ECLI:CZ:US:2008:2.US.1553.08.1
sp. zn. II. ÚS 1553/08
Usnesení
Ústavní soud v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o návrhu stěžovatele JUDr. O. V., zastoupeného JUDr. Alešem Dvouletým, advokátem, se sídlem Na Zájezdu 1945/16, 101 00 Praha 10 - Vinohrady, směřujícím proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2008, č. j. 8 As 55/2006-76, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2006, č. j. 9 Ca 99/2004-39, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České advokátní komory, zastoupené JUDr. Janem Sykou, advokátem, se sídlem v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí dotčen na svých ústavně garantovaných právech. Konkrétně namítá porušení základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále porušení čl. 3 odst. 3, čl. 7 odst. 1, čl. 10 a čl. 13 Listiny.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2006, č. j. 9 Ca 99/2004-39, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí kárného odvolacího senátu České advokátní komory (dále jen "ČAK").
Z obsahu spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 9 Ca 99/2004 vyplývá, že stěžovatel byl v kárném řízení vedeném proti němu vedlejším účastníkem uznán vinným celkem z devíti skutků popsaných ve výroku rozhodnutí kárného senátu kárné komise ČAK ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. K 120/98, a bylo mu uloženo kárné opatření, a to vyškrtnutí ze seznamu advokátů. Podané odvolání odvolací senát ČAK zamítl a rozhodnutí kárného senátu potvrdil.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel správní žalobu, ve které argumentoval zejména tím, že mu nebylo v kárném řízení řádně doručováno. Namítal, že v rozporu s ustanovením §55e odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, mu nebyly v kárném řízení doručovány do vlastních rukou písemnosti, o kterých to stanoví obecně závazné předpisy platné pro tento druh řízení. Písemnosti byly doručovány do sídla jeho advokátní kanceláře na jeho jméno s uvedením údaje "advokát", takže je přebírala jeho zaměstnankyně a nikoliv on, a tudíž nebyly naplněny podmínky doručení "do vlastních rukou". Upozornil, že tyto potíže s doručováním započaly již v průběhu šetření stížností. Stěžovatel takový postup ČAK navíc považuje za neetický, neboť tím byla dána možnost, aby se jeho podřízení o celém řízení z takto doručovaných zásilek dozvěděli. Kromě toho namítal, že kárné opatření je nepřiměřeně tvrdé ve vztahu ke skutkům, které mu byly kladeny za vinu. Při jednání před soudem stěžovatel své námitky dále rozšířil o tvrzení, že mu nebylo řádně doručeno kárné rozhodnutí, proti kterému žaloba směřovala. S Mgr. P., který jej v kárném řízení zastupoval, se totiž dne 20. 2. 2004 dohodl na ukončení zastoupení, a to ke dni podpisu dohody. Tuto pak soudu předložil. Pokud bylo předmětné rozhodnutí doručeno jmenovanému zástupci dne 3. 3. 2004, stalo se tak v době, kdy již stěžovatele nezastupoval, a tudíž rozhodnutí nebylo řádně doručeno. Na přímý dotaz soudu, zda skončení zastoupení oznámil kárnému orgánu ČAK, uvedl, že tak učinil, avšak prokazování tohoto oznámení je podle jeho názoru věcí občanského soudního řízení. Proto hodlá způsob oznámení uvést teprve v řízení před civilním soudem, u něhož se bude domáhat proti ČAK náhrady škody.
Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Stran námitek proti doručování zdůvodnil své rozhodnutí stručně řečeno tak, že přebere-li písemnosti zasílané v souladu se zákonem na adresu sídla kárně obviněného advokáta do jeho vlastních rukou zaměstnanec či zmocněnec tohoto advokáta, neznamená to ještě, že písemnosti nebyly doručeny do vlastních rukou advokáta. Pokud jde o doručení právnímu zástupci, který předložil plnou moc pro zastupování v kárném řízení, soud uvedl, že správní orgán nemůže ukončení zastoupení předvídat. Není-li mu proto ukončení zastoupení řádně oznámeno, musí nutně vycházet z toho, že dříve doložené zastoupení trvá, a v souladu s tím postupovat při doručování vydaných rozhodnutí. Soud dále poukázal na skutečnost, že uvedené rozhodnutí bylo prokazatelně doručeno do vlastních rukou stěžovatele, který se tak mohl seznámit s jeho obsahem nezávisle na doručení právnímu zástupci. I kdyby tedy bylo prokázáno, že ukončení zastoupení stěžovatel správnímu orgánu oznámil, nebyl žádný důvod jej doručovat stěžovateli znovu.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. V ní nejprve zopakoval své námitky uplatněné před Městským soudem v Praze. Dále uvedl, že v průběhu řízení, které započalo před správním orgánem šetřením stížnosti na jeho osobu již v roce 1997, platilo pro doručování postupně několik předpisů. Vždy se rozlišovalo mezi doručováním fyzickým a právnickým osobám, přičemž jemu bylo vždy doručováno na adresu obsahující slova " advokátní kancelář" či slovo "advokát". Dále v kasační stížnosti označil ustanovení §32 odst. 3 písm. e) zákona o advokacii za protiústavní, neboť podle jeho názoru lze výkon svobodného povolání pouze omezit, nikoliv však zcela odejmout, k čemuž vyškrtnutím ze seznamu advokátů fakticky dochází.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 31. 3. 2008, č. j. 8 As 55/2006-76, kasační stížnost stěžovatele zamítl. V otázce doručování se v zásadě ztotožnil se stanoviskem Městského soudu. Pokud jde o dohodu stěžovatele s jeho zástupcem pro správní řízení, podle níž mělo dojít k ukončení tohoto zastoupení ještě před doručováním rozhodnutí odvolacího kárného senátu, uvedl, že účinky zániku zastoupení nutno vázat na okamžik, kdy je o této skutečnosti správní orgán vyrozuměn. Stěžovatel přitom nejen neprokázal, ale ani neprokazoval, že ČAK o ukončení zastoupení vyrozuměl. Ani námitce rozporu ustanovení §32 odst. 3 písm. e) zákona o advokacii s čl. 26 odst. 1, 2 Listiny nelze přisvědčit. Stanoví-li zákon o advokacii pro výkon advokacie určité předpoklady a zároveň stanoví podmínky, za nichž lze právo vykonávat advokacii ztratit, nelze takovou úpravu bez dalšího považovat za neústavní pro rozpor s uvedeným článkem Listiny.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že dne 4. 3. 1998 na něho byla podána kárná žaloba a tímto dnem proti němu bylo zahájeno kárné řízení. Tato kárná žaloba mu nebyla dosud "právně účinným" způsobem doručena, neboť byla adresována tak, že mu nebyla doručena jako kárně obviněné fyzické osobě do vlastních rukou, ale jeho zaměstnankyni, jako kdyby mělo jít o doručování advokátovi. V tom spatřuje hrubé etické pochybení ČAK a závažný zásah do svých práv podle čl. 7 odst. 1, čl. 10 a čl. 13 Listiny. Dále popsal průběh kárného řízení. K zastupování v něm zmocnil Mgr. P. Poté, co bylo dne 20. 2. 2004 doručeno odvolací rozhodnutí jeho zaměstnankyni, neboť stejně jako u předchozích doručování bylo v adrese uvedeno "advokát", zastoupení Mgr. P. dohodou ukončil. Stěžovatel - i když to nepovažuje za podstatné - tvrdí, že tuto skutečnost písemně oznámil ČAK a v soudním řízení to uvedl. Žalobu proti odvolacímu rozhodnutí podával s vědomím, že ji podává proti nepravomocnému správnímu rozhodnutí, proto předpokládal, že bude zamítnuta. Předpokládal také, že doručení jeho bývalému právnímu zástupci Mgr. P. dne 3. 3. 2004 bude neúčinné, neboť ani zákon o advokacii ani správní řád neobsahují obdobné ustanovení jako občanský soudní řád v §28 odst. 2, podle kterého odvolání plné moci ve vztahu k soudu je účinné až jeho oznámením soudu. Městskému soudu vytýká, že ke zdůvodnění svého rozhodnutí použil per analogiam právě toto ustanovení občanského soudního řádu, ačkoliv Nejvyšší správní soud judikoval, že použití analogie ve správním řízení v neprospěch účastníka řízení je nepřípustné. Nejvyššímu správnímu soudu stěžovatel vytýká, že v odůvodnění svého rozhodnutí odkazuje na ustanovení §35e zákona o advokacii, ačkoliv toto ustanovení bylo do zákona vloženo až novelou č. 210/1999 Sb., přičemž jeho kárné řízení bylo započato ještě před tím, a mělo být proto dokončeno podle předpisů platných v době jeho zahájení. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. Listiny. Soudy neposkytly ochranu jeho právu a jimi provedená interpretace právních předpisů je natolik extrémní, že vybočuje z mezí ústavnosti. Napadené rozsudky jsou podle jeho názoru projevem libovůle a byly vydány v rozporu s principy předvídatelnosti a právní jistoty, a jako takové představují přímé porušení čl. 3 odst. 3 Listiny.
Ústavní soud si vyžádal stanoviska účastníků řízení a vedlejšího účastníka.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že stěžovateli byla dána možnost, aby v řízení probíhajícím před tímto soudem uváděl své právní argumenty, a to i v rámci jednání konaného dne 22. 2. 2006. Stěžovateli byla poskytnuta soudní ochrana garantovaná čl. 36 odst. 2 Listiny, na čemž nic nemění skutečnost, že v řízení nebyl úspěšný.
Nejvyšší správní soud v podrobném vyjádření zopakoval argumentaci vyjádřenou v odůvodnění svého rozhodnutí. Připustil, že z jeho strany došlo k pochybení ve vztahu k aplikaci ustanovení §35e zákona o advokacii, avšak tato skutečnost nemohla mít vliv na výsledek řízení a nemohla se dotknout práv stěžovatele garantovaných ústavním pořádkem. Uvedl, že se všemi námitkami stěžovatele zodpovědně zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí vypřádal. Navrhl, aby ústavní stížnost stěžovatele byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Ani Česká advokátní komora nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že napadenými rozsudky byla porušena jeho ústavně zaručená práva. Ve vyjádření zopakovala své stanovisko, které uplatnila v průběhu řízení a navrhla, aby ústavní stížnost byla odmítnuta, případně zamítnuta.
Žádné z výše uvedených vyjádření neobsahuje nic, co by neodeznělo v původním řízení. Proto je Ústavní soud účastníkům nerozesílal k případné replice.
Jak Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 1 Ústavy.
Ústavní soud nezjistil, že by ze strany obecných soudů došlo k porušení pravidel spravedlivého procesu. Námitky stěžovatele ohledně způsobu doručování písemností do vlastních rukou v kárném řízení vedeném orgány České advokátní komory nemají žádné opodstatnění. Smyslem úpravy doručování do vlastních rukou je zajistit bezpečné doručení zásilky subjektu, jemuž je určena. V řízení před kárnými orgány komory vystupuje jako kárně obviněný pouze advokát nebo advokátní koncipient, tedy nikoliv jakákoliv fyzická osoba, neboť kárné pravomoci komory nikdo jiný nepodléhá. Označení subjektu řízení vedle uvedení jména též slovy "advokátní kancelář" nebo "advokát" má proto své zásadní opodstatnění, neboť jde o vyjádření podmínky účastenství v kárném řízení. Argumentace stěžovatele, že v kárném řízení vystupoval jako prostá fyzická osoba bez vazby na profesní postavení advokáta, je proto nesprávná. Pokud by totiž nebyl advokátem, nemohlo by být kárné řízení proti němu vůbec zahájeno, a pokud by jím přestal být v průběhu kárného řízení, muselo by být proti němu zastaveno.
Způsob doručování zásilek určených do vlastních rukou advokáta do sídla jeho kanceláře lze označit za zcela bezpečný způsob doručování, neboť jde o profesionální zařízení, které musí být kvalifikovaně obsazeno osobami dostatečně poučenými, jak s takovými zásilkami naložit. Nedostatky v činnosti kanceláře advokáta z hlediska nakládání se zásilkami jdou k jeho tíži, neboť má profesní povinnost správnou funkci svého profesionálního zařízení zabezpečit, jinak by se vystavoval kárnému řízení. Námitky stěžovatele, že takový způsob doručování, jde-li o kárné řízení, je neetický, protože se s obsahem zásilky mohou seznámit jeho podřízení zaměstnanci, rovněž nemůže obstát. Je totiž na něm, jak si ve své kanceláři zařídí způsob otevírání zásilek a tím i zpřístupnění jejich obsahu dalším osobám.
Stěžovatel dále namítl, že nebylo řádně doručeno rozhodnutí odvolacího kárného orgánu komory jeho právnímu zástupci, neboť bylo doručováno v době, kdy po dohodě s ním došlo k ukončení jeho procesní plné moci. Namítá, že názor obecných soudů, vycházející s analogického použití ustanovení §28 odst. 2 občanského soudního řádu, není správný, protože analogie procesních ustanovení není možná. Odvolává se v tomto směru na judikaturu Nejvyššího správního soudu. Pro souzenou věc je ovšem zcela bezpředmětné se touto otázkou zabývat, neboť z obsahu spisu vyplývá, že stěžovateli předmětné rozhodnutí do vlastních rukou doručeno bylo a v situaci, kdy přestal být v řízení zastoupen, nebyl žádný důvod doručovat rozhodnutí znovu stěžovateli. Jen nad rámec Ústavní soud poznamenává, že stanovisko obecných soudů ohledně účinnosti odvolání procení plné mocí není v žádném případě protiústavní. Pravidlo, které je vyjádřeno explicitně v ustanovení §28 odst. 2 občanského soudního řádu, platí jako obecná zásada a platilo by pro řízení občanskoprávní, i kdyby nebylo v zákoně výslovně uvedeno. Bylo by totiž porušením principu rovnosti, který je zakotven jako obecná zásada v čl. 37 odst. 3 Listiny, pokud by účastníci řízení byli vystaveni nejistotě, zda jednání zástupců, kteří se pro dané řízení vykázali plnou mocí, tuto skutečně mají a zda snad v průběhu řízení nebyla odvolána.
Pokud jde o výtku na adresu Nejvyššího správního soudu, že v odůvodnění chybně argumentuje ustanovením §35e zákona o advokacii, jde skutečně o pochybení z jeho strany, avšak tato chyba nemohla mít vliv na výsledek řízení a nemohla se dotknout práv stěžovatele garantovaných ústavním pořádkem. Tento odkaz se objevuje v úvahách Nejvyššího správního soudu v souvislosti s řešením otázky procesního zastoupení a účinků jeho vzniku a zániku v kárném řízení. Tato otázka však pro řešení této ústavní stížnosti z důvodů shora vysvětlených žádný praktický význam nemá.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
S ohledem na popsané okolnosti souzeného případu Ústavní soud zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu