ECLI:CZ:US:2008:2.US.1556.08.1
sp. zn. II. ÚS 1556/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti J. B., zastoupeného Narcisem Tomáškem, advokátem se sídlem Děčín, Masarykovo nám. 193/20, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2008 č. j. 7 Tdo 336/2008-99, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 6. 2007 č. j. 5 To 441/2007-67 a rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 20. 6. 2006, č. j. 5 T 268/2003-51, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 6. 2008, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být zasaženo do jeho ústavních práv, garantovaných čl. 8 odst. 1, 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel namítá, že soudy obou stupňů nehodnotily důkazy jednotlivě ani ve vzájemné souvislosti tak, aby obstál právní názor obžaloby, že se dopustil popsaného jednání. Tvrdí, že si peníze, přijaté od P. T. na zaplacení daně nepřisvojil a požadovanou daň, byť opožděně, zaplatil. Peníze převzal s vědomím, že jako ručitel nastupuje namísto P. T., pokud tento nebude plnit daňovou povinnost. Za podstatné považuje, že peníze mu neposkytl plátce daně, ale fyzická osoba, která není plátcem daně a která se sama poškozena být necítí. Stěžovatel nepoužil peníze pro jiný účel a nebyl tak dán úmysl spáchat trestný čin, a protože daň zaplatil, nikomu nevznikla škoda. Stěžovatel dále poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04 a z jeho závěrů vyvozuje, že pokud řízení trvalo více než 6 let, mělo být od potrestání upuštěno.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení Nejvyšší soud a Okresní soud v Děčíně. Nejvyšší soud upozornil na to, že ústavní stížnost se shoduje s dovoláním, a odkázal proto na odůvodnění svého rozhodnutí, v němž se s námitkami hmotně právní povahy vypořádal. K tvrzením o neúměrné délce řízení uvedl, že námitky neodůvodněných průtahů v již skončeném řízení činí ústavní stížnost nepřípustnou. Navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Okresní soud v Děčíně vyslovil přesvědčení, že ve věci rozhodl správně, a odkázal na své závěry uvedené v odůvodnění rozsudku. Poukázal na to, že přestože stěžovatel před vynesením rozsudku odstranil následky svého jednání, spočívajícího v tom, že převzal od P. T. finanční hotovost, kterou použil pro svoji potřebu a daň uhradil až po sdělení obvinění, aniž by reagoval na výzvu finančního úřadu, nežil v té době řádným životem a byl projednáván v přestupkovém řízení.
Nejvyšší státní zastupitelství a Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem se svého postavení vedlejšího účastníka písemně vzdaly. Okresní státní zastupitelství v Děčíně setrvalo na svém názoru, že stěžovatel naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry. Stran námitky délky řízení poukázalo na to, že soud tuto okolnost dostatečně zohlednil v uloženém trestu.
Vzhledem k obsahu vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka, která nepřinášejí žádné nové skutečnosti a argumenty, nebylo nutné je zasílat stěžovatelce k případné replice.
Ze spisu Okresního soudu v Děčíně, sp. zn. 5 T 268/2003, bylo zjištěno následující:
Okresní soud v Děčíně uznal rozsudkem ze dne 20. 6. 2006 č. j. 5 T 268/2003-51 stěžovatele vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a za to ho odsoudil podle §248 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon mu podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu 18 měsíců. Jednání popsaného ve výroku rozsudku se stěžovatel dopustil v podstatě tím, že ač byl dne 9. 7. 1999 vyzván finančním úřadem jako ručitel k zaplacení daně z převodu nemovitostí a dne 13. 9. 1999 převzal od P. T. (jednatele společnosti, která měla daň prvotně zaplatit) finanční částku určenou k úhradě této daně, daň nezaplatil (učinil tak až poté, co bylo dne 17. 1. 2001 zahájeno trestního stíhání v této věci). Odvolání stěžovatele proti uvedenému rozsudku Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 5. 6. 2007 č. j. 5 To 441/2007-67 podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné. Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2008 č. j. 7 Tdo 336/2008-99 bylo dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví. Jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Nepřísluší mu proto, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů z hlediska běžné zákonnosti. Je však oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí.
V daném případě stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje argumentaci, kterou již uplatnil v řízení před obecnými soudy. Jednak činí výhrady proti hodnocení důkazů a proti právní kvalifikaci zjištěného jednání a jednak namítá, že soudy měly s přihlédnutím k délce řízení upustit od potrestání.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout, za jakých podmínek může přistoupit k posouzení toho, zda hodnocením důkazů obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudů, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v rozhodování (srov. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, nález č. 34).
Z hlediska zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů nelze obecným soudům vytknout žádné pochybení. Námitkami, jimiž stěžovatel zpochybňoval zjištěný skutkový stav a zejména použitou právní kvalifikaci, se zabýval odvolací soud, přičemž důvody, proč jeho námitky neakceptoval, jasně vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí. Rovněž dovolací soud shledal námitky stěžovatele zjevně neopodstatněnými, přičemž se s jeho jednotlivými argumenty, namířenými především proti právní kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu zpronevěry, velmi podrobně a ústavně konformním způsobem vypořádal. Protože ústavní stížnost je doslovným opisem dovolání, lze proto plně odkázat na odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu.
Pokud jde o úmysl spáchat trestný čin zpronevěry (obecné soudy dovodily úmysl nepřímý ve smyslu §4 písm. b) tr. zák.), stěžovatel ani nepopírá, že by nevěděl, že svěřené peníze měl použít na zaplacení předmětné daně, k čemuž byl také vyzván finančním úřadem. Jestliže se hájí tím, že žádná škoda nikomu nevznikla, neboť požadovanou daň zaplatil, k tomu nutno podotknout, že se tak stalo až po uplynutí 16 měsíců od doručení výzvy finančního úřadu a evidentně až poté, co proti němu bylo v této věci zahájeno trestní stíhání.
Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že při splnění zákonných podmínek by v jeho věci, vzhledem k okolnostem případu, odstupu času, který od skutku uplynul, a následkům jeho jednání, mohl přicházet v úvahu postup dle ustanovení §223 odst. 2 tr. ř. za použití §172 odst. 2 písm. c) tr. ř. Soud prvního stupně tuto možnost danou zákonem zvažoval a usnesením ze dne 27. 10. 2005 trestní stíhání stěžovatele zastavil s tím, že samotné jednání před soudem je pro stěžovatele zcela dostatečné. Krajský soud v Ústí nad Labem ale ke stížnosti státního zástupce uvedené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně, aby o ní znovu jednal a rozhodl, neboť shledal, že nebyly splněny všechny podmínky pro zastavení trestního stíhání (odvolacím soudem bylo zjištěno, že stěžovatel se dne 29. 6. 2005 dopustil přestupku proti občanskému soužití, za což byl potrestán, a nebyla tedy splněna podmínka jeho řádného chování po spáchání skutku). S ohledem na uvedené zjištění by nemohl soud aplikovat ani ustanovení §24 trestního zákona a upustit od potrestání stěžovatele. K okolnostem případu, jeho následkům a délce trvání trestního řízení tak mohl soud přihlédnout pouze jako k polehčujícím okolnostem při stanovení výše trestu. To se také stalo, neboť stěžovateli byl po zvážení uvedených skutečností uložen podmíněný trest odnětí svobody na samé dolní hranici zákonné trestní sazby. Takový postup je v souladu s judikaturou Ústavního soudu i s nálezem sp. zn. I. ÚS 554/04, na nějž stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje.
S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k tvrzenému zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Postupoval proto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu