ECLI:CZ:US:2008:2.US.1315.08.1
sp. zn. II. ÚS 1315/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Mgr. A. K., zastoupené advokátkou JUDr. Danielou Trávníčkovou, se sídlem v Blansku, Svitavská 1, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. 37 Co 327/2006, a sp. zn. 37 Co 413/2007, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, a Mgr. J. K., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 27. 5. 2008 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí a tvrdí, že Krajský soud v Brně jako odvolací soud porušil její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené ve čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listina").
Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava práv a povinností k nezletilému Pavlu K. (jedná se o pseudonym), pro dobu do rozvodu i pro dobu po rozvodu manželství stěžovatelky a vedlejšího účastníka. V prvním stupni rozhodl Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 22. 6. 2006, č. j. 11 Nc 303/2004-239, tak, že nezletilého svěřil do výchovy matky, a to jak pro dobu do rozvodu, tak pro dobu po rozvodu. Pro dobu do rozvodu otci uložil povinnost platit výživné od 1. 9. 2004 částkou 6.000 Kč měsíčně a od 1. 4. 2006 částkou 4.500 Kč měsíčně, splatnou k rukám matky vždy každého 15. dne v měsíci předem. Ve stejné výši stanovil soud výživné otci i pro dobu po rozvodu. Dále rozhodl o povinnosti otce uhradit nedoplatek na výživném za období od 1. 9. 2004 do 30. 6. 2006 ve výši 61.500 Kč, a to ve lhůtě do tří měsíců od právní moci rozsudku. Konečně tímto rozhodnutím upravil styk otce s nezletilým, a to tak, že je oprávněn se s ním stýkat každou středu od 15:30 hod. do 19:00 hod, každý sudý týden v roce v době od soboty od 8:00 hod. do neděle do 17:00 hod, dále 26. 12. každého roku od 9:00 hod. do 29. 12. každého roku do 17:00 hod., dále po dobu jarních prázdnin v každém sudém kalendářním roce, a to od soboty prázdninám bezprostředně předcházející od 9:00 hod. do neděle, kterou prázdniny končí do 17:00 hod, a každý rok po dobu dvou týdnů o hlavních školních prázdninách, přičemž otci bylo uloženo oznámit matce termín tohoto styku písemně nejpozději do 31. 5. každého roku. Pro rok 2006 upravil soud speciálně styk v měsíci srpnu na dobu jednoho týdne s tím, že otci bylo uloženo termín tohoto styku písemně oznámit matce nejpozději do 10. 7. 2006. Doplňujícím usnesením ze dne12. 10. 2007, č. j. 11 Nc 303/2004-270, pak soud rozhodl o náhradě nákladů státu za zpracování znaleckých posudků, které byly v řízení provedeny na základě tvrzení stěžovatelky o sexuální deviaci otce, a to tak, že každému z rodičů bylo uloženo zaplatit částku 21.796,45 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, ve kterém napadla výroky, kterými bylo rozhodnuto o výši běžného výživného a dlužného výživného a o úpravě styku otce s nezletilým. Pokud jde o výši výživného, uvedla, že neodpovídá výdělkovým schopnostem a možnostem otce, a pokud jde styk, že nebylo vyloučeno podezření na sexuální poruchu otce typu homosexuální pedofilie. O tomto odvolání bylo rozhodnuto ústavní stížností napadeným rozhodnutím. Odvolací soud také rozhodoval o odvolání otce - vedlejšího účastníka - proti výše uvedenému doplňujícímu usnesení soudu prvého stupně ze dne 12. 10. 2007. Vedlejší účastník v něm argumentoval, že to nebyl on, kdo žádal provedení znaleckých posudků, ale byly vyhotoveny na základě tvrzení stěžovatelky o jeho údajné sexuální deviaci.
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v napadených výrocích o úpravě styku otce s nezletilým a o běžném výživném pro dobu po rozvodu. V napadených výrocích ohledně výživného do právní moci rozsudku o rozvodu manželství změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že otec je povinen platit výživné od 1. 4. 2004 měsíčně částkou 4.500 Kč splatnou do 5. dne měsíce k rukám matky, a ve výroku o dlužném výživném tak, že jej vypočetl za období od 1. 4. 2004 do 31. 3. 2008 částkou 20.500 Kč. V napadeném výroku o náhradě nákladů řízení změnil rozhodnutí soudu prvního stupně k odvolání otce tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit státu celé náklady v celkové výši 43.592.90 Kč.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti především namítá, že odvolací soud upravil výživné za dobu do rozvodu i za období od 1. 4. 2004, kdy rodiče zrušili společnou domácnost, a nikoliv až za dobu od 1. 9. 2004, jak to učinil soud prvního stupně, který podle ní správně toto období neupravoval, neboť otec během něho platil k rukám stěžovatelky na výživné částku 7.000 Kč. Spotřebované výživné se podle ustanovení §99 zákona o rodině nevrací a v době, kdy soudy rozhodovaly, bylo toto výživné již spotřebováno. Tím, že odvolací soud rozhodl o výživném i za toto období a posléze vypočítal dlužné výživné tak, že do otcem zaplaceného výživného zahrnul i částky zaplacené za období od 1. 4. 2004 do 31. 8. 2004 nad částku 4.500 Kč, ve skutečnosti vrátil již spotřebované výživné. Podle stěžovatelky odvolací soud, pokud upravil výživné i za období od 1. 4. 2004 do 31. 8. 2004 na částku 4.500 Kč, "interpretoval a aplikoval v dané věci §85 odst. 2, odst. 3, §96 odst. 1 a §99 odst. 1 zákona o rodině v extrémním nesouladu s obsahem těchto právních norem, jakož i s konstantní judikaturou obecných soudů". Stejně hodnotí postup soudu v otázce rozhodnutí o nákladech řízení za vypracované znalecké posudky. Podrobně skutkově rozebírá důvody, které vedly soud k zadání znaleckých posudků, a vyslovuje nesouhlas s odůvodněním tohoto rozhodnutí odvolacím soudem, pokud uvedl, že tvrzení stěžovatelky nebyla znaleckými posudky prokázána, a tudíž musí být jednoznačně k úhradě nákladů státu zavázána ona. Podle jejího názoru nemůže jít k její tíži, že jako laik nevyhodnotila chování otce jako nezávadné, přičemž bylo její povinností v zájmu syna na něj upozornit. Navrhuje, aby Ústavní soud napadený rozsudek zrušil.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto mu zásadně nepřísluší vstupovat do Ústavou vymezené rozhodovací pravomoci obecných soudů (čl. 90 Ústavy), pokud jejich rozhodnutí či jim předcházející postup nepředstavují porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (sp. zn. I. ÚS 68/93, 17/1 SbNU 123). Přitom platí, že k ochraně posledně uvedených práv a svobod jsou Ústavou povolány i obecné soudy (čl. 4 Ústavy). Proto nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich interpretačních alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69).
V posuzované problematice Ústavní soud v minulosti vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při zohledňování všech konkrétních okolností daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte, který musí být vždy předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy nebo správními orgány, rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Na tom nemůže nic změnit ani to, že se rodiče nejsou schopni na takovémto uspořádání sami dohodnout. Soudy musí nalézt takové řešení, které nebude omezovat právo rodiče zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny.
Stěžovatelka zejména namítá porušení pravidel spravedlivého procesu ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu ve věci výživného za dobu do rozvodu manželství, který tím, že rozhodl shora popsaným způsobem, porušil podle její názoru kogentní ustanovení zákona o rodině. Argumentuje, že nerespektoval dohodu rodičů, kteří se dohodli na výživném za období od 1. 4. 2004 do 31. 8. 2004 tak, že otec bude platit výživné ve výši 7.000 Kč. Ústavní soud si k posouzení této otázky vyžádal spis Okresního soudu v Blansku, sp. zn. 11 Nc 303/2004. Ze spisu zjistil, že stěžovatelka se podáním, které soudu došlo dne 26. 8. 2004, domáhala úpravy poměrů nezletilého Pavla K. pro dobu do rozvodu i pro dobu po rozvodu. V textu žaloby uvedla, že se v dubnu 2004 přestěhovala ke svým rodičům a od té doby nevede s manželem společnou domácnost a že od května jí manžel přispívá pravidelně 7.000 Kč. O žádné dohodě se nezmiňuje. Ve zprávě orgánu sociálně-právní ochrany dětí MěÚ Blansko, která soudu byla doručena dne 2. 9. 2004, se na základě sdělení stěžovatelky uvádí, že od otce dostává 7.000 Kč, přičemž neví, jaká částka je určena dítěti a zda v rámci této částky plní otec i vyživovací povinnost k ní. Ve své výpovědi u soudu při jednání dne 10. 11. 2004 k této otázce stěžovatelka uvedla, že od vedlejšího účastníka dostávala do 31. 8. 2004 částku 7.000 Kč a od září 2004 částku 3.000 Kč. Dále uvedla, že výživné za dobu do 31. 8. 2004 považuje za splněné. Ani otec ve své výpovědi, kterou učinil před soudem v této věci dne 8. 12. 2004, nemluví o existenci nějaké dohody ohledně placení výživného. Pouze potvrzuje výpověď matky ohledně výše plnění do 31. 8. 2004 a po tomto datu, kdy již platil jen 3.000 Kč. Další obsáhlé dokazování se soustředilo především na otázku úpravy styku otce s nezletilým. V žádné fázi řízení, a to ani při přednesu závěrečných návrhů při jednání dne 22. 6. 2006, nebylo nikým z účastníků tvrzeno, že by došlo k uzavření dohody o výši výživného na nezletilého syna.
Za této situace musel soud správně rozhodnout o výživném za celé období, kdy spolu rodiče přestali žít. To vyplývá z ustanovení §86 odst. 1 zákona o rodině, podle kterého, pokud rodiče nezletilého spolu nežijí, upraví soud rozsah jejich vyživovací povinnosti nebo schválí jejich dohodu o výši výživného. Jestliže odvolací soud upravil vyživovací povinnost otce za období od okamžiku, kdy se stěžovatelka od otce odstěhovala, nešlo o nesprávnou aplikaci kogentního ustanovení zákona o rodině, a tímto postupem proto nemohlo dojít k zásahu do ústavně chráněných práv stěžovatelky. Pokud jde o stanovení výše výživného a od toho se odvíjející výpočet dlužného výživného, je to především pravomoc obecných soudů tuto otázku rozhodnout. Ústavní soud by překročil meze své pravomoci, která je na jedné straně limitována ustanovením čl. 83 Ústavy České republiky (Ústavní soud je soudním orgánem ústavnosti) a na druhé straně čl. 90 (k poskytování ochrany právům jsou povolány obecné soudy). Protože v dané věci interpretace a aplikace právních předpisů odvolacím soudem nevybočila z mezí hlavy páté Listiny, nemohla zasáhnout do některého z ústavně zaručených základních práv stěžovatelky.
Pokud jde o rozhodnutí o nákladech řízení, Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře touto problematikou zabýval a posuzoval jeho reflexi z hlediska zachování práva na spravedlivý proces. Přitom na jedné straně vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. například nález ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03, N 69/33 SbNU 189). V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, U 25/27 SbNU 307).
V daném případě z odůvodnění napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně vyplývá, jakou úvahou byl soud veden a na základě jakých skutečností shledal důvod pro rozhodnutí, že náklady za vypracování posudků ponese stěžovatelka. Ústavní soud v takovém postupu obecného soudu nespatřuje porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces ústavně garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle Ústavního soudu se v argumentaci odvolacího soudu rovněž odráží i úvaha ve vztahu k úspěchu ve věci, neboť posudky byly pořizovány ve vztahu k úpravě styku otce s nezletilým a soud tento styk upravil, tedy vedlejší účastník měl v této otázce úspěch. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí tak vyplývá, jakými úvahami byl soud veden a že jediným kritériem pro rozhodnutí nebylo neprokázání tvrzení stěžovatelky. Ústavní soud v takovém postupu obecného soudu nespatřuje porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud ze všech shora vyložených důvodů neshledal porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. července 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu