ECLI:CZ:US:2008:2.US.1510.08.1
sp. zn. II. ÚS 1510/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti RK-mont, spol. s r. o., se sídlem Padochov 232, 664 12 Oslavany, IČ 255 35 307, zastoupené JUDr. Kateřinou Tomkovou, advokátkou, se sídlem Dobronická 1257, 148 25 Praha-Kunratice (adresa pro doručování: Brno, Lesnická 52), směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2008, sp. zn. 12 Co 49/2007, a usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 16. 11. 2006, č. j. 22 Nc 7228/2004-53, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno venkov, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Bez bližšího argumentačního zdůvodnění tvrdila, že jimi došlo k porušení jejích základních práv a svobod zaručených Ústavou České republiky a Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"); konkrétně uvedla čl. 4 odst. 1 Listiny, podle kterého mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.
Stěžovatelce byla ústavní stížností napadeným usnesením Okresního soudu Brno venkov uložena podle ustanovení §52 odst. 1 zák. č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále jen "exekuční řád"), ve spojení s ustanovením §53 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") pořádková pokuta ve výši 30.000 Kč za neposkytnutí součinnosti podle ustanovení §33 odst. 3 exekučního řádu. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2008, sp. zn. 12 Co 49/2007.
Proti zaměstnanci stěžovatelky, Ing. I. S., byla jako proti povinnému vedena exekuce soudní exekutorkou JUDr. Jitkou Wolfovou, Exekutorský úřad Plzeň-město, a to na základě usnesení okresního soudu Brno-venkov ze dne 9. 3. 2004, č. j. 22 Nc 7228/2004-4. Exekutorka vydala dne 23. 11. 2004 potvrzení, ve kterém uvedla, že exekuce byla provedena a pohledávka oprávněného, její příslušenství a náklady exekuce byly vymoženy. Současně s tím byla zrušena všechna opatření k zajištění majetku povinného. Následně dne 12. 1. 2005 vydala exekutorka pod č. j. EX 44/04-33 nový exekuční příkaz k úhradě odměny a nákladů exekuce v celkové výši 34.285,09 Kč. Proti tomuto exekučnímu příkazu uplatnil povinný námitky, ve kterých se odvolal na potvrzení ze dne 23. 11. 2004. K těmto námitkám se vyjádřila exekutorka přípisem adresovaným právní zástupkyni povinného, ve kterém uvedla, že nový exekuční příkaz byl vydán z důvodů úhrady její zbývající odměny, neboť původně vypočtená odměna se týkala jen části vymoženého plnění. Současně uvedla, že si je vědoma chybně vydaného potvrzení o zániku pověření soudního exekutora k provedení exekuce, neboť závazek povinného ve skutečnosti stále trvá. S tímto vysvětlením se povinný nespokojil a jím uplatněné námitky tak byly postoupeny soudu k rozhodnutí. Ten pak rozhodl tak, že usnesením ze dne 30. 8.2005, č. j. 22 Nc 7228/2004-36, námitkám vyhověl s odůvodněním, že jednou bylo již o nákladech exekuce exekutorkou pravomocně rozhodnuto a tímto svým rozhodnutím je vázána.
Žádostí datovanou dnem 9. 8. 2006 se soudní exekutorka obrátila na stěžovatelku jako zaměstnavatele povinného, s žádostí o poskytnutí součinnosti zaměstnavatele podle ustanovení §33 exekutorského řádu. Stěžovatelka tuto součinnost odmítla poskytnout a v dopise ze dne 23. 8. 2006 sdělila, že tak nemůže učinit proto, že zástupkyně povinného jí předložila pravomocné rozhodnutí, kterým soud přisvědčil námitkám povinného vzneseným proti nařízené exekuci k úhradě nákladů spojených s exekucí. Následovala výzva soudní exekutorky ke splnění zákonné povinnosti poskytnutí součinnosti s upozorněním, že nebude-li součinnost poskytnuta, podá soudu návrh na uložení pořádkové pokuty. Stěžovatelka reagovala přípisem, ve kterém uvedla, že byla informována právní zástupkyní povinného o podání trestního oznámení na soudní exekutorku v souvislosti s exekucí, ve které je žádána o součinnost, a vyčká proto s jejím poskytnutím až do rozhodnutí policie o tomto oznámení. Poté soudní exekutorka podala dne 1. 11. 2006 návrh na uložení pořádkové pokuty. Tomuto návrhu Okresní soud Brno-venkov ústavní stížností napadeným usnesením vyhověl. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozhodnutím tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rekapituluje průběh exekučního řízení, ze kterého se ovšem podané ústavní stížnosti týká pouze ta jeho část, ve které byla stěžovatelce, která není účastníkem exekučního řízení, uložena pořádková pokuta za neposkytnutí součinnosti vyžadované podle exekučního řádu soudním exekutorem. Ve vztahu k této otázce stěžovatelka uplatnila obsahově stejné námitky, se kterými neuspěla před obecnými soudy. Podstata její argumentace spočívá v tvrzení, že zrušením příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 12. 1. 2005, č. j. Ex 44/04-52, usnesením Okresního soudu Brno venkov ze dne 30. 8. 2005, č. j. 22 Nc 7228/2004-36, nastal stav, kdy se soudní exekutorka ve vztahu k ní domáhá součinnosti na základě neexistujícího právního titulu.
Ústavní stížnost postrádá jakoukoliv ústavněprávní argumentaci. Stěžovatelka pouze v samotném závěru konstatuje, že postupem obou obecných soudů došlo k porušení čl. 4 odst. 1 Listiny, podle kterého mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod, aniž by blíže vysvětlila, proč právě základní práva garantovaná v tomto článku byla postupem soudů porušena.
Ústavní soud si k posouzení podané ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu Brno-venkov, sp. zn. 22 Nc 7228/2004. Dále si vyžádal vyjádření obou obecných soudů.
Krajský soud v Brně, za který jednal předseda senátu 12 Co, ve svém vyjádření uvedl, že výhrady stěžovatelky uvedené v ústavní stížnosti nepovažuje za důvodné. Odvolal se plně na odůvodnění svého rozhodnutí, kde se k dané problematice podrobně vyjádřil z hlediska všech aspektů, které považoval za podstatné. Navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
Okresní soud Brno-venkov pouze uvedl, že se ve svém vyjádření omezuje na konstatování, že z jeho strany nedochází k průtahům v soudním řízení. K vlastnímu obsahu ústavní stížnosti se nevyjádřil.
Vzhledem k tomu, že vyjádření účastníků řízení neobsahovala žádné nové skutečnosti, z nichž by bylo možno při dalším rozhodování soudu vycházet, nebyla stěžovatelce k případné replice zasílána.
Dle již ustálené judikatury Ústavního soudu vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jednoduchého práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy), není možno považovat za nějakou superrevizní instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci jednoduchého práva, připadá dle názoru Ústavního soudu v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelka dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalizmu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný pod č. 98 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, str. 17; dostupný také na www.judikatura.cz).
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty (§53 odst. 1 o. s. ř.) je v zásadě způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení, náleží možnost přezkumu těchto rozhodnutí vydaných v soustavě obecných soudů k základním ústavním principům spravedlivého procesu. Proto Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
S ohledem na výše uvedené je Ústavní soud při přezkoumávání rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty oprávněn posuzovat pouze to, zda zde byly dodrženy ústavní hranice a zda takovým rozhodnutím nedošlo k porušení základních práv stěžovatelky. To však Ústavní soud nezjistil. V předmětné věci dospěl k závěru, že obecné soudy postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem, svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily, nedopustily se svévolného jednání a mezi skutkovým zjištěním a právními závěry obecných soudů neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury. Proto jsou napadená rozhodnutí i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Stěžovatelka není účastníkem exekučního řízení. Její postavení je vymezeno zákonem tak, že v postavení zaměstnavatele povinného jí jsou ze zákona uloženy povinnosti související s poskytnutím součinnosti při exekuci. V rámci tohoto postavení byla oprávněna pouze zkoumat, zda exekutor byl pověřen exekucí a proti jakému povinnému směřuje. To musí exekutor doložit originálem nebo ověřenou fotokopií usnesení soudu o nařízení exekuce. Pokud jí byly tyto skutečnosti doloženy, byla povinna splnit součinnost v rozsahu, který vyplývá ze zákona a nemůže již zkoumat, zda ta která exekuční nařízení, která vydává exekutor jsou platná či nikoliv. Pokud v daném případě stěžovatelka odmítla exekutorovi poskytnout součinnost s odůvodněním, že byl zrušen určitý, konkrétní exekuční příkaz rozhodnutím soudu, ačkoliv jí bylo doloženo, že soudem povolená exekuce stále probíhá (nebyla zastavena) jednala v rozporu se zákonem. Byla-li jí za této situace uložena pořádková pokuta, nelze v takovém postupu spatřovat porušení základních práv a už vůbec ne základního práva zakotveného v ustanovení čl. 4 odst. 1 Listiny, neboť povinnost, která na ní byla vyžadována, jí byla uložena zákonem a v jeho mezích. Postup, jaký byl volen, byl v souladu se základními právy, neboť byla na možnost uložení pokuty upozorněna, a bylo respektováno její právo podat proti rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty odvolání. Soudy svá rozhodnutí náležitě odůvodnily a v jejich argumentaci nelze spatřovat ani rozpor s kogentními ustanoveními zákona, ani přepjatě formalistický přístup k aplikaci uvedené sankce.
K výše uvedenému Ústavní soud dodává, že je vázán petitem návrhu a nemůže přihlížet k těm obsahovým částem podání, které se petitu netýkají a mají ve vztahu k němu jen ilustrativní povahu. V souzeném případě se podstatná část obsahu ústavní stížnosti týká postupu soudů a exekutorky vůči povinnému. Případná pochybení orgánů státu v rámci tohoto vztahu nemohl Ústavní soud posuzovat, neboť stěžovatelka není ve vztahu k těmto námitkám oprávněnou osobou k podání ústavní stížnosti, kterou podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Ústavní soud proto uzavírá, že z obsahu ústavní stížnosti stěžovatelky a napadaných rozhodnutí obecných soudů nevyplynulo, že by postup obecných soudů při interpretaci práva či v jiné souvislosti v průběhu projednávání věci obsahoval jakýkoliv prvek svévole. Za těchto okolností je proto nutno napadaná rozhodnutí obecných soudů, která Ústavní soud má za ústavně konformní, akceptovat. Ústavní stížnost je z tohoto pohledu pouhým nesouhlasem stěžovatelky s napadanými rozhodnutími obecných soudů a neplyne z ní nic, co by posuzovanou věc posunovalo do roviny ústavněprávní.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu