ECLI:CZ:US:2008:2.US.1591.07.1
sp. zn. II. ÚS 1591/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele J. Č., zastoupeného JUDr. Jiřím Stránským, advokátem, se sídlem Husova 602, Turnov, proti rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 8. 11. 2006 sp. zn. 4 T 671/2006, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 12. 2006 sp. zn. 10 To 364/2006, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2007 sp. zn. 7 Tdo 338/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností napadl stěžovatel rozhodnutí obecných soudů citovaná v záhlaví; tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Rubrikovaným rozsudkem Okresního soudu v Semilech byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., krádeže podle §247 odst. 1 písm. a, d) tr. zák. a neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §241 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let se zařazením do věznice s ostrahou. Současně mu bylo podle §72 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. uloženo ochranné ústavní sexuologické léčení. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu bylo uloženo nahradit poškozené škodu ve výši 2.600,- Kč a poškozené zdravotní pojišťovně škodu ve výši 1.057,47 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla jmenovaná se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem napadeným ústavní stížností rozsudek okresního soudu podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil v celém výroku o trestu a v rozsahu tohoto zrušení podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že stěžovateli za výše uvedené trestné činy, ohledně nichž ponechal výrok o vině nedotčen, podle §241 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. uložil úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků se zařazením do věznice s ostrahou. V ostatním ponechal odvoláním napadený rozsudek rovněž nedotčen.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Podstatu ústavní stížnost tvoří námitky stěžovatele směřující toliko do skutkové roviny dané věci.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.
Co do skutkové roviny (trestního) řízení, platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (v podrobnostech k podmínkám, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
Je možné - z hlediska ústavněprávního - uvést, že okresní i krajský soud ohledně spáchání shora citovaných trestných činů stěžovatelem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy (kupř. výpověď poškozené a dalších svědků, listinné důkazy, znalecký posudek), které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu ust. §2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, pročež i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému závěru o spáchání předmětného skutku, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. I kdyby přitom napadené skutkové závěry byly kritizovatelné z hlediska správnosti, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což v dané věci nebylo zjištěno.
Za tohoto stavu nelze soudům prvního a druhého stupně - i pokud jde o právní posouzení věci (resp. jejích jednotlivých částí) - nic podstatného vytknout. Jejich rozhodnutí postrádá prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.
Nad rámec uvádí Ústavní soud ke konkrétním námitkám stěžovatele následující.
Stěžovatel namítá, že soudy zásadně "neuznaly" jeho argument, že policejní orgány dovedl na místo, kde zahodil věci, které byly ztotožněny s věcmi poškozené, což by jistě neudělal, pokud by poškozenou znásilnil a okradl. Stěžovatel takto předestírá jedinou objektivně možnou alternativu důvodu, proč poskytl policejnímu orgánu uvedenou součinnost - věděl, že skutek nespáchal, a proto se nemusel obávat, že nalezení předmětných věcí mu bude v důkazním procesu k tíži; v opačném případě nelze (objektivně) nalézt žádný důvod takovou součinnost policejnímu orgánu z jeho strany poskytovat. Již prima facie však lze jednoduchou logickou úvahou dospět kupř. k apriori nevyloučitelné eventualitě, že stěžovatel takto spolupracoval s policejním orgánem jednoduše proto, že se rozhodl přiznat to, co spáchal, či vše, co si pamatoval (např. pod vlivem alkoholu) apod. Spolupráce obviněného s orgány činnými v trestním řízení, resp. přiznání obviněného je potom v trestním řízení pojímána jako polehčující okolnost. Uvedená argumentace stěžovatele tak sama o sobě není racionálně logicky obhajitelná.
Stěžovatel namítá, že v přípravném řízení byly prvotní úkony policejních orgánů zcela povrchní a zejména nebyl učiněn pokus zajistit tkáň pod nehty poškozené, z níž by bylo možné stanovit DNA. Tuto skutečnost potvrdil i odvolací soud, třeba však opět reflektovat, že sama o sobě stran ústavnosti napadených rozhodnutí nemá v podstatě žádnou relevanci, neboť v dané věci existovala celá řada provedených jiných důkazů, na základě nichž bylo možné dospět k ústavně konformnímu závěru o vině stěžovatele.
Dále je stěžovatelem namítáno, že svědek H. a G. uvedli, že z místa, kde nalezli poškozenou, viděli utíkat siluetu většího muže, který měl oblečené tmavé věci, což je zřejmě myšleno jako kontrapozice v relaci k tvrzení svědkyně B., dle které měl mít pachatel onu noc maskáčové kalhoty a zelenou mikinu. Již na první pohled se však o rozpor v pravém smyslu nejedná, neboť i oblečení maskáčové a zelené může být jistě hodnoceno tou kterou osobou jako "tmavé" a jednalo se o noc, kterou bylo přirozeně determinováno předmětné hodnocení oblečení. Nadto, z odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu plyne, že osobu utíkající z inkriminovaného místa měl vidět pouze svědek G., a nikoli k tomu ještě svědek H., jak tvrdí stěžovatel. Rovněž není v pravé kontrapozici tvrzení poškozené, že pachatel měl mít na sobě červenou mikinu; lze argumentovat v obdobném smyslu, přičemž nutno poukázat i na to, že poškozená barvu mikiny netvrdila nijak kategoricky. Poškozená pro své rozrušení způsobené útokem pachatele stěží mohla zkoumat barvu oblečení pachatele do všech podrobností.
Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel v podstatě nic obsahově nesouhlasného nenamítá; napadeným usnesením bylo odmítnuto dovolání stěžovatele jako podané z jiného než zákonného důvodu, tedy z formálních důvodů (pouze nad rámec Nejvyšší soud dodal, že "z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž mezi nimi neshledal žádný, natož pak extrémní rozpor"). Z ústavně právního pohledu mu tedy není čeho vytknout.
Na tomto základě tedy Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu