ECLI:CZ:US:2008:2.US.1357.08.1
sp. zn. II. ÚS 1357/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelky Pražská teplárenská, a. s., se sídlem Partyzánská 7, 170 00 Praha, zastoupené JUDr. Miroslavem Bělinou, advokátem, se sídlem Dlouhá 13, 110 00 Praha 1, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 14 Cmo 118/2007-167 ze dne 29. 2. 2008, a proti výroku č. II. usnesení Městského soudu v Praze č. j. 8 Cm 19/2005-149 ze dne 14. 12. 2005, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatním splňuje podmínky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadá stěžovatelka shora označená rozhodnutí obecných soudů a tvrdí, že obecné soudy porušily její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a dále že bylo zasaženo do jejího práva vlastnit majetek, které je zakotveno v čl. 11 Listiny, přičemž se domáhá jejich kasace.
Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala proti žalovanému Fondu národního majetku České republiky vydání 72 533 ks akcií emitovaných společností Pražská teplárenská, a. s., s odůvodněním, že žalovaný jako jediný akcionář rozhodl o zvýšení základního jmění na valné hromadě dne 19. 10. 1992 a přitom v rozporu se zákonem nedošlo k emisi nových akcií společnosti ani k zvýšení jmenovité hodnoty dosavadních akcií. Městský soud v Praze žalobě vyhověl a toto rozhodnutí bylo potvrzeno Vrchním soudem v Praze. Nejvyšší soud v řízení o dovolání rozsudkem ze dne 14. 12. 2004, č. j. 29 Odo 30/2004-95, oba rozsudky zrušil a vyslovil závazný právní názor, že v daném případě nedošlo ke zvýšení základního jmění, ale pouze k zajištění souladu mezi zápisem výše základního jmění v obchodním rejstříku a skutečným stavem. Žalovaný však na základě pravomocného rozhodnutí v mezidobí do vynesení rozsudku dovolacího soudu plnil.
Poté, co byl doručen rozsudek dovolacího soudu, stěžovatelka vzala žalobu zpět s odůvodněním, že žalovaný svou povinnost splnil. Žalovaný se zpětvzetím žaloby souhlasil. Se zpětvzetím však nesouhlasil vedlejší účastník řízení před obecnými soudy na straně stěžovatelky, kterým byla ČSOB Investiční společnost, člen skupiny ČSOB, a stěžovatelce navrhoval, aby změnila žalobu na žalobu na určení, kdo se stal akcionářem a v jakém rozsahu. Stěžovatelka s tímto návrhem nesouhlasila, a proto Městský soud v Praze rozhodl usnesením č. j. 14 Cmo 118/2007-167 ze dne 29. 2. 2008 výrokem č. I o zastavení řízení a výrokem č.II, který je napaden souzenou ústavní stížností, o povinnosti stěžovatele nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 1.005.000 Kč. Proti výroku č. II uvedeného usnesení podala stěžovatelka odvolání. Vyslovila nesouhlas se způsobem, jakým soud prvního stupně vyložil ustanovení §146 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Ten totiž vyjádřil názor, že v daném případě je pro posouzení povinnosti uhradit náklady řízení nepodstatné, že žalovaný plnil, ale rozhodující je, že ve věci byl vysloven závazný právní názor dovolacího soudu, podle kterého by stěžovatelka v řízení nemohla uspět, a proto aplikoval ustanovení §146 odst. 2 věty prvá, neboť byl toho názoru, že za takovéto situace to byla stěžovatelka v postavení žalobce, kdo vznik nákladů řízení zavinil.
Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně nákladů řízení potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že zastavuje-li soud řízení, zabývá se při rozhodování o náhradě nákladů řízení nejprve tím, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, přičemž zavinění je třeba posuzovat výlučně z procesního hlediska. Je-li důvodem zastavení řízení zpětvzetí žaloby, žalobce nezavinil zastavení řízení, pokud byla vzata zpět žaloba, která byla podána důvodně. Důvodnost je třeba posuzovat procesně, tedy z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce. Aplikace ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. věty druhé proto podle jeho názoru přichází do úvahy tam, kde žalovaný plní dobrovolně v průběhu řízení do pravomocného rozhodnutí soudu. V daném případě však žalovaný plnil na základě povinnosti uložené mu pravomocným rozhodnutím soudu a ke zpětvzetí žaloby došlo až po doručení rozhodnutí dovolacího soudu, které obsahovalo pro žalobce nepříznivý závazný právní názor dovolacího soudu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s výkladem ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. věty druhé, tak jak byl pojat obecnými soudy. Tvrdí, že je nesprávný a že překračuje pravidla občanského soudního řízení v takovém rozsahu, že jde o porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek. Ústavní soud z obsahu ústavní stížnosti a přiložených kopií napadených rozhodnutí zjistil, že námitkami stěžovatelky, které tvoří podstatu ústavní stížnosti, se již obecné soudy zabývaly ve svých rozhodnutích. Stěžovatelka tedy v ústavní stížnosti opakuje v podstatě stejné skutečnosti a argumentaci, které již uvedla v rámci řízení před obecnými soudy. Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry rozhodnutí obecných soudů, a to v zásadě ve shodném smyslu a rozsahu jako před obecnými soudy, pak takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však, s poukazem na čl. 83 Ústavy, zjevně nepřísluší. Ústavní soud není totiž soudem nadřízeným obecným soudům, není vrcholem jejich soustavy ani další přezkumnou instancí. Jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) mu nepřísluší právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů.
Stěžovatelka zejména opakuje svoji argumentaci uplatněnou v řízení před obecnými soudy, že ustanovení §146 odst. 2 věty první musí být posuzováno podle procesního výsledku, t. j. z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce a na tomto místě se odvolává na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 549/06. Ale právě v intencích závěru tohoto nálezu oba obecné soudy o náhradě nákladů rozhodovaly. Oba soudy rozhodovaly o náhradě nákladů řízení v situaci, kdy s ohledem na rozhodnutí dovolacího soudu bylo hmotněprávní řešení vráceno na samotný počátek řešení sporu. Pokud v této procesní situaci vzala stěžovatelka v postavení žalobce žalobu zpět, je třeba na tuto situaci nahlížet tak, jakoby podala žalobu a bez jakéhokoliv reakce ze strany žalované a bez meritorního rozhodnutí ji vzala zpět. Okolnost, že žalovaný mezitím plnil, totiž v daném případě nelze vykládat tak, že plnil dobrovolně proto, že uznal oprávněnost podané žaloby. Plnil proto, že podle pravomocného rozhodnutí k tomu byl povinen. Že ani po doručení pravomocného rozhodnutí s tímto rozhodnutím nesouhlasil a že z jeho strany nešlo o dobrovolné plnění jednoznačně vyplývá z jeho postupu, když ve věci podal dovolání. Argumentace stěžovatelky, že plnit nemusel a mohl požádat o odklad výkonu rozhodnutí, je správná jen potud, že takovou žádost podat mohl, ale její nepodání a splnění pravomocného rozhodnutí přesto nelze interpretovat jako dobrovolné plnění.
Pokud obecné soudy takto nastalou situaci vyložily, jedná se o řešení čistě v dimenzích podústavního práva bez jakéhokoliv přesahu do pravomocí Ústavního soudu. Skutečnost, že obecné soudy rozhodly způsobem, s nímž stěžovatelka nesouhlasí, nedává sama o sobě důvod k ústavní stížnosti a tím ani k ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací pravomoci obecných soudů (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 294/95 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63. str. 481). Ústavní soud nepovažuje za účelné se vyjadřovat k argumentaci stěžovatelky, která se opírá o probíhající řízení před Městským soudem v Praze ve věcech sp. zn. 8 Cm 124/2005 a 35 Cm 124/2005, neboť jejich průběh a výsledek nemají žádný vliv na posouzení předmětu tohoto řízení.
Vzhledem k tomu, že porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky Ústavní soud v dané věci neshledal, nezbylo mu, než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný dle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu