ECLI:CZ:US:2008:2.US.1637.08.1
sp. zn. II. ÚS 1637/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele Moravský zemský holding, a. s., se sídlem Solní 4, 301 00 Plzeň, zastoupeného JUDr. Václavem Hajšmanem, advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. ledna 2008, sp. zn. 49 Co 230/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 24. února 2005, č. j. 7 C 676/2004-117, ve věci samé ve výroku I. V ostatních výrocích ve věci samé, tj. ve výrocích II. a III., jakož i ve výroku o nákladech řízení vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve výroku, o nějž se v ústavní stížnosti jedná, byla zamítnuta žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobci (stěžovateli) částku 3.567 Kč s příslušenstvím. O uvedenou částku se měl žalovaný bezdůvodně obohatit, když dle názoru žalobce neoprávněně vyúčtoval cestovní náhradu za uskutečněnou pracovní cestu. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalovaný jako vedoucí zaměstnanec (ředitel) žalobce byl v rámci výkonu své funkce oprávněn a současně povinen získat adekvátní informace o průběhu konání valné hromady, a proto na jeho straně nešlo o bezdůvodné obohacení podle §243 odst. 2 zákoníku práce za neoprávněně vyúčtovanou pracovní cestu. Spornou mezi účastníky řízení byla skutečnost, zda se žalovaný valné hromady nezúčastnil z vlastního rozhodnutí nebo proto, že mu v tom bylo žalobcem zabráněno. Tato skutečnost však na posouzení věci neměla vliv a mohla by být významná pouze v případě, kdyby žalobce tvrdil, že žalovaný svým postupem porušil svou pracovněprávní povinnost, což však nečinil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i porušení čl. 2 odst. 2 Listiny, kterého se měl dopustit odvolací soud svévolným postupem ve smyslu extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními. Stěžovatel vyslovil přesvědčení, že odvolací soud rozhodl proto, že vycházel ze skutečnosti, která se nestala (účast žalovaného na valné hromadě stěžovatelky dne 10. října 2002), nikdo ji netvrdil, neprokazoval ani jakkoliv nevyplývala z dokazování. Pokud je toto skutkové tvrzení nesprávné, nejsou správné ani na něj navazující právní závěry.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a v tomto případě to musí obzvláště zdůraznit, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud úvodem podotýká, že podle jeho dosavadní praxe v případech tzv. bagatelních věcí je v podstatě - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - ústavní stížnost vyloučena (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, III. ÚS 405/04, IV. ÚS 440/04). Přestože se v dané věci nejedná přímo o bagatelní věc ve smyslu §202 odst. 2 občanského soudního řádu, k uvedené hranici se velmi blíží. Ostatně stěžovatel sám v ústavní stížnosti poukazuje na to, že mu jde pouze o princip.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se zjištěním, že se žalovaný zúčastnil jednání valné hromady, přičemž má na mysli to, že žalovaný se nedostavil do místnosti, v němž se valná hromada konala. Podle názoru stěžovatele jsou zjištění provedená obecnými soudy nesprávná, neboť nevyplývají ze žádného dokazování, ani nebyla nikým tvrzena a prokazována. K tomu Ústavní soud podotýká, že argumentace stěžovatele, natož relevantní ústavněprávní argumentace, která je velmi sporá, je v daném případě spíše v poloze nesouhlasné polemiky s právními závěry obecných soudů, které vyplývají z odlišného názoru na provedené dokazování, o které obecné soudy opřely svá rozhodnutí, a z odlišného názoru na právní závěry, které soudy ze skutkových zjištění vyvodily. Prostý nesouhlas stěžovatele a jeho odlišný právní názor na zjištěné skutkové okolnosti nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Jak se podává z odůvodnění odvolacího soudu, který přebral skutková zjištění soudu prvního stupně, žalovaný skutečně uskutečnil pracovní cestu do Plzně, kde se konala valná hromada společnosti. Toto zjištění ostatně nepopírá ani stěžovatel a sám v ústavní stížnosti poukazuje na to, že jednání žalovaného s určitými osobami v den konání valné hromady mohlo probíhat v jiné místnosti, než se valná hromada konala. Tento fakt spolu s konstatováním, že žalovaný měl v pozici ředitele rozsáhlé pravomoci, které ho k takovému postupu opravňovaly, vedl obecné soudy k zcela logickému závěru o oprávněnosti vyúčtování cestovní náhrady bez ohledu na to, zda se žalovaný jednání valné hromady zúčastnil či nikoliv. Ústavní soud tedy ze své pozice nemá proti rozhodnutí obecných soudů žádné výhrady.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu