ECLI:CZ:US:2008:2.US.1286.08.1
sp. zn. II. ÚS 1286/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti K. M., zastoupeného JUDr. Janou Kopáčkovou, advokátkou, se sídlem v Praze, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 344/2008-71 ze dne 27. února 2008, a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 64 Co 137/2007-48 ze dne 20. dubna 2007, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti rozhodnutí, za účasti 1) Nejvyššího soudu, a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) R. V. a 2) Mgr. Romana Vytejčka, soudního exekutora, se sídlem Hostivařská 1109, Praha, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 21. května 2008 a na výzvu Ústavního soudu doplněnou podáním ze dne 29. července 2008 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, z nichž usnesením odvolacího soudu bylo o odvolání vedlejšího účastníka řízení 2) (dále jen "soudní exekutor") proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 13 Nc 32712/2004-39 ze dne 26. ledna 2007 rozhodnuto tak, že byla změněna výše nákladů exekuce a jinak bylo usnesení v napadeném výroku potvrzeno. Usnesením dovolacího soudu bylo jednak odmítnuto dovolání stěžovatele, a dále bylo rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatel tvrdí, že napadenými usneseními bylo porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a čl. 38 odst.2 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel konkrétně namítá porušení dvojinstančnosti řízení, tedy odnětí možnosti řádného opravného prostředku proti rozhodnutí soudu, neboť výrok III. usnesení soudu I. stupně, kterým mu byla uložena povinnost uhradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 7.735 Kč změnil pouze výši těchto nákladů na částku 301.189 Kč a povinnost je zaplatit ponechal na povinném, aniž by se zabýval otázkou důvodu zastavení exekuce. Podle něj však bylo na místě uložit povinnost uhradit náklady exekuce oprávněnému podle §89 exekučního řádu. Ostatně náklady exekuce byly proti povinnému - stěžovateli přiznány, přestože se soudní exekutor domáhal jejich přiznání proti oprávněnému. Tak došlo k tomu, že stěžovatel se stal účastníkem řízení až v momentě vydání rozhodnutí. Dohoda o narovnání mezi ním a vedlejším účastníkem řízení 2), tam oprávněným, která byla podkladem návrhu oprávněného na zastavení exekuce, totiž podle něj vždy překonává řízení. Právo na zaplacení nákladů exekuce pak nepřísluší soudnímu exekutorovi ani proto, jelikož to nebyl on, který svojí činností docílil uhrazení předmětného závazku. Vedle výroku o nákladech řízení tedy stěžovatel napadá i obecně vžité praktiky exekutorů, kteří účtují náklady exekučního řízení i v případě, kdy dojde k narovnání mezi účastníky řízení, avšak mimo exekuci. Přiznání nákladů exekuce považuje za neskutečně nebezpečný precedens znamenající, že dojde-li k dohodě oprávněného a povinného po nařízení exekuce, ztrácí povinný motiv jakýkoliv závazek plnit. Dovolacímu soudu konečně vytýká, že dovolání odmítl jen proto, že usnesení o nákladech řízení není možné dovoláním napadnout. Vůbec se nezabýval otázkou aktivní a pasivní legitimace a bez jakéhokoliv zdůvodnění přešel tu skutečnost, že exekutor se náhrady nákladů řízení nedomáhal. Porušil tak princip ,,není žalobce, není soudce".
3. Stěžovatel současně požádal, aby Ústavní soud rozhodl o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť jejich výkon by pro stěžovatele znamenal nepoměrně větší újmu, než jaká by při odložení vykonatelnosti mohla vzniknout soudnímu exekutorovi.
4. Ústavní soud se nejprve zabýval návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí a tento odmítl jako zjevně neopodstatněný především s ohledem na to, že stěžovatel na jeho podporu argumentoval pouze citací zákonného ustanovení, tedy vůbec neuváděl konkrétní skutkové okolnosti daného případu, které by umožňovaly jeho použití. Ústavní soud byl přitom veden i tím, že extenzita výkladu §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), by z ústavní stížnosti učinila de facto řádný opravný prostředek.
5. Ve vztahu k vlastní ústavní stížnosti se Ústavní soud nejprve zabýval námitkami stěžovatele proti rozhodnutí dovolacího soudu, které stěžovatel evidentně považuje za rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který mu zákon poskytuje k ochraně jeho práva, neboť od jeho doručení odvíjí lhůtu k podání ústavní stížnosti proti oběma napadeným rozhodnutím.
6. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto jako nepřípustné proto, že usnesení o nákladech řízení není uvedeno v taxativním výčtu rozhodnutí, proti nímž je dovolání přípustné. Dovolací soud přitom odkázal i na svou ustálenou rozhodovací činnost v obdobných případech. Lze tedy souhlasit se stěžovatelem, že se dovolací soud opravdu nezabýval ničím jiným než přípustností podaného dovolání. Nelze však v žádném případě souhlasit s názorem stěžovatele, že by tím dovolací soud rozhodl v rozporu s ústavním pořádkem, jak nepřímo nebo spíše neuměle stěžovatel naznačuje. Dovolání je zákonem zakotvený mimořádný opravný prostředek. To na jednak znamená, že dovolací soud musí respektovat zásady fair procesu, a jednak, že zákonodárce může přístup k tomuto procesnímu prostředku omezit. Zkoumání podmínek přípustnosti dovolání je proto obligatorní povinností dovolacího soudu. Omezení přístupu k dovolání dovolací soud stěžovateli v napadeném rozhodnutí výstižně popsal. Ústavní soud mnohokrát ve své ustálené rozhodovací činnosti zaujal stanovisko, že předmětná zákonná úprava omezující nyní přístup stěžovatele k dovolání není rozporná s ústavním pořádkem, a na tomto stanovisku nehodlá Ústavní soud nic měnit ani nyní. Protože ani způsob aplikace zákona dovolacím soudem na případ stěžovatele nelze považovat za rozporný s principy spravedlivého procesu, je třeba ústavní stížnost ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu považovat za zjevně neopodstatněnou.
7. Dovolání přitom nebylo odmítnuto z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu, tedy aplikací §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ale proto, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nepatří mezi rozhodnutí, proti nimž je dovolání přípustné. Proto posledním procesním prostředkem, který zákon k ochraně jeho práv poskytoval, bylo odvolání. Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, jehož kopii stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti, však vyplývá, že stěžovatel nejenže odvolání nepodal v situaci, kdy o jeho povinnosti zaplatit náklady exekuce bylo rozhodnuto již usnesením soudu prvého stupně, ale ani se nijak nevyjádřil k odvolání soudního exekutora. Tyto skutečnosti stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nerozporuje. Co do podstaty předmětného nároku, o který jde, tedy stěžovatel evidentně nevyčerpal zákonné procesní prostředky, které měl k dispozici. S ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti, zakotvený v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je jeho ústavní stížnost, pokud směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu nepřípustná. I kdyby se stěžovatel na odvolacím řízení aktivně podílel, resp. i kdyby bylo na odvolání soudního exekutora s ohledem na podobnost jeho cíle s cílem argumentace stěžovatele nahlíženo jako na materiální vyčerpání odvolacího stupně, byla by ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu nepřípustná, a to pro opožděnost. Jak Ústavní soud dotazem zjistil, bylo stěžovateli rozhodnutí odvolacího soudu doručeno dne 9. srpna 2007 (tedy nikoliv dne 9. srpna 2008, jak uvádí stěžovatel, což by bylo nemožné již jen s ohledem na datum podání ústavní stížnosti 23. 5. 2008), a proto lhůta k podání ústavní stížnosti proti němu marně uplynula v pondělí dne 8. října 2007.
8. Ze všech shora uvedených důvodů byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta, a to v části týkající se usnesení dovolacího soudu pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a v části týkající se usnesení odvolacího soudu pro nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu