ECLI:CZ:US:2008:2.US.1385.08.1
sp. zn. II. ÚS 1385/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. P. H., R. H. a M. H., všech zastoupených doc. JUDr. Milanem Pekárkem CSc., advokátem, se sídlem Stamicova 18, 623 00 Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2008 č. j. 22 Cdo 287/2007-218, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. července 2006 č. j. 55 Co 191/2006-196, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. prosince 2005 č. j. 14 C 48/2003-166, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobci (stěžovatelé) se v řízení žalobou domáhali, aby soud žalované (COLAS CZ, a. s.) uložil zdržet se těžební činnosti v dobývacím prostoru nacházejícím se na restituovaných pozemcích v jejich vlastnictví. Na nich byl sice v roce 1960 zřízen dobývací prostor podle zákona č. 41/1957 Sb., o využití nerostného bohatství ("horní zákon"), nedošlo však k tomu, aby "ložisko nevyhrazeného nerostu", tedy ložisko kamene, který se na pozemcích těží, bylo prohlášeno za "ložisko výhradní". Bylo-li správním orgánem rozhodnuto pouze o stanovení dobývacího prostoru, šlo dle názoru žalobců o nicotný správní akt.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 20. prosince 2005, č. j. 14 C 48/2003-166, zamítl žalobu žalobců, aby žalovaný byl povinen zdržet se těžební činnosti v dobývacím prostoru kamenolomu Královec na pozemcích blíže specifikovaných ve výroku napadeného rozsudku, jakož i vstupu na tyto pozemky. Dále rozhodl o nákladech řízení. Po zjištění, že se v dané lokalitě kámen těžil celoročně průmyslovým způsobem již před účinností horního zákona, to je před 1. lednem 1958, dovodil z jeho §54 odst. 1, že ložiska těch nerostů, která se stala nerosty vyhrazenými, jakož i ta ložiska nevyhrazených nerostů, o kterých bylo před počátkem účinnosti tohoto zákona rozhodnuto, že se hodí k průmyslovému dobývání nebo která byla před počátkem účinnosti horního zákona již dobývána průmyslovým způsobem, byla od počátku účinnosti tohoto zákona výhradním národním majetkem. Uzavřel, že ložisko uvedeného nevyhrazeného nerostu se ze zákona stalo ložiskem výhradním ve smyslu §5 odst. 1 horního zákona. Pokud se žalobci domáhali ochrany svého vlastnického práva, nemohlo jim být vyhověno, neboť jim nesvědčila věcná aktivní legitimace.
Městský soud v Praze k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 11. července 2006, č. j. 55 Co 191/2006-196, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Skutková zjištění soudu prvního stupně shledal pro učinění právních závěrů dostačujícími. Konstatoval, že žalovaná těžbou kamene na pozemcích žalobců do jejich vlastnického práva nezasahuje, když ji provádí na základě správního rozhodnutí, kterým byl podle horního zákona stanoven dobývací prostor. Toto rozhodnutí nelze považovat za nicotný správní akt, neboť jej nevydal "absolutně nepříslušný" orgán. Otázka, zda ložisko nevyhrazeného nerostu bylo prohlášeno za ložisko výhradní, případně zda bylo či nebylo nutné takové prohlášení v důsledku průmyslového dobývání kamene před účinností horního zákona učinit, je pro posouzení věci irelevantní. Relevantní skutečností je správní rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru, jehož věcnou správnost mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 1091/96).
Následné dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2008, č. j. 22 Cdo 287/2007-218, odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolací soud neshledal, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo zásadní právní význam. Konstatoval, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu a rovněž posouzení správního aktu z hlediska jeho možné nicotnosti je v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Odkázal přitom na judikaturu Nejvyššího soudu, tak i judikaturu Nejvyššího správního soudu.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali porušení práva na spravedlivý proces, kterého se obecné soudy dopustily tím, že účelově hodnotily provedené důkazy a vybraly z nich jen ty, které se hodily na podporu jejich závěrů a které nebyly podloženy v té době platným právem. Dále namítali porušení jejich vlastnického práva. Konkrétně nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že se v daném případě nemůže jednat o nicotný právní akt. Opětovně zdůrazňují, že působnost a pravomoc báňského úřadu je omezena výlučně na výhradní ložiska. Z rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru pak zcela jasně vyplývá, že se báňský úřad vůbec nezabýval zjišťováním, zda jde vůbec o výhradní ložisko a zda je tedy k vydání správního rozhodnutí v daném případě kompetentní. Na tomto podkladě rozhodoval i Nejvyšší soud, který se vůbec nezabýval podstatou sporu, tedy otázkou, zda vůbec byl obvodní báňský úřad oprávněn rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru vydat.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a v tomto případě to musí obzvláště zdůraznit, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byli stěžovatelé účastníky, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelé dovolávali ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení práva na spravedlivý proces, aniž by však svoje protichůdné názory vybavili jakoukoli relevantní ústavněprávní argumentací. Jejich argumentace je tak v daném případě spíše v poloze nesouhlasné polemiky s právními závěry obecných soudů, které vyplývají z odlišného názoru na hodnocení důkazů, o které obecné soudy opřely svá rozhodnutí, což stěžovatelé v ústavní stížnosti sami popisují slovy, že obecné soudy "účelově zhodnotily provedené důkazy a vybraly z nich jen ty, které se hodily pro podporu jejich závěrů". V podstatě tak zpochybňují skutkové a právní závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu, jak bylo naznačeno výše, nepřísluší. Ústavnímu soudu totiž nepřísluší jakkoliv přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Pokud jde o hodnocení důkazů učiněné soudem prvního i druhého stupně, je třeba opakovaně zdůraznit, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Z rozhodnutí předložených stěžovateli vyplývá, že obecné soudy (zejména soud prvního stupně) provedly obsáhlé dokazování právě k otázce charakteru těžby v dobývacím prostoru před účinností horního zákona, na jehož základě dospěly k právnímu závěru, že se ložisko stalo ze zákona výhradním ložiskem. Od tohoto důkazy podloženého závěru se pak odvíjely další úvahy obecných soudů ve vztahu k argumentaci stěžovatelů, že rozhodnutí správního orgánu, kterým bylo rozhodnuto o stanovení dobývacího prostoru je nicotným právním aktem, proti nimž nemá Ústavní soud z hlediska ústavněprávního rovněž žádné výhrady.
Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu pak Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že Nejvyšší soud v daném případě toliko zvažoval otázku přípustnosti dovolání. Z toho se odvíjí i možnosti Nejvyššího soudu při posuzování stěžovateli nastolených otázek. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí vyložil, proč nepovažuje rozhodnutí odvolacího soudu za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu a Ústavní soud si v žádném případě neosobuje právo do této výlučné kompetence Nejvyššího soudu zasahovat.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. července 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu