ECLI:CZ:US:2008:2.US.1739.08.2
sp. zn. II. ÚS 1739/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem ve věci návrhu stěžovatele Ing. P. Ch., advokátem nezastoupeného, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2008, sp. zn. Nt 232/2007, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel předložil Ústavnímu soudu podání, jímž se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, neboť se jím cítí dotčen v celé řadě svých základních práv zakotvených v Listině základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v Úmluvě o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva"), včetně jejích dodatkových protokolů.
Stěžovatel při podání ústavní stížnosti nebyl (a není) zastoupen advokátem [viz §29, §30 odst. 1 a §31 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu")].
Z mnoha dalších řízení o ústavních stížnostech, jež stěžovatel vede, se podává, že tento postup (jímž ignoruje povinné zastoupení advokátem) volí, ačkoli byl opakovaně poučen, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti (viz kupříkladu věci ústavních stížností vedené pod sp. zn. I. ÚS 790/04, sp. zn. II. ÚS 82/05, sp. zn. I. ÚS 169/05, sp. zn. IV. ÚS 190/05 nebo sp. zn. III. ÚS 243/05 a další). Součástí poučení byl pravidelně i návod, jak postupovat v případě, že stěžovatel nemá prostředky na zaplacení nákladů spojených s právním zastoupením.
Obecně platí, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (vady); vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří.
Ústavní soud je však toho názoru (který vyjádřil ve stěžovatelových věcech opakovaně), že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.
V souladu s tradičním hodnocením nedostatku zastoupení stěžovatele advokátem (shodně usnesení Ústavního soudu ve stěžovatelově věci sp. zn. III. ÚS 655/05, sp. zn. III. ÚS 5/06, sp. zn. III. ÚS 6/2006, sp. zn. III.ÚS 38/06, sp. zn. III. ÚS 59/06, III.ÚS 201/06 nebo III. ÚS 895/06) se tudíž Ústavní soud uchýlil k přiměřenému použití ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a soudcem zpravodajem ústavní stížnost bez jednání odmítl.
Nad rámec shora uvedených skutečností, které byly pro rozhodnutí o návrhu relevantní, konstatuje soudce zpravodaj toto. Tak jako v řadě předchozích případů i nyní stěžovatel žádal, aby mu Ústavní soud ustanovil pro řízení advokáta. Musel tak ovšem činit s vědomím, že s takovou žádostí nemůže uspět. Již v pravidelných poučeních byl upozorňován, že Ústavní soud právní zastoupení nezajišťuje. Téže odpovědi se mu dostalo v odůvodnění řady vlastních rozhodnutí. Budiž tedy zopakováno, že Ústavní soud ustálenou judikaturou nepřipustil přiměřené použití §30 o. s. ř. (ustanovení advokáta soudem), když neshledal podmínky pro takový postup podle §63 zákona o Ústavním soudu. Právní řád totiž připouští určení advokáta i pro řízení před Ústavním soudem rozhodnutím České advokátní komory [§18 odst. 2, §45 odst. 2 písm. a) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů], čímž je vytvořen procesní nástroj k zajištění kvalifikovaného právního zastoupení, a tedy i přístupu k Ústavnímu soudu. V praxi tato úprava nevyvolává u stěžovatelů obtíže, vstřebat ji nemůže pouze stěžovatel Ing. Ch. Tvrdí-li, že advokátní komora váže rozhodnutí o přidělení advokáta na vyrozumění Ústavního soudu o prodloužení lhůty k odstranění vad, popírá to průběh právě rozhodnuté věci stěžovatele sp. zn. II. ÚS 2294/08. Zde tvrdil stěžovatel totéž, přesto mu, aniž by soudce zpravodaj v dané věci vyzýval k odstranění vad či k tomu dokonce prodlužoval lhůtu, následně předseda České advokátní komory advokáta k poskytnutí právní pomoci určil. Nelze také pominout, že v případě nyní posuzovaném bylo předmětem řízení usnesení, jímž byla stěžovateli uložena povinnost nahradit náklady zcela bezvýsledně navržené obnovy trestního řízení. Jde o rozhodnutí, proti kterému dokonce není trestním řádem ani připuštěna stížnost. V tomto směru je možno je označit ve vztahu k možnému dotčení práv účastníka trestního řízení za marginální. Přesah do roviny ústavněprávní je proto v zásadě vyloučen. Konečně žádal-li stěžovatel (a činí tak pravidelně) o faktické prodloužení zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti, nutno konstatovat, že nebyl schopen své původní podání řádně doplnit ani v době cca 100 dnů, které od doručení návrhu Ústavnímu soudu do rozhodnutí o něm v důsledku rozhodování o podjatosti původního soudce zpravodaje uplynuly. Navíc stěžovatelova argumentace, že stížnostní lhůta stanovená zákonem o Ústavním soudu je pro něj nesplnitelná, neboť "ročně obdrží cca 500 úředních písemností s cca 1000-1500 rozhodnutími", a proto koliduje s mnoha dalšími lhůtami, není žádným argumentem pro zvýhodnění oproti jiným stěžovatelům, kteří své procesní povinnosti řádně plní. Svědčí leda o do očí bijícím zneužívání veřejné správy a justice.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. října 2008
Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj