ECLI:CZ:US:2008:2.US.1305.08.1
sp. zn. II. ÚS 1305/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti A. V., zastoupeného Mgr. Radkou Dohnalovou, advokátkou se sídlem v Táboře, Převrátilská 330, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2008 č. j. 6 Tdo 254/2008-281, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, ze dne 5. 9. 2007 č. j. 14 To 204/2007 - 250 a rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 4. 7. 2007 č. j. 13 T 91/2007 - 224, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 5. 2008, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře a Okresního soudu v Táboře. Stěžovatel se domnívá, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva garantovaná článkem 36 odst. 1 a článkem 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a článkem 6 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel poukazuje na to, že obecný soud dospěl k závěrům popsaným ve výroku rozsudku na základě jediných dvou přímých důkazů - výpovědi poškozené a výpovědi stěžovatele, přičemž za věrohodnější považoval výpověď poškozené, a to jen s odkazem na psychologický znalecký posudek k její osobě. Nevzal však v úvahu, že výpověď poškozené by mohla být smyšlená a že poškozená mohla být k nepravdivému obvinění zmanipulována babičkou. V tomto směru měl provést důkazy obhajoby - znalecké zkoumání babičky poškozené a výslech matky stěžovatele. Soud nevzal v úvahu znalecký posudek MUDr. Ch. a naopak některé důkazy, které zjevně s případem nesouvisejí, jako je nález pornografických materiálů ve stěžovatelově autě či ohledání místa činu, vyhodnotil jako usvědčující důkazy. Výrazně tak vybočil ze zásady volného hodnocení důkazů a nadto svůj postup řádně neodůvodnil.
K ústavní stížnosti se na žádost Ústavního soudu vyjádřili účastníci řízení a vedlejší účastníci řízení.
Okresní soud v Táboře označil stěžovatelovu stížnost za nedůvodnou. Zdůraznil, že okruh opatřených a následně provedených důkazů poskytl dostatečný podklad pro rozhodnutí o vině stěžovatele. V podrobnostech odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Rovněž Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka Tábor plně odkázal na obsah svého rozhodnutí, o jehož správnosti nepochybuje. Nejvyšší soud upozornil na to, že ústavní stížnost je identická s dovoláním, a že námitky stěžovatele směřují proti skutkovým zjištěním a hodnocení důkazů, a v tomto směru odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Okresní státní zastupitelství v Táboře a Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích uvedly, že dle jejich přesvědčení v napadeném řízení k žádnému porušení ústavou zaručených práv stěžovatele nedošlo. Nejvyšší státní zastupitelství se svého postavení vedlejšího účastníka vzdalo.
Vzhledem k obsahu vyjádření účastníků a vedlejších účastníků, která nepřinášejí žádné nové skutečnosti a argumenty, nebylo nutné je zasílat stěžovatelovi k případné replice.
Ze spisu Okresního soudu v Táboře, sp. zn. 13 T 91/2007, bylo zjištěno následující:
Okresní soud v Táboře uznal rozsudkem ze dne 4. 7. 2007 č. j. 13 T 91/2007 - 224 stěžovatele vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zákona ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona a uložil mu nepodmíněný trest odnětí svobody v délce dvou let, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. O odvolání stěžovatele a odvolání státní zástupkyně, podaného v neprospěch stěžovatele, rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, usnesením ze dne 5. 9. 2007 č. j. 13 T 91/2007 - 250, jímž obě odvolání jako nedůvodná zamítl. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, když neshledal potřebu dokazování jakkoli doplňovat. Vypořádal se i se všemi odvolacími námitkami stěžovatele.
Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 2. 2008 č. j. 6 Tdo 254/2008-281 odmítl. Zdůraznil, že není povolán k přezkumu tvrzených vad směřujících do oblasti skutkového zjištění, nýbrž k eliminaci vad procesně a hmotně právních. Smyslem dovolání stěžovatele však bylo znevěrohodnění způsobu hodnocení důkazů a poukaz na neprovedené důkazy. Takové námitky však nejsou způsobilé naplnit stěžovatelem uváděný dovolací důvod.
Po přezkoumání ústavní stížnosti a příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).
Stěžovatelovy námitky uplatněné v ústavní stížnosti směřují do oblasti skutkových zjištění. Stěžovatel zejména napadá způsob hodnocení důkazů a neúplnost dokazování. Je potřeba tedy připomenout, že o otázce viny a trestu rozhoduje soud, který je součástí obecných soudů (srov. čl. 90 Ústavy). Jeho závěry jsou výsledkem určitého procesu, v jehož průběhu se zákonným způsobem provádějí důkazy, které pak soud hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Své hodnotící úvahy je povinen rozvést v odůvodnění rozsudku (srov. §125 trestního řádu). Pokud tedy soud při svém rozhodování respektuje podmínky ustanovení v §125 trestního řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení nově posuzovat, a to ani tehdy, pokud by s ním nesouhlasil (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, nález č. 25).
V dané věci soud prvního stupně přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině stěžovatele. Z odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, že kladl důraz především na svědeckou výpověď poškozené. V obecné rovině lze k tomu konstatovat, že důkazní situace je v obdobných případech poměrně složitá, a je tedy především na osobě soudce nalézacího soudu, který má bezprostřední kontakt s účastníky řízení, aby zhodnotil věrohodnost výpovědí poškozené osoby. V projednávaném případě se soud prvního stupně výpovědí poškozené zabýval velmi podrobně a pečlivě ji hodnotil i ve vztahu k dalším provedeným důkazům. Stejným způsobem se zabýval i výpověďmi stěžovatele, které shledal rozpornými. Pokud přihlédl ke znaleckému posudku z odvětví klinické psychologie, vypracovaného na osobu poškozené (nelze pominout, že znalkyně byla přítomna prvotnímu výslechu poškozené v přípravném řízení) a dospěl k závěru, že výpověď poškozené je věrohodná, takovému hodnocení nelze z ústavního hlediska nic vytknout, stejně jako hodnocení výpovědi stěžovatele, které soud neuvěřil. I když obhajoba kladla důraz na závěr znaleckého posudku MUDr. V. Ch. o heterosexuálním zaměření stěžovatele, netrpícím žádnou sexuální deviací, lze souhlasit se soudy v tom, že jeho zkratkovité jednání je možné přičíst účinku požitého pervitinu. Nadto je stěžovatel usvědčován dalšími nepřímými důkazy, které současně vyvracejí jím uváděnou verzi skutkového děje.
Skutečnost, že soudy neprovedly všechny důkazy navrhované obhajobou, ještě neznamená, že napadená rozhodnutí jsou nezákonná. Povinností obecných soudů není provádět všechny důkazy, jež jsou navrhovány či vyjdou v řízení najevo (srov. III. ÚS 150/93, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 2, nález č. 49). Nesmí však opomenout důkaz, který by byl pro posouzení skutkového stavu podstatný a nenahraditelný. V daném případě ovšem soudy zjistily skutkový stav věci, o němž nevznikly důvodné pochybnosti. Připuštěním dalších navrhovaných důkazů, které nejsou pro rozhodnutí relevantní (znalecké zkoumání babičky poškozené, výslech matky stěžovatele) by tedy došlo pouze k neúměrnému protahování soudního řízení.
Z hlediska základních zásad uvedených v ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr.ř. a zákonných požadavků kladených na odůvodnění rozhodnutí ve věci samé ustanovením §125 tr. ř. proto nelze soudům cokoli vytknout. Jak již bylo uvedeno výše, ústavněprávní rozměr má toliko extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. Takové pochybení ovšem v projednávaném případě zjištěno nebylo.
Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by v napadeném řízení došlo k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 4. prosince 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu