ECLI:CZ:US:2008:2.US.1536.08.1
sp. zn. II. ÚS 1536/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti J. S., zastoupeného JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem se sídlem Ostrava, Pobialova 10, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky č.j. 20 Cdo 3064/2006-121 ze dne 29.1.2008, č.j. 20 Cdo 3065/2006-123 ze dne 29.1.2008 a č.j. 20 Cdo 3066/2005 -125 ze dne 29.1.2008, usnesení Krajského soudu v Brně sp.zn. 20 Co 591/2005 ze dne 25.8.2005, sp.zn. 20 Co 590/2005 ze dne 25.8.2005 a sp.zn. 20 Co 33/2005 ze dne 19.8.2005, usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti č.j. 1 E 1936/2001-14 ze dne 26.9.2001, č.j. 1 E 1936/2001-71 ze dne 15.12.2004 a č.j. 1 E 1936/2001-69 ze dne 15.12.2004, platebním výměrům, vydaným Celním úřadem Břeclav - dálnice, pod číslem 29-2393/CD/95, 29-2394/CD/95, 29-2395/CD/95, 29-2396/CD/95, 29-2397/CD/95, 29-2398/CD/95, 29-2399/CD/95, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
V ústavní stížnosti uvádí, že mu na základě platebních výměrů bylo uloženo uhradit celní dluh v celkové výši 1.788.937 Kč s odůvodněním, že jako deklarant u zboží propuštěného do režimu tranzitu nezajistil splnění povinností vyplývajících z tohoto režimu. Usnesením Okresního soudu v Uherském Hradišti sp. zn. 1 E 1936/2001 ze dne 26. 9. 2001, byl nařízen výkon rozhodnutí vůči stěžovateli jako povinnému. O odvoláních stěžovatele rozhodl Okresní soud v Uherském Hradišti usnesením ze dne 15. 12. 2004 tak, že jednu část odvolání soud zamítl a druhou část odmítl jako opožděnou. Krajský soud v Brně jako soud odvolací potvrdil postup okresního soudu, stejně jako předmětná usnesení soudu první instance. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl.
Stěžovatel namítá, že žádný z obecných soudů se ve svých rozhodnutích nezabýval jeho právně zásadní námitkou spočívající v nezákonnosti a neexistenci platebních výměrů a jejich nulitě. Obecné soudy, které si jako prejudiciální otázku neposoudily právní relevanci platebních výměrů, vydaných Celním úřadem v Břeclavi - dálnice, zasáhly do práva stěžovatele vlastnit majetek a do práva na spravedlivý proces. Stěžovatel odkázal na skutkový popis uvedený v opravných prostředcích, jichž využil, a na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2001, sp. zn. IV. ÚS 446/98, vydané ve skutkově zcela stejné věci. Exekuční tituly oprávněného ve věci stěžovatele trpěly stejnými vadami jako vydané platební výměry oprávněného ve věci výše citovaného rozhodnutí Ústavního soudu. Dle stěžovatele jsou rozhodnutí Celního úřadu Břeclav - dálnice neplatnými a nulitními právními akty, které nezakládají žádná práva a povinnosti a tedy nezakládají ani žádné právní účinky.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Podstatou argumentace stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti jsou námitky týkající se neplatnosti a nulity rozhodnutí Celního úřadu Břeclav - dálnice a námitka, že obecné soudy tuto skutečnost při svém rozhodování nevzaly v úvahu.
Ústavní soud nejdříve konstatuje, že ve vztahu k rozhodnutím Celního úřadu Břeclav - dálnice se jedná o návrh podaný zjevně po lhůtě stanovené v §72 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění dalších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu). Navíc je zřejmé, že tato rozhodnutí stěžovatel nenapadl opravnými prostředky a nevyčerpal tak všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, což je podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud dále ověřil, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími bylo rozhodováno takto:
Usnesením Okresního soudu v Uherském Hradišti č.j. 1 E 1936/2001-71 ze dne 15. 12. 2004, bylo rozhodnuto o nepřiznání osvobození od soudních poplatků. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozhodnutím Krajského soudu v Brně sp.zn. 20 Co 590/2005, ze dne 25. 8. 2005, neboť odvolací soud shodně dospěl k závěru, že právní zástupce stěžovatele neposkytl potřebnou součinnost pro posouzení opodstatněnosti návrhu.
Usnesením Okresního soudu v Uherském Hradišti č.j. 1 E 1936/2001 - 14 ze dne 26. 9. 2001, bylo výrokem II. rozhodnuto o povinnosti povinného (stěžovatele) zaplatit státu poplatek za návrh na nařízení výkonu rozhodnutí. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozhodnutím Krajského soudu v Brně sp 20 Co 591/2005 ze dne 25. 8. 2005 (stěžovateli nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků a soud neshledal důvod pro změnu rozhodnutí o povinnosti zaplatit soudní poplatek).
Usnesením Okresního soudu v Uherském Hradišti č.j. 1 E 1936/2001-69 ze dne 15. 12. 2004, bylo jako opožděné odmítnuto odvolání do výroku I. rozhodnutí téhož soudu ze dne 26. 9. 2001, kterým bylo rozhodnuto o nařízení výkonu rozhodnutí a o povinnosti zaplatit státu poplatek za návrh na nařízení výkonu rozhodnutí (výrok II.). Rozhodnutím Krajského soudu v Brně č.j. 20 Co 33/2005 ze dne 19. 8. 2005, bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno s tím, že ve lhůtě podaným odvoláním byl jednoznačně napaden pouze výrok II. o povinnosti zaplatit státu poplatek za návrh na nařízení výkonu rozhodnutí. Podání ze dne 5. 9. 2003, v němž bylo odvolání doplněno o tvrzení, že výkon rozhodnutí neměl být vůbec nařizován, nemohlo zhojit skutečnost, že výrok I. nebyl ve lhůtě napaden.
Všechna rozhodnutí krajských soudů napadl stěžovatel ústavní stížností, vedenou u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 79/06, která byla, s ohledem na souběžné podání dovolání, jako návrh nepřípustný dle §43 odst. 1 písm. e) odmítnuta.
Rozhodnutími Nejvyššího soudu byla jako nepřípustná odmítnuta dovolání stěžovatele proti shora uvedeným rozhodnutím krajského soudu.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ústavní stížností napadenými usneseními, kterými bylo rozhodováno o povinnosti zaplatit poplatek z návrhu na výkon rozhodnutí, o návrhu na osvobození od soudních poplatků a byla posuzována včasnost odvolání proti rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí, nebyla a ani nemohla být přezkoumána problematika předestřená v ústavní stížnosti, tj. o otázka neplatnosti a nulity správních rozhodnutí a vad exekučních titulů.
Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností napadenými rozhodnutími a neshledal důvod je z ústavněprávního hlediska jakkoliv zpochybňovat. Ostatně ani stěžovatel proti posouzení otázek, jež byly předmětem ustavní stížností napadených rozhodnutí, žádné námitky neuplatňuje.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že poukaz stěžovatele na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 446/98, je nepřípadný, neboť uvedeným nálezem bylo rozhodováno o rozhodnutích obecných soudů, kterými právě byla přezkoumána rozhodnutí celních orgánů, byť v obdobné věci. Uvedené možnosti, která by vedla k zrušení pravomocných rozhodnutí celních orgánů a soudu, však stěžovatel nevyužil.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel především dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. V daném případě stěžovatel v souladu s pravidly stanovenými příslušnými zákony a procesním řádem nevyužil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Jakkoliv lze, s ohledem na Ústavnímu soudu známé okolnosti případu, pochopit subjektivní pocit nespravedlnosti stěžovatele, cestou ústavní stížnosti se nelze dovolávat ze strany obecných soudů postupu, který občanský soudní řád zcela vylučuje, tzn. domáhat se přezkoumání rozhodnutí správního rozhodnutí až v rámci řízení o výkon rozhodnutí, v souvislosti posuzováním včasnosti odvolání a povinnosti zaplatit poplatek za nařízení výkonu rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný a dle §43 odst. 1 písm. b) citovaného zákona jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu