ECLI:CZ:US:2008:2.US.1270.08.1
sp. zn. II. ÚS 1270/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti Základní organizace Odborového svazu KOVO, ZZN Polabí, a. s., IČ: 711 77 370, se sídlem v Kolíně, K Vinici 1304, zastoupené JUDr. Hanou Rosenovou, advokátkou Advokátní kanceláře v Praze 4, Mařatkova 918, proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 7 C 146/2005 ze dne 17. 5. 2006, rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 19 Co 420/2006-254 ze dne 5.4.2007 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky č.j. 28 Cdo 180/2008-280 ze dne 19. 2. 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 20 odst.1, čl. 27 odst.1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. I odst. 1 Přílohy číslo I Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Okresního soudu v Kolíně, kterým bylo určeno, že ve výroku specifikované nemovitosti jsou ve vlastnictví Odborového svazu pracovníků zemědělství a výživy - Asociace svobodných odborů České republiky (v řízení u obecných soudů žalobce, dále též Odborový svaz). Stěžovatel rovněž požaduje zrušení rozhodnutí Krajského soudu v Praze, který rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto jeho dovolání.
Protiústavnost stěžovatel spatřuje ve skutečnosti, že zatímco se svobodně a jako vlastník majetku začlenil do struktury Odborového svazu, došlo postupnou úpravou stanov Odborového svazu k tomu, že nemohl svobodně vystoupit, resp. organizovat se v jiném odborovém svazu (čímž bylo porušeno jeho právo svobodně se sdružovat), aniž by přišel o svůj majetek, jehož byl historickým vlastníkem. Nesouhlasí s názorem soudů, dle nichž je s odchodem ze struktury Odborového svazu v souladu s jeho stanovami možná transformace stěžovatele bez ztráty majetku jen v rámci struktury Odborového svazu. Toto ustanovení stanov vedlejšího účastníka a jeho výklad a aplikace obecnými soudy je v rozporu s Listinou zaručeným právem svobodně se sdružovat a s právem vlastnit majetek, neboť jeho důsledkem je nepřípustné faktické vyvlastnění nemovitostí stěžovatele. Ztráta vlastnictví k nemovitostem a jeho přechod na Odborový svaz, který jejich vlastníkem nikdy nebyl, se tak stává sankcí za projev vůle stěžovatele svobodně se sdružovat v rámci odborového svazu odlišného od vedlejšího účastníka. Realizace práva svobodně se sdružovat znamenala ztrátu vlastnického práva k majetku stěžovatele, a naopak zachování vlastnictví k nemovitostem, byť velmi nejisté, vzhledem k jednání Odborového svazu, vedlo k nedobrovolnému omezení jeho možnosti svobodně se sdružit v rámci jiného odborového svazu. Dle názoru stěžovatele je podobná kolize dvou základních práv zaručených Listinou, kdy uplatnění jednoho z nich zcela vylučuje realizaci druhého, protiústavní. Stěžovatel se domnívá, že za podmínek stanovených v §11 zákona č.83/1990 Sb. o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 83/1990 Sb.), má stát povinnost zasáhnout do činnosti občanského sdružení tak, jak mu to ukládá výše citované ustanovení.
Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že právní předchůdce stěžovatele - ZO OSPZV při ZZN Polabí a.s. Kolín byl organizační jednotkou Odborového svazu pracovníků zemědělství a výživy- Asociace svobodných odborů v České republice. Členská schůze právního předchůdce stěžovatele dne 18. 3. 2003 rozhodla o svém zániku v souladu s článkem 14 odstavec 1 Stanov Odborového svazu pracovníků zemědělství a výživy - Asociace svobodných odborů v České republice a v souladu s článkem 12 odstavec 3 o přechodu (transformaci) do jiné odborové organizace v rámci jiného odborového svazu, a to ZO OS KOVO při ZZN Polabí a.s. Kolín. Obecné soudy posoudily zvolený způsob zániku jako zánik jednotky bez transformace, neboť uvedená organizační jednotka byla rozhodnutím členské schůze zrušena a její členové založili novou jednotku registrovanou u jiného odborového svazu. Majetek zaniklé organizace podle platných stanov (čl. 12 odst. 3) přešel na žalobce jako jejího právního nástupce, který se tak stal výlučným vlastníkem sporných nemovitostí. (Odvolací soud doplnil, že byly splněny i podmínky vypořádání majetku provedením likvidace.) Postavení organizačních jednotek včetně jejich subjektivity se zřetelem k §6 odst. 2 písm. e) zákona č. 83/1990 Sb. upravují stanovy odborového svazu, jež jsou jak pro žalobce jako odborový svaz, tak i pro jeho organizační složky závazné. (To vyplývá i z nálezu Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 195/1998 ze dne 25. 8. 1998). Pouze stanovy tak upravují vnitřní strukturu a postavení jednotlivých jednotek včetně jejich právní subjektivity, stejně jako zásady hospodaření sdružení (svazu), které se rovněž stávají závaznými nejen pro sdružení, ale i pro každou organizační jednotku sdružení. Transformace základní organizace do jiné organizace mimo rámec a strukturu sdružení (svazu) podle stanov žalobce pojmově možná nebyla. K námitce stěžovatele, že fakticky byl zbaven vlastnického práva formou vyvlastnění a odvolává se na potřebu souladu stanov s Listinou základních práv a svobod, obecné soudy uvedly, že přehlíží ustanovení zákona č. 83/1990 Sb., který přiznává každému členu sdružení právo na soudní ochranu, považuje-li člen rozhodnutí některého z jeho orgánů za nezákonné či odporující stanovám. Pokud tato možnost není členy či základní organizací využita, nelze dodatečně otázku vypořádání vlastnického práva mezi svazem a její organizační jednotkou otevírat. To odpovídá i závěrům obsaženým v rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 28 Cdo 2669/2006, ze dne 8. 11. 2006.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno zákonu odpovídající dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí ve věci. Obecné soudy se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele (totožnými jako v ústavní stížnosti) a své právní závěry patřičně odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Rovněž provedly podrobný rozbor příslušných ustanovení stanov, které bylo nutné na případ aplikovat, a zabývaly se i otázkou jejich závaznosti, přičemž přihlédly i ke stanovisku Ústavního soudu, týkajícímu se této problematiky, vyjádřenému v jeho předchozí judikatuře.
Podstatou námitek stěžovatele je tvrzení, že v důsledku aplikace shora uvedených ustanovení stanov, která považuje za rozporná s Listinou základních práv a svobod, došlo fakticky k vyvlastění jeho majetku. Namítá, že stanovy byly upravovány se zřejmým úmyslem koncentrovat veškerý majetek organizačních jednotek do vlastnictví Odborového svazu a následně jej prodat. Dle jeho názoru ve stanovách zakotvená úprava dispozice nakládání s majetkem popírá obsah a smysl zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, neboť stěžovatel je nepřímo nucen setrvat v Odborovém svazu.
V tomto směru Ústavní soud shodně jako obecné soudy konstatuje, že uvedené námitky bylo v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 83/1990 Sb., na místě uplatnit v souvislosti se schvalováním stanov, případně jejich změn, event. postupem dle §15 zák. č. 83/1990 Sb., kdy se mohli členové v zákonných lhůtách domáhat soudního určení, zda bylo rozhodnutí - v konkrétním případě změna stanov v otázce vlastnictví majetku mající doposud svědčit jednotlivým základním organizacím - v souladu se zákonem (stanovami) či nikoliv. Ústavní soud již ve své předchozí judikatuře uvedl, že právní úprava práva na svobodné sdružování je založena na principu odloučenosti od státu, na principu členské samosprávy, do níž stát nesmí nijak zasahovat, neboť mu to zakazuje ústavní princip odluky soukromoprávních korporací spolkového práva od státu, a též na principu práva člena na soudní ochranu proti rozhodnutí orgánu společnosti, které je v rozporu se zákonem nebo stanovami, příp. jiným vnitřním předpisem. Pokud toto právo není využito, je případný následný soudní přezkum limitován; může se koncentrovat pouze do posouzení, zda byl dodržen procedurální postup při přijímání příslušného rozhodnutí (srov. sp. zn. I. ÚS 90/06). Pro úplnost s ohledem na argumentaci stěžovatele Ústavní soud dodává, že z ust. §11 zák. č. 83/1990 Sb., kterým je upraven postup při schvalování změn stanov, nelze dovodit povinnost státu ze své iniciativy kdykoliv, mimo zde uvedených lhůt, posuzovat, zda již přijaté stanovy nejsou v rozporu se zákonem.
Ústavní soud konstatuje, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Závěru obecných soudů, které s ohledem na právní úpravu obsaženou v platných stanovách a okolnost, že stěžovatel vystoupil z Odborového svazu (došlo k jeho zániku) a stal se členem odborové organizace u jiného odborového svazu (tedy nedošlo k transformaci v rámci Odborového svazu), dospěly k názoru, že předmětné nemovitosti zůstaly ve vlastnictví Odborového svazu, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu, přičemž při posuzování projednávané věci byla zohledněna výše uvedená kriteria vyjádřená jak v judikatuře Ústavního soudu, tak i judikatuře Nejvyššího soudu. Stěžovateli byly stanovami určené podmínky ohledně nakládání s majetkem Odborového svazu, včetně majetku, který původně spravoval jeho právní předchůdce, známy. Pokud nevyužil možnosti stanovené zákonem č. 83/1990 Sb., musel si být, s ohledem na platné stanovy, při realizaci práva na ukončení členství v příslušném odborovém svazu a vstupu do jiné odborové organizace, vědom i nemožnosti dodatečně řešit otázku vypořádání vlastnického práva mezi ním a Odborovým svazem. Jakkoliv se stěžovateli může jevit současné majetkové uspořádání nespravedlivé, nelze ze skutečnosti, že o obranu svých práv včas neusiloval možnými právními prostředky, dovozovat porušení práva na sdružování či jeho kolizi s právem na ochranu vlastnictví. Stěžovatel měl a má za zákonem stanovených podmínek zcela zachováno právo se sdružovat, ovšem je nucen respektovat stanovy příslušné odborové organizace - Odborového svazu (včetně pravidel upravujících vlastnictví a nakládání s majetkem), k jejichž dodržování se zavázal, resp. jejichž tvrzenou nesprávnost včas nenapadl soudní cestou. S ohledem na podrobné odůvodnění obsažené v napadených rozhodnutích považuje Ústavní soud za nadbytečné se k věci dále duplicitně vyjadřovat, neboť neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k stěžovatelem uváděnému porušení základních práv a svobod.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu