v tomto směru svým postupem právo stěžovatele na spravedlivý proces neporušily.
Stěžovatel se konečně dovolával i čl. 39 Listiny, který zakotvuje ústavní princip "nullum crimen, nulla poena sine lege". Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že uvedený princip se týká řízení nalézacího a řízení o obnově řízení se přímo nedotýká. Námitkami vůči rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 6 To 39/2006, kterým byl peněžitý trest uložen, se Ústavní soud zabýval již v usnesení sp. zn. II. ÚS 1833/07, v němž odmítl ústavní stížnost stěžovatele a v němž vyložil, z jakého důvodu považuje uložený trest za souladný se zákonem i s ústavně zaručenými právy stěžovatele.
Ústavnímu soudu proto ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu